ECLI:CZ:US:2007:2.US.432.07
sp. zn. II. ÚS 432/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem, se sídlem Komenského 511, 547 01 Náchod, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2006, sp. zn. 3 Tdo 1125/2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. května 2006, sp. zn. 12 To 167/2006, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. června 2005, sp. zn. 1 T 72/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 22. června 2005, sp. zn. 1 T 72/2004, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního zákona (dále jen "tr. zák."), přičemž příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnném trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. května 2006, sp. zn. 12 To 167/2006, rozhodl tak, že napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") ve výrocích o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že poškozenou ŠKODA AUTO, a. s., odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. října 2006, sp. zn. 3 Tdo 1125/2006, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dovolatel namítal nesprávné hodnocení jím označených a provedených důkazů s tím, že jejich obsah soudy vyhodnotily nesprávně a v jeho neprospěch. Z této skutečnosti potom dovozuje svou nevinu s tím, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno, že spáchal trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 a odst. 2 tr. zák. a trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) a odst. 2 tr. zák. V tomto směru Nejvyšší soud ČR konstatoval, že oba soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, když správně poukázaly jak na příslušné svědecké výpovědi, tak i na výpovědi samotných obviněných, v nichž se tito tři k trestné činnosti v rozsahu, v němž byla soudy nakonec také zjištěna, doznali. Učiněná skutková zjištění, ze kterých také oba soudy přiléhavě dovodily odpovídající trestné činy a v tomto směru i trestnost jednání dovolatele, tak nepochybně vyplývají ze všech důkazů soudy ve věci provedenými. Co se týče namítaných rozporů mezi údaji o množství chybějících součástek různých druhů, obsažených v dokumentech o provedené inventuře a údaji v rozsudku, Nejvyšší soud ČR uvedl, že tyto námitky směřují výhradně do skutkových zjištění ve věci učiněných, pročež se jimi zabývat nemůže. Nejvyšší soud ČR uzavřel, že ve zbytku směřují námitky dovolatele rovněž výlučně proti způsobu provedení a hodnocení důkazů, jímž se ovšem tomuto soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku zabývat nepřísluší. Za daného stavu věci tak je nepochybné, že dovolatel napadenému rozhodnutí, jakož ani řízení, které jeho vydání předcházelo, nevytkl vadu, která by zakládala vůbec existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž zjevně neopodstatněně byl označen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., k němuž dovolatel neuplatnil žádnou argumentaci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel nejprve vyjádřil pochybnosti nad průběhem přípravného řízení, kde namítal nesprávnou právní kvalifikaci a skutečnost, že jsou mu dávány za vinu krádeže předmětů, jichž se nedopustil. Předměty, které měl stěžovatel ukrást, nebyly rozlišeny ani následně v soudním řízení. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že v začátku přípravného řízení, resp. při prvních výsleších na Policii, neměl právní zastoupení, byl pod vlivem léků a vyšetřovatelé vůči němu uplatňovali návodné otázky. Následná obžaloba byla zmatečná, protože neoznačovala najisto důkazy, které by odcizení předmětů (airbagů) prokazovaly. V této souvislosti zdůrazňuje, že byl stíhán a zbaven svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, neboť nikdo nemůže být odsouzen, pokud není přesně zjištěno a postaveno najisto co, v jakém množství a za jakou cenu odcizil. Tímto postupem byla zároveň poškozena dobrá pověst a jméno stěžovatele. Stěžovatel dále polemizoval s hodnocením důkazů provedených v průběhu řízení. Namítal, že žádný z důkazů neprokázal, že by stěžovatel cokoliv odcizil v závodě, nebo že by cokoliv prodával třetím osobám, mimo jeho doznání, které učinil v průběhu řízení za přítomnosti svého advokáta. Dle názoru stěžovatele nebyla většina důkazů zjištěna a provedena soudem. Soud prvního stupně postupoval při provádění dokazování v souladu s obžalobou způsobem, který nemohl zajistit zjištění správného skutkového stavu věci a jsou tedy o něm důvodné pochybnosti. Stěžovatel konečně vytýkal pochybení Nejvyššímu soudu ČR spočívající v nesrozumitelnosti odůvodnění rozhodnutí. Rovněž nesouhlasil s argumentací, že ve svém podání nikterak neodůvodnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Je zcela zřejmé, že poškozený uplatnil jako náhradu škody částku 100.000 Kč. Přesto soudy obou stupňů vyčíslily ve svých rozsudcích ceny údajně odcizených součástek různých částkách a cenách, přestože je jednoznačně stanoveno, že musí být postaveno napevno, kolik, co a v jaké přesné ceně a množství ten který pachatel odcizil. V tom spatřuje stěžovatel porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jako takový zásadně není oprávněn vstupovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů podle čl. 90 Ústavy České republiky, tedy pravomoci výkladem a aplikací podústavního práva poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. V rámci principu sebeomezení tak Ústavní soud zásadně nezasahuje v případech porušení podústavního práva, a to ani v případech, na jejichž posouzení má odlišný názor, pokud se v těchto případech nejedná současně o porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody
Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti se týkaly jednak průběhu přípravného řízení, zejména jeho počáteční fáze před sdělením obvinění, a jednak vlastního soudního řízení. Ohledně námitek ve vztahu k prvotním výslechům na Policii ČR ve fázi před zahájením trestního stíhání (námitka, že stěžovatel neměl právní zastoupení, byl pod vlivem léků a vyšetřovatelé vůči němu uplatňovali návodné otázky) lze konstatovat, že soud prvního stupně provedl k prokázání jejich důvodnosti obsáhlé a podrobné dokazování (výslechy policejních pracovníků, kteří se podání vysvětlení podíleli), z něhož vyplynulo, že vůči podezřelým postupovali korektně a standardně. Pro vlastní rozhodnutí však tyto důkazy, jakož i úřední záznamy z podání vysvětlení, neměly žádný význam, neboť za důkazně rozhodující považoval soud prvního stupně výpovědi obžalovaných, které učinili až po zahájení trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že obžalovaní v řízení před soudem prvního stupně zpochybňovali procesní relevanci i výslechů pořízených po zahájení trestního stíhání, provedl soud prvního stupně v hlavním líčení i k těmto námitkám podrobné dokazování, např. svědeckým výslechem mjr. V. V., který výpovědi obviněných prováděl, nebo obsahem příslušných protokolů. Z výpovědi mjr. V. vyplynulo, že tyto výslechy byly prováděny standardně, za účasti obhájkyně Mgr. T., přičemž obhájkyně v průběhu výslechů nevznášela žádné námitky a ani jeden z obviněných nepožadoval jiného obhájce. Obdobné námitky stěžovatele posléze podrobně řešil i odvolací soud. Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů se námitkami stěžovatele zabývaly a k tomu provedly i poměrně podrobné dokazování, přičemž dospěly k závěru, že v přípravném řízení nebylo postupováno v rozporu s procesními předpisy. Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
Pokud se týče vlastního rozhodnutí o vině stěžovatele, splňují rozhodnutí obecných soudů všechny předpoklady pro to, aby je Ústavní soud mohl považovat za ústavně souladné. Je naprosto zřejmé, z jakých důkazů soud prvního stupně vyšel, respektive kterým uvěřil a kterým nikoliv, a co jej k jeho úvaze vedlo. Odvolací soud se pak s úvahami soudu prvého stupně k odvolání stěžovatele plně ztotožnil a svůj postoj rovněž přiměřeným způsobem rozvedl. Ústavní soud shledal, že rozhodnutí obecných soudů mají oporu v provedeném dokazování a jejich skutkové a právní závěry jsou tedy ústavně souladné. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že je zásadně ústavně souladné, pokud ve skutkově či právně složitých případech obecné soudy některým důkazům či skupinám důkazů uvěří a jiným nikoliv, pokud přesvědčivým způsobem své závěry vyloží. Je přitom spíše výjimečné, aby byly důkazy naprosto shodné co do všech jednotlivostí či marginálií, a právě proto je v pravomoci obecných soudů posoudit, nakolik se jedná o rozpory mezi důkazy zásadní povahy, a nakolik se naopak jedná o rozpory bezvýznamné. Stěžovatel navíc svou ústavní stížností v podstatě pouze zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, jak již bylo naznačeno výše, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přitom rozhodně nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ohledně námitek ve vztahu k argumentaci Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud podotýká, že je především věcí Nejvyššího soudu, aby posoudil opodstatněnost dovolání a podřazení argumentů pod příslušný dovolací důvod. Ústavní soud do této pravomoci zásadně nezasahuje. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svoji judikaturu k restriktivnímu posuzování důvodnosti dovolání na základě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem ČR (např. nález sp. zn. I. ÚS 55/04), avšak v daném případě Ústavní soud neshledal, že by podmínky pro její uplatnění byly splněny.
Pouze na okraj a nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že v okolnosti, že poškozený uplatnil v řízení nárok na náhradu škody ve výši 100.000 Kč, ale soud následně vycházel z jiných částek odcizených věcí, nelze spatřovat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Stěžovatel zřejmě trestní řízení zaměňuje za řízení civilní, v němž se vychází z žalobních návrhů účastníků řízení.
Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu