ECLI:CZ:US:2007:2.US.425.06
sp. zn. II. ÚS 425/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti L. K. a J. K., právně zastoupených JUDr. Jiřím Odehnalem, advokátem se sídlem Pekařská 44, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2006 sp. zn. 26 Cdo 513/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 47 Co 235/2003, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2003 sp. zn. 55 C 112/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadli všechna ve výroku uvedená rozhodnutí obecných soudů s odkazem na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv s svobod, čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Důvodem pro podání ústavní stížnosti je odmítnutí obecných soudů včetně soudu dovolacího zabývat se klíčovou námitkou stěžovatelů v postavení pronajímatelů nájemního domu a bytu, kteří za situace dlouhodobé restriktivní a neústavní regulace nájemného z bytů namítají objektivní nemožnost plnění dikce ust. §687 odst. 1 občanského zákoníku, přikazující zajištění plného a nerušeného výkonu práv nájemců bytu s regulovaným nájemným.
V nájemním domě, který je ve společném jmění manželů - stěžovatelů, byla v bytě nájemců přerušena dodávka vody po havárii vodoinstalace. Stěžovatelé přiznali nájemcům slevu na nájemném a posléze provizorní opravou zajistili přívod vody do části bytu nájemců. Nájemci soudní cestou požadovali provedení nákladné opravy v rozsahu kompletní výměny všech vodoinstalací. Stěžovatelé nájemní dům převzali v zanedbaném stavu, z provozu mají vysokou daňovou ztrátu, a proto namítali tzv. hospodářskou nemožnost plnění za situace, kdy příjmy z nájemného v domě jsou regulovány. Stěžovatelé jsou sociálně slabí a průběžně pobírali sociální dávky. Ke všem svým tvrzením nabídli důkazy, které soudy obou stupňů bez dostatečného zdůvodnění neprovedly.
Stěžovatelé také neúspěšně argumentovali nálezy Ústavního soudu, ve kterých byla označena současná výše regulovaného nájemného za protiústavní, přesahující meze ústavnosti snížením ceny nájmu pod úroveň návratnosti nutných souvisejících nákladů. Soudy však odmítly k těmto nálezům přihlédnout při výkladu pozitivní právní úpravy povinností pronajímatelů zakotvené v občanském zákoníku. Stěžovatelé v řízení před obecnými soudy dovozovali objektivní nemožnost plnění, kdy nelze od pronajímatelů spravedlivě očekávat, natož požadovat znehodnocování vlastního majetku, respektive prohlubování svého zadlužení. Při zohlednění sociální situace pronajímatelů je požadavek nadprůměrně situovaných žalujících nájemníků na udržování bytu v prvotřídním stavu také v rozporu s dobrými mravy.
Soud I. stupně uložil stěžovatelům povinnost obnovit přívod vody do celého bytu žalobců do 30 dnů od právní moci rozsudku s odůvodněním, že z provedeného dokazování je zřejmé, že byt žalobců není ve stavu způsobilém k řádnému užívání, neboť stěžovatelé jako pronajímatelé bytu a vlastníci nemovitosti nezajistili přívod vody do bytu v běžném rozsahu, čímž porušují povinnosti pronajímatelů bytu. Soud I. stupně se vypořádal i s argumentací stěžovatelů týkající se jejich špatné sociální situace, když uvedl, že s právy spojenými s vlastnictvím nemovitosti jsou neoddělitelně spojeny také povinnosti, mimo jiné povinnost nemovitost řádně udržovat.
Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a konstatoval, že stěžovatelé jako vlastníci domu mají povinnost zajistit takový stav pronajatého bytu, který je způsobilý k řádnému užívání a zajištění plného a nerušeného výkonu práv spojených s užíváním bytu. Sociální poměry pronajímatele, který na tyto opravy nemá dostatečné prostředky, byť i z toho důvodu, že se v daném případě jedná o regulované nájemné, nemůže jít k tíži nájemců. K důkazním návrhům stěžovatelů, které měly směřovat k prokázání majetkové a sociální nemožnosti plnění, odvolací soud uvedl, že nejsou pro posouzení věci a rozhodnutí o nároku relevantní, a ačkoli je soud I. stupně neprovedl, jeho skutková zjištění a právní hodnocení jsou věcně správná. Pokud jde o námitky ohledně protiústavnosti regulace nájemného, není možno v projednávaném případě k nim přihlédnout způsobem, který by vedl k odmítnutí práva nájemců na zajištění přívodu vody do bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost opírali o ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a v němž uvedli, že za situace, kdy je nájemné regulováno neústavním způsobem, nelze po pronajímatelích spravedlivě požadovat plnění povinnosti dle §687 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že se o otázku zásadního právního významu nejedná a odkázal na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, od něhož nemá důvod se odchylovat, a podle kterého je jednou z povinností pronajímatele vyplývajících z ust. §687 odst. 1 občanského zákoníku též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že předmětem dovolací námitky nebylo odepření dodávky vody žalobcům, ale posouzení nezbytně nutné míry potřebných oprav. Avšak i dovolací soud se přiklonil k maximalistickému výkladu cit. ustanovení bez dalšího zkoumání poměrů a možností stěžovatelů.
Stěžovatelé nadále považují zajištění plného a nerušeného výkonu práv spojených s užíváním bytu v podmínkách přetrvávající regulace nájemného za objektivně ne zcela možné. Zúžený a formalistický výklad obecných soudů neshledávají stěžovatelé jako ústavně konformní. Soudy ani neprovedly navrhované důkazy ke zjištění, zda bylo v jejich možnostech provést opravy v požadovaném maximálním rozsahu. Důkazní návrhy zamítly, aniž dostatečně a přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů takto postupovaly. Stěžovatelé odkazují na nálezy Ústavního soudu týkající se regulace nájemného a dospívají k závěru, že restriktivní interpretace §687 odst. 1 občanského zákoníku vede k eliminaci dispozičních práv pronajímatelů a směřuje k faktickému vyvlastnění.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů a posouzení argumentace v ústavní stížnosti obsažené dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. V řízení před Ústavním soudem je opodstatněností ústavní stížnosti třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že porušení základních práv stěžovatelů nebylo zjištěno.
Nejvyšší soud usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť neshledal, že by se v daném případě jednalo o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.). Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Tento postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou.
Ústavní soud se dále zabýval i ústavností postupu v řízení před soudy nižších stupňů a neshledal ani v něm porušení základních práv stěžovatelů.
Základní námitkou stěžovatelů, kterou uplatnili již v řízení před soudy obecnými a nyní ji v podstatě opakují v ústavní stížnosti, je, stručně řečeno to, že soudy provedly výklad ust. §687 odst. 1 občanského zákoníku, stanovící povinnosti pronajímatelů bytů, úzce gramaticky a příliš formalisticky, čímž porušily základní práva a svobody stěžovatelů. Námitky stěžovatelů jsou založeny na jejich přesvědčení, že povinnost, která jim byla stanovena, resp. povinnost v takovém rozsahu, pronajímatelé bytů nemají. Výklad obecné povinnosti pronajímatele zajistit nájemci nerušený výkon práv podle §687 občanského zákoníku však přesvědčivě, logicky správně a ústavně konformním způsobem obecné soudy podaly ve svých rozhodnutích.
Ústavní soud musí odmítnout také argumentaci stěžovatelů, že soudy měly přihlédnout při stanovení povinnosti k jejich sociální situaci.Ustanovení §687 odst. 1 občanského zákoníku a z něho vyplývající povinnosti pronajímatele vyplývají z podstaty nájemního práva a lze je podle okolností vymáhat soudně, čehož žalobci v dané věci využili. Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, skutečnost, že pronajímatel s ohledem na své sociální a majetkové poměry na opravy nemá dostatečné prostředky, a to byť i z toho důvodu, že se v daném případě jedná o regulované nájemné, nemůže jít k tíži nájemců a vést tak k zamítnutí jejich návrhu. Z tohoto důvodu považoval odvolací soud za nadbytečné provádět navrhované důkazy k prokázání majetkové a sociální nemožnosti plnění na straně stěžovatelů jako pronajímatelů, což není v rozporu s judikaturou Ústavního soudu týkající se provádění a hodnocení důkazů.
K argumentaci stěžovatelů nálezy Ústavního soudu, které se týkají regulace nájemného lze uvést, že problematikou regulace nájemného se Ústavní soud již opakovaně zabýval, viz zejména nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení - svazek 18, vydání 1., Praha: C.H.Beck, 2001, str. 287 a násl., vyhl. pod č. 231/2000 Sb., ve znění sdělení uveřejněného pod č. 130/2001 Sb.), nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/02 (Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, vydání 1., Praha: C.H.Beck, 2003, str. 237, vyhl. pod č. 528/2002 Sb.) a nález ve věci Pl. ÚS 2/03 (Sbírka nálezů a usnesení - svazek 29, vydání 1., Praha: C.H.Beck, 2003, str. 371, vyhl. pod č. 84/2003 Sb.). V nálezu sp.zn. Pl. ÚS 3/2000 vyjádřil Ústavní soud názor, že princip přiměřené (spravedlivé) rovnováhy vyžaduje, aby při respektování požadavku obsažených v čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech byl vzat zřetel na proces destrukce vlastnického práva, zejména pokud se týče vlastníků nájemních domů, diskriminovaných v poměru k ostatním vlastníkům. Cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by vlastně implikovala popření účelu a všech funkcí vlastnictví.
V právním sporu stěžovatelů jako pronajímatelů a žalobců jako nájemců se však jednalo o povinnosti stanovené kogentní právní normou (§687 odst. 1 občanského zákoníku). Ústavní soud na jedné straně souhlasí s konstatováním odvolacího soudu v napadeném rozsudku (odpovídajícímu judikatuře Ústavního soudu), že regulace nájemného prováděná státem způsobem, jež brání řádnému hospodaření s nájemními domy, a to včetně jejich udržování ve stavu způsobilém k řádnému užívání, je v rozporu se zájmy a základními principy demokratické společnosti a tržního hospodářství. Na druhé straně musí Ústavní soud dát za pravdu i závěru soudu, dle něhož, pokud se vlastníci domu ocitnou v nepříznivé finanční situaci právě díky nepřiměřeně nízkému nájemnému, jehož výše je stanovena regulací, nelze tyto nepříznivé podmínky, které mají svůj původ ve vztahu mezi vlastníky domů a státem (který regulaci určuje), přenášet na nájemce bytů.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozsahem opravy rozvodů vody a tvrdí, že soudy včetně Nejvyššího soudu se přiklonily k maximalistickému výkladu ust. §687 odst. 1 občanského zákoníku, když uložily stěžovatelům provést opravu nikoliv provizorní, ale úplnou. K tomu je třeba uvést, že obecné soudy při stanovení povinnosti stěžovatelům, neurčovaly rozsah, popř. způsob zajištění této povinnosti, a proto tato námitka není opodstatněná. Výrok soudu I. stupně zní doslovně: "Žalovaní jsou povinni obnovit přívod vody do kuchyně a WC bytu č. 5 ve 4. podlaží domu č. p. 963 postaveném na pozemku parcela č. 1382, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec Brno, k. ú. Sečkovice na LV č. 3031 do 30 dnů od právní moci rozsudku." Je tedy na stěžovatelích, jakým způsobem, resp. jakým technickým řešením stanovenou povinnost splní.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují námitky, v zásadě uplatňované již v opravných prostředcích, a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu - jak plyne ze shora uvedeného - zjevně nepřísluší. Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jejich základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03 a další). O takový případ aplikace práva, jak shora naznačeno, se v projednávané věci nejedná.
Z výše naznačených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelů nedošlo, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu