ECLI:CZ:US:2007:2.US.427.06.1
sp. zn. II. ÚS 427/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. A. U., zastoupeného Mgr. Liborem Čechem, advokátem se sídlem Jižní 870, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 52 T 4/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 To 95/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 3 Tdo 348/2006, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel rozhodnutí Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR uvedená v záhlaví. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:
Krajský soud v Brně uznal rozsudkem ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 25 T 4/2004, stěžovatele za skutky popsané pod body 1), 3) - 6) skutkové věty vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, za skutek popsaný pod bodem 2) skutkové věty rozsudku trestný činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona rovněž spáchaným ve spolupachatelství, a za skutek popsaný pod bodem 7) skutkové věty trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona. Za to jej soud odsoudil při zrušení v dřívějším pravomocném rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 30 T 4/2002, výroku o vině o pokračujícím trestném činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona a zrušení celého výroku o trestu, jakož i dalším výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, podle §234 odst. 3 trestního zákona k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 To 95/2005, odvolání stěžovatele i spoluobžalovaných zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 3 Tdo 348/2006, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Ve své argumentaci se věnuje výhradně skutku popsanému pod bodem 2) skutkové věty rozsudku právně kvalifikovaného jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 odst. 3 trestního zákona. Tvrdí, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku tohoto trestného činu, neboť i v tomto případě došlo jednáním spolupachatele k usmrcení poškozeného. Tento exces z plánovaného a připravovaného jednání stěžovatel údajně nemohl předpokládat a nemohl si jej představit jako možný následek způsobený jednáním spolupachatelů. Podle jeho názoru by za něj tudíž neměl nést odpovědnost.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, v níž opakuje argumentaci uplatněnou již v rámci odvolání a dovolání, v podstatě zpochybnil právní posouzení stíhaného skutku. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu ani znovu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud se primárně zaměřil na posouzení, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jejich hodnocení však nesmí být projevem libovůle. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů. Nalézací soud provedl všechny dostupné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Z odůvodnění jeho obsáhlého rozsudku je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení provedených důkazů. Důkazy vzájemně konfrontoval a všestranně vyhodnotil. Popsal podrobně úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval či doplňoval, potvrdil správnost skutkových zjištění a odkázal na závěry nalézacího soudu. Podrobně se zabýval i námitkou stěžovatele stran právního posouzení skutku, kterou znovu opakuje v ústavní stížnosti, a přesvědčivě objasnil své stanovisko ohledně její nedůvodnosti. S jeho závěrem se následně ztotožnil i dovolací soud.
Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat a k opakované argumentaci stěžovatele toliko připomíná odkaz na ustálenou judikaturu, podle níž spolupachatel trestného činu loupeže, který sám proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí, odpovídá za jeho smrt podle §9 odst. 2 k §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, jestliže byla způsobena jednáním jiného pachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému a on, alespoň vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům, vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář, 5. vydání, s. 1263, a odůvodnění napadených rozhodnutí). Obecné soudy dospěly k závěru, že znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu stěžovatel a spoluobžalovaný S. G. zcela naplnili, když v rámci opakovaného scénáře přepadení nejdřív spolu s požadavkem na vydání peněz za průjezd jejich územím použili pohrůžky bezprostředního násilí (bouchnutí zbraně do čela, jak potvrzuje ve své výpověď svědek D.) a následně po útěku svědka D. použili násilí proti poškozenému B. v úmyslu zmocnit se peněz v majetku obou poškozených (dle lékařských zpráv a znaleckého posudku týkajících se souboru bodně-řezných poranění horní poloviny těla se zasažením pravé plíce a zakrvácením do dutiny hrudní poškozeného B.). Následkem jejich jednání byla smrt poškozeného B. Popsaný skutkový děj obecné soudy zjistily z řady v rozsudku popsaných nepřímých důkazů, které tvoří uzavřený kruh (zejména výpověď svědka D., záznamy o uskutečněných telefonických hovorech z místa činu v inkriminované době, pachová stopa stěžovatele ze sedadla spolujezdce z auta poškozeného B. a další). K opakované argumentaci Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na podrobně rozvedené odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu