ECLI:CZ:US:2007:2.US.438.05.1
sp. zn. II. ÚS 438/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodým o ústavní stížnosti JUDr. A. R., zastoupeného Mgr. Martinem Janečkem, advokátem v Praze, směřující proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 4. 2005, č. j. 1 KZv 90/2005-107, a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 18. 3. 2005, ČTS: PSP-2630/OHK-5-2004, spojené s návrhem na zrušení §127 trestního zákona, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s návrhem na zrušení usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 18. 3. 2005, ČTS: PSP-2630/OHK-5-2004, kterým proti němu a dalším dvěma osobám, vedlejším účastníkům řízení, bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 trestního zákona, a usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 4. 2005, č. j. 1 KZv 90/2005-107, kterým byla zamítnuty jejich stížnosti jako nedůvodné. Současně se domáhá zrušení i §127 trestního zákona a tvrdí, že toto zákonné ustanovení je v rozporu s čl. 8 odst. 2, a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisu Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, ČTS: PSP-2630/OHK-5-2004, Ústavní soud zjistil, že policejní orgán zahájil dne 31. 5. 2004 úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterých se měly dopustit doposud neustanovené osoby ze statutárních orgánů ekonomicky spjaté skupiny Trustfin, fondů Accord Development Fund Ltd., ČSOB, a ČKA, ve věci absence povinné nabídky převzetí akcií obchodní společnosti Uniplet, a. s. Usnesením ze dne 18. 3. 2005 policejní orgán zahájil proti stěžovateli, RNDr. J. K. a Ing. J. L. trestní stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle §127 odst. 1 trestního zákona. Toho se měl stěžovatel dopustit tím, že na valné hromadě obchodní společnosti Uniplet, a. s., konané dne 9. 8. 2002, hlasoval za obchodní společnost Trustfin, a. s., ačkoliv posledně uvedená společnost v důsledku nepředložení povinné nabídky převzetí akcií obchodní společnosti Uniplet, a.s., nesměla podle §186c odst. 2 písm. d) obchodního zákoníku a §183g odst. 2 věta druhá obchodního zákoníku vykonávat hlasovací práva, na což byl upozorněn přítomným Ing. V. S. (který v tomto smyslu přečetl stanovisko Komise pro cenné papíry) a Ing. A. H., a znemožnil tak minoritním akcionářům odvolat stávající a jmenovat nové členy dozorčí rady, a obchodní společnost Trustfin, a. s., tak opatřil výhodu, spočívající jednak v tom, že neoprávněně nadále ovládala obchodní společnost Uniplet, a. s., a dále nemusela vynaložit částku až 8.024.046 Kč za převzetí až 52.964 akcií minoritních akcionářů, a členům představenstva obchodní společnosti Uniplet, a. s., RNDr. J. K., O. B., a Ing. L. opatřil výhodu spočívající ve vyplacených odměnách za výkon funkce. Proti tomuto usnesení podali stěžovatel i všichni obvinění stížnosti, které byly jako nedůvodné zamítnuty napadeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 4. 2005, č. j. 1 KZv 90/2005-107.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení neústavně aplikovaly §127 trestního zákona, který sám je rovněž protiústavní. Argumentaci zaměřil především na neústavnost uvedeného trestněprávního ustanovení. Uvádí, stručně shrnuto, že jde o zcela neomezenou blanketní normu, která dovoluje postihnout kohokoliv za jednání v rozporu s prakticky jakýmkoliv obecně závazným právním předpisem; neodkazuje totiž na zákon, ale obecně závazný právní předpis. Interpretace pojmu "hospodářský styk" je naprosto nejasná a dopředu nepředvídatelná. Norma byla navíc v jeho případě použita retroaktivně, neboť povinnost většinového akcionáře, za jejíž nesplnění je stěžovatel sankcionován, byla do obchodního zákoníku zakotvena teprve novelou v roce 2000. Dovolává se též zákazu analogie v trestním právu.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Městské státní zastupitelství v Praze se domnívá, že konstrukce §127 trestního zákona spolu s platnou judikaturou umožňuje standardní aplikaci tohoto ustanovení v praxi. Ohledně rozšiřujícího výkladu tohoto zákonného ustanovení poukazuje na publikaci Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář (Praha: C. H. Beck 2003), který jako porušování závazných pravidel hospodářského styku uvádí i porušení ustanovení o zvyšování nebo snižování základního kapitálu k získání prospěchu na úkor menšinových akcionářů. Pokud jde o usnesení státní zástupkyně, ta se s námitkami stěžovatele vyrovnala sice stručně, nicméně při respektování příslušných ustanovení trestního řádu. Zákaz výkonu hlasovacích práv přitom vyplývá přímo ze zákona a při dosaženém vzdělání stěžovatele tedy nelze brát v úvahu akceptaci jeho postupu ze strany přítomných právníků včetně notáře, ani absenci aktuální judikatury obecných soudů a Komise pro cenné papíry. Státní zástupkyně se tak nevypořádala pouze s argumentem, že obchodní společnost Trustfin, a. s., mohla bez omezení hlasovat s akciemi, které získala před vznikem povinnosti veřejného odkupu, což však nic nemění na kvalifikaci jednání stěžovatele. Ve vztahu k vykonanému dohledu Městské státní zastupitelství v Praze uvedlo, že jsou plněna doporučení, která byla v rámci dohledu dána. Konečně státní zástupkyně poukázala na usnesení sp. zn. I. ÚS 303/05, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti Ing. J. L.
Policie České republiky nesouhlasila s argumentací stěžovatele, pokud se týče nejasnosti §127 trestního zákona a porušení zákazu retroaktivity a zopakovala, v čem spatřuje trestnost vytýkaného jednání. Ve vztahu k usnesení státní zástupkyně poukázala na usnesení sp. zn. I. ÚS 303/05, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost Ing. L. proti témuž usnesení. O dohledové prověrce Vrchního státního zastupitelství mu není nic známo.
V replice k vyjádření účastníků řízení stěžovatel uvedl, že mu na rozdíl od Policie České republiky vůbec není jasné, že by §127 trestního zákona odkazoval na obchodní zákoník, neboť se v něm o hospodářském styku nehovoří, natož ve vztahu k akciovým společnostem. Ve vztahu k nepřípustné retroaktivitě považuje blanketní skutkové podstaty za způsob "plíživé kriminalizace" soukromého práva. K vyjádření Městského státního zastupitelství v Praze uvádí, že odkaz na komentář zcela pomíjí ústavní konformnost výkladu, podle nějž je ztotožněn hospodářský styk s obchodním stykem a vztahy mezi akcionáři. Toto vyjádření přitom podle něj naprosto popírá výsledky dohledu. K usnesení ve věci ústavní stížnosti Ing. L. uvádí, že v nynějším řízení není závazné a navíc vychází z odlišné subjektivní situace jmenovaného od situace stěžovatele.
Před vlastním hodnocením návrhu je nutno předznamenat dvě skutečnosti. Jednak to, že posouzením otázky, zda je usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti proti němu, způsobilé ústavněprávního přezkumu, se Ústavní soud v minulosti zabýval v řadě případů. Z existující judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá jeho zdrženlivost při zásazích do probíhajícího trestního řízení. Například v otázce zahajování trestního řízení sdělením obvinění, tj. před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., jenž nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2002, se Ústavní soud necítil oprávněn zasahovat do samotného začátku trestního stíhání, toto bylo zahajováno opatřením, proti němuž nebylo možné podat opravný prostředek (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/99, sp. zn. IV. ÚS 408/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 16, str. 353 a násl.). Od tohoto názoru se Ústavní soud neodchýlil ani po shora citované novele trestního řádu, kdy neformální úkon sdělení obvinění byl nahrazen usnesením policejního orgánu, proti kterému je připuštěna stížnost (srov. sp. zn. IV. ÚS 535/02, sp. zn. II. ÚS 741/02). Tento závěr nebyl bezvýhradný. Ústavní soud vyložil, že pouze za situace, kdy by bylo obvinění spojeno se zásahem do základních práv a svobod, které by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle ustanovení §75 trestního řádu), mohla by být po vyčerpání dostupných procesních prostředků stěžovatelem eventuelně připuštěna ústavní stížnost. Ze spisové dokumentace k předmětnému případu vyplývá, že stěžovatel nebyl v souvislosti se zahájením trestního stíhání vzat do vazby, zatčen nebo zadržen.
Druhým významným faktorem je to, že napadená usnesení policejního orgánu i státní zástupkyně již byla podrobena ústavněprávnímu přezkumu na základě stížností Ing. L. a dr. K. (sp. zn. I. ÚS 303/05 a IV. ÚS 283/05). Ke shodným závěrům, které vedly k odmítnutí těchto dvou návrhů Ústavním soudem, dospěl druhý senát i v nyní posuzované věci.
Ústavní soud nemůže provádět materiální hodnocení a přezkum důvodnosti a opodstatněnosti zahájení trestního stíhání vůči jednotlivci, pouze v případě zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva by ve výjimečných případech (jak uvedeno shora) mohl uznat důvodnost ústavní stížnosti, směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Je tomu tak proto, že míra zásahu Ústavního soudu má korespondovat intenzitě protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě orgány veřejné moci dopustí. Zahájení trestního stíhání však představuje pouze začátek zákonem upraveného procesu poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí. Důvodnost zahájení trestního stíhání je v podstatě předmětem celého trestního řízení a zásah Ústavního soudu je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem, neboť Ústavnímu soudu s ohledem na zásadu subsidiarity, uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti, přísluší zabývat se jí jen tehdy, kdy se předmětná usnesení svým obsahem zcela vymykají ústavnímu pořádku a zákonem vymezenému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, nikterak odstranit.
Ústavní soud ve vztahu k materii vymezené ústavní stížností zkoumá, zda pro zahájení trestního řízení byly splněny všechny podmínky vyžadované ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu, podle něhož musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku, a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Ústavní soud je přesvědčen, že jednání, v němž je spatřován trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku, je v usnesení o zahájení trestního stíhání popsáno dostatečně detailně tak, aby nemohlo být zaměněno s jiným jednáním, rovněž je uvedeno, jak bylo toto jednání kvalifikováno, a jsou konkretizovány skutečnosti, o které se opírá závěr o důvodnosti trestního stíhání. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze se ve svém zamítavém usnesení stručně, avšak z hlediska ústavnosti dostatečně, vypořádala se stěžovatelovými námitkami, týkajícími se interpretace ustanovení §127 trestního zákona. S ohledem na tato zjištění nic nenasvědčuje tomu, že by se stěžovatelova věc vyznačovala libovůlí v rozhodování orgánů činných v trestním řízení, jak tomu bylo např. ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 30, č. 105).
Poněvadž Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod, nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění.
Jestliže byla stížnost odmítnuta, musí se tento výrok promítnout také do návrhu na zrušení ustanovení §127 trestního zákona, vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu, daná §64 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří takové oprávnění zásadně nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu