ECLI:CZ:US:2007:2.US.418.06.1
sp. zn. II. ÚS 418/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. V., zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. O. Ch., proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 5 To 176/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 3 T 111/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva garantovaná čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z připojených dokumentů zjistil následující:
Samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 10 uznal trestním příkazem ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 3 T 111/2005, stěžovatele vinným trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1 trestního zákona ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložil se zkušební dobou v délce pěti let. Dále byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento nebyl vykonán, soud stěžovateli uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Soud dále stěžovateli uložil trest propadnutí věci, a to 30.400 kusů cigaret značek Marlboro, LM, Prima Optima, Astor, Saint George a Boss.
Podáním odporu stěžovatele byl trestní příkaz zrušen.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 11. 2005, sp. zn. 3 T 111/2005, stěžovatele uznal vinným trestným činem porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1 alinea druhá trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, dále pak soud uložil trest propadnutí věci ve shodném rozsahu, jak byl specifikován výše.
Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 5 To 176/2006, zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Nesouhlasí se závěry provedeného důkazního řízení. Obecným soudům vytýká, že z provedeného dokazování dovodily nesprávná skutková zjištění, z nichž podle názoru stěžovatele nelze dospět k závěru stran naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Konkrétně vyslovuje pochybnosti ohledně naplnění jeho subjektivní stránky, tedy úmyslu předmětné zboží nabízet k prodeji, resp. uvádět do oběhu.
Zásadní námitky nicméně stěžovatel směřuje proti procesnímu postupu obecných soudů. Připomíná, že byl původně trestním příkazem odsouzen k trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen, zatímco poté, co stěžovatel sám podal proti trestnímu příkazu odpor, soud prvého stupně jej odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ačkoli nedošlo k žádným změnám ve skutkových zjištěních. Odvolací soud námitkám stěžovatele nepřisvědčil. Uvedl, že ve smyslu ustanovení §314g odst. 2 trestního řádu soud není při hlavním líčení zrušeným trestním příkazem vázán a proces je tak široce otevřen, jak ve směru zprošťujícího, tak i odsuzujícího rozsudku, který může být ve svém důsledku mírnější či přísnější než verdikt odporem zrušený. Podle názoru odvolacího soudu tak stěžovatel plně využil svého práva projednat věc v hlavním líčení a není důvod se domnívat, že nepodmíněný trest byl stěžovateli uložen jako odplata za podání odporu. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Zaměřuje se na účel zákonné úpravy trestního příkazu. Připomíná, že skutkový stav musí být i před jeho vydáním spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Podle názoru stěžovatele se však jedná spíše o jakousi licitaci, kdy je obviněnému v trestním příkazu nabídnut trest, který neodpovídá zcela zákonným požadavkům a ve své podstatě je mírnější než ten, který by mu měl být řádně uložen výměnou za to, že obviněný nebude vznášet žádné námitky týkající se výroku o vině, tedy že nebude uplatňovat svou obhajobu, aby neriskoval uložení přísnějšího trestu. Městský soud ostatně v odůvodnění naznačoval, že trestním příkazem uložený trest se jevil jako příliš mírný a že zřejmě soud do úvah o něm zahrnul i případnou dodatečnou lítost pachatele, kterou by přijetí odsuzujícího verdiktu svým způsobem implikovalo. Stěžovatel se domnívá, že postup, při němž uložení mírnějšího trestu v očekávání, že stěžovatel nebude uplatňovat svou obhajobu ve vztahu k výroku o vině, nelze považovat za postup respektující zásady spravedlivého procesu.
Právní úprava se podle názoru stěžovatele nikterak nezmiňuje o tom, do jaké míry je soud ve svém dalším rozhodování limitován a zda je možné uložit i trest přísnější než ten, který byl uložen v trestním příkazu. Podle názoru stěžovatele není z textu zákona zřejmé, zda soud dále není kupříkladu vázán popisem skutku, jak je uveden ve zrušeném trestním příkazu. Stěžovatel se domnívá, že při interpretaci příslušných ustanovení týkajících se trestního příkazu soud měl postupovat analogicky podle ustanovení upravujících odvolání, coby opravného prostředku, který je odporu nebližší, a vztáhnout i na úpravu odporu zásadu zákazu změny k horšímu, pokud odpor podá sám obviněný. Jedině takový výklad by podle názoru stěžovatele bylo možné považovat za souladný s právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybnil hodnocení důkazů. Zdůraznil, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Zabýval se i obhajobou stěžovatele a přesvědčivě vyložil, proč ji považoval za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnil vyčerpávajícím způsobem. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění i jejich následného právního hodnocení.
Obecné soudy dospěly při hodnocení provedeného dokazování k závěru, že stěžovatel, který byl již dříve za obdobné jednání pravomocně odsouzen, si při obou útocích musel být vědom, že cigarety, které nakoupil od osoby jménem K. výrazně levněji, než za cenu obvyklou, a které byly ve většině případů označeny zahraničními tabákovými nálepkami (ruskými, ukrajinskými a běloruskými), případně padělanými nálepkami tuzemskými, nebyly řádně označeny ve smyslu zákonné úpravy, která je v odůvodnění blíže specifikována. U předmětných cigaret tedy chyběl doklad o tom, že byly na našem území procleny a byla u nich odvedena daň z přidané hodnoty a spotřební daň. V případě prvého útoku pak stěžovatel nedokázal uspokojivě vysvětlit, proč uvedené cigarety (v množství 20.200 ks) údajně získané pro osobní potřebu, doma z auta nevyložil, ačkoli mohl, a následně byl při řízení tohoto naloženého automobilu zadržen pracovníky celního ředitelství v Praze, kteří monitorovali nelegální prodej nekolkovaných cigaret na burze O. v N. ulici. Ani ve druhém případě soud neuvěřil verzi stěžovatele, že 10.200 ks cigaret nakoupil pro potřebu svou a své rodiny. Soud správně upozornil na skutečnost, že podle §4 odst. 3 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., musí být i cigarety dovezené pro osobní spotřebu v množství vyšším než 800 kusů označeny tabákovými nálepkami. V tomto případě navíc stěžovatel sám doznal, že cigarety nepodlehly celnímu dohledu a nebyly z nich odvedeny příslušné daně. Závěr soudu o nelogičnosti stěžovatelovy verze podpořila i výpověď svědka B. stran pohybu stěžovatele v prostoru mezi automobilem a burzou, kam nesl část cigaret ze zajištěného množství v úmyslu je rozprodat v době předcházející stěžovatelovu zadržení před vchodem do burzy s dvanácti kartony cigaret.
Obecné soudy dospěly k závěru, že znaky skutkové podstaty trestného činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1, jehož objektem je zájem na kontrole pohybu zboží podléhajícího spotřební dani, na posuzovaný případ dopadají. Z dikce zákona lze jednoznačně dovodit, že k naplnění znaku "uvádění do oběhu" plně dostačuje i přeprava a skladování zboží za účelem jeho rozprodání. Z ústavněprávního hlediska těmto závěrům nelze nic vytknout.
Trestní příkaz má jako jeden z institutů tzv. zkráceného řízení za cíl dosáhnout rychlejší a hospodárnější průběh trestního řízení. Dosažení tohoto cíle je v zájmu všech stran trestního řízení. Zákonná úprava dosažení tohoto cíle umožňuje na základě dobrovolného vzdání se práva na projednání věci v hlavním líčení. Strany trestního řízení jsou trestním příkazem náležitě poučeny o možnosti nepřistoupit na tuto možnost a podáním odporu dosáhnout projednání věci v hlavním líčení, přičemž trestní příkaz se doručuje obviněnému i státnímu zástupci do vlastních rukou (jeho uložení je v případě obviněného vyloučeno). Proto je úprava v souladu s ustanovením čl. 38 odst. 2 a čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Podání odporu má podle zákonné úpravy zcela jednoznačné důsledky. Ve smyslu ustanovení §314g odst. 2 trestního řádu se trestního příkaz od počátku ruší a soudce není vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu dle trestního příkazu. Z hlediska zásady totožnosti skutku je tedy pro soud závazné posouzení, které uvádí obžaloba a nikoli zrušený trestní příkaz, jak dovozuje stěžovatel. V rámci projednání věci v hlavním líčení může obecný soud po provedeném dokazování dospět k jiným závěrům skutkovým i právním. Nic mu nebrání po provedeném dokazování a řádném zdůvodnění svého stanoviska obviněnému uložit trest mírnější, či jej obžaloby zprostit. Použití právní úpravy odvolacího řízení na základě analogie zde při existenci jasné dikce zákona v rámci úpravy trestního příkazu nepřichází v úvahu.
V posuzovaném případě obecný soud po projednání věci v hlavním líčení dospěl k závěru, že je skutek na místě kvalifikovat nikoli jako pokus trestného činu, nýbrž jako čin dokonaný. Tento závěr pak spolu s dalšími hledisky zapříčinil i přísnější trest. Skutečnost, že stěžovatel podáním odporu využil zákonem stanoveného prostoru projednat věc v hlavním líčení, v němž se mu však při respektování všech práv obhajoby nepodařilo prokázat jeho verzi skutkového děje, a naopak soud z provedeného dokazování nabyl přesvědčení o nutnosti změny právní kvalifikace, není důsledkem nepochopení logiky právní úpravy trestního příkazu obecnými soudy.
Ústavní soud tak dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Oba soudy svým rozhodováním i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a zjištěným skutkovým stavem, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu pak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve zbývající části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 28. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu