ECLI:CZ:US:2007:2.US.458.06
sp. zn. II. ÚS 458/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 8. března 2007 sp. zn. II. ÚS 458/06 ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. D. Z. proti výrokům III. rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 41 C 225/2006, sp. zn. 41 C 237/2006, sp. zn. 41 C 249/2006, sp. zn. 44 C 385/2006, sp. zn. 44 C 407/2006, sp. zn. 44 C 419/2006, sp. zn. 44 C 431/2006, sp. zn. 44 C 443/2006, sp. zn. 44 C 491/2006, sp. zn. 44 C 530/2006, sp. zn. 44 C 542/2006, sp. zn. 44 C 566/2006, sp. zn. 44 C 586/2006, ze dne 22. května 2006 sp. zn. 41 C 301/2006 a ze dne 25. května 2006 sp. zn. 44 C 456/2006, jimiž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na zaplacení odměny a hotových výdajů.
Výroky III. rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. dubna 2006 sp. zn. 41 C 225/2006, sp. zn. 41 C 237/2006, sp. zn. 41 C 249/2006, sp. zn. 44 C 385/2006, sp. zn. 44 C 407/2006, sp. zn. 44 C 419/2006, sp. zn. 44 C 431/2006, sp. zn. 44 C 443/2006, sp. zn. 44 C 491/2006, sp. zn. 44 C 530/2006, sp. zn. 44 C 542/2006, sp. zn. 44 C 566/2006, sp. zn. 44 C 586/2006, ze dne 22. května 2006 sp. zn. 41 C 301/2006 a ze dne 25. května 2006 sp. zn. 44 C 456/2006 se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 9 odst. 3 a čl. 95 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, a to ve všech rozhodnutích pouze ve výroku, kterým soud zamítl její návrh, aby jí byla zaplacena odměna a hotové výdaje v částce 1 575 Kč (v každém žalovaném případě).
V ústavních stížnostech stěžovatelka uvedla, že byla podle ustanovení §29 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") ustanovena jako advokátka opatrovníkem pro řízení žalovaným osobám, jejichž současný pobyt se soudu nepodařilo zjistit. Její návrh na zaplacení odměny a hotových výdajů Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl s odůvodněním, že výkon funkce opatrovníka ustanoveného podle shora citovaného ustanovení občanského soudního řádu nelze ani po novele ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. provedené zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, považovat za výkon advokacie ve smyslu §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, kde se za poskytování právních služeb považuje i činnost opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem. Podle soudu nešlo o ustanovení advokáta soudem (§30 o. s. ř.) ani o činnost opatrovníka, která by vyplývala ze zvláštního předpisu.
Stěžovatelka s výkladem aplikovaných ustanovení, tak jak byl proveden obvodním soudem, nesouhlasila a s odkazem na rozhodovací důvody obsažené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 629/04, IV. ÚS 167/05 a I. ÚS 712/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69, svazek 37, nález č. 94, a svazek 29, nález č. 6) navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Samostatně podané ústavní stížnosti stěžovatelky, zaevidované pod sp. zn. II. ÚS 458/06, II. ÚS 461/06, II. ÚS 464/06, II. ÚS 470/06, II. ÚS 473/06, II. ÚS 476/06, II. ÚS 479/06, II. ÚS 482/06, II. ÚS 485/06, II. ÚS 488/06, II. ÚS 491/06, II. ÚS 494/06, II. ÚS 497/06, a II. ÚS 503/06, II. ÚS 506/06 napadly dle rozvrhu práce témuž soudci zpravodaji a po zjištění, že jsou obsahově shodné, byly usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 spojeny ke společnému řízení s tím, že řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. II. ÚS 458/06.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od toho jednání očekávat další objasnění věcí. Vzhledem k tomu, že obě podmínky citovaného ustanovení byly naplněny, Ústavní soud od ústního jednání v předmětné věci upustil.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňující zásah Ústavního soudu, došlo.
Z rozsudků přiložených k ústavním stížnostem Ústavní soud zjistil, že v právních věcech Dopravního podniku hlavního města Prahy, který se žalobou domáhal po žalovaných zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému, byla stěžovatelka jako advokátka ustanovena opatrovníkem pro řízení žalovaným osobám, jejichž současný pobyt se nepodařilo soudu zjistit. Stěžovatelka s výkonem funkce opatrovníka žalovaného souhlasila, její návrh na zaplacení odměny a hotových výdajů v částce 1 575 Kč v jednom každém případě však soud zamítl z důvodů, jak byly uvedeny shora v narativní části.
Ústavní soud předesílá, že o argumentačně zcela shodných ústavních stížnostech stěžovatelky, směřujícím proti věcně i právně srovnatelným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 již Ústavní soud rozhodoval, a to nálezem ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 474/06 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2006), dále nálezem ze dne 7. 12. 2006 ve věci sp. zn. IV. ÚS 439/06, nálezem ze dne 12. 12. 2006 ve věci sp. zn. IV. ÚS 438/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 172, svazek 43, nálezy č. 221 a 225). Od rozhodovacích důvodů uvedených v předchozích nálezech neměl II. senát důvod odchýlit se ani v projednávané věci a s přihlédnutím k totožnosti účastníků řízení na ně v podrobnostech odkazuje a shodně jako v nálezu sp. zn. IV. ÚS 439/06 uvádí:
V době, kdy byla stěžovatelka ustanovena opatrovníkem žalované osoby, platilo a bylo účinné ustanovení §140 odst. 2 věty první o. s. ř. (ve znění novely provedené zákonem č. 205/2005 Sb., účinné od 1. 8. 2005), podle kterého "byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem pro řízení advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát;". Novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, bylo s účinností od 1. 4. 2006 znění věty první §140 odst. 2 o. s. ř. změněno tak, že "byl-li ustanoven účastníku zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát;". Zákon č. 79/2006 Sb. ve své části VI. přijal přechodná intertemporální ustanovení, ta se však týkala pouze řízení ve věcech obchodního rejstříku; případy, v nichž byl ustanoven advokátem opatrovník za účinnosti předchozí právní úpravy, tj. od 1. 8. 2005 do 31. 3. 2006, nebyla přechodnými ustanoveními ošetřena.
Za této situace Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 474/06 konstatoval, že "zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi, ustanovenému z řad advokátů, vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž stěžovatelka opírala svůj nárok. Pokud podle zákona č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátu jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí, neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu".
Ústavní soud se otázkou ochrany nabytých práv a zpětné účinnosti právní normy zabýval ve své rozhodovací praxi opakovaně. V řadě svých nálezů zdůraznil, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, který v sobě zahrnuje i zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 30), sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 33/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 28, vyhlášen pod č. 145/2002 Sb.).
Ke střetu staré a nové právní úpravy se Ústavní soud vyslovil v nálezu Pl. ÚS 21/96, ve kterém podrobil princip retroaktivity právních norem analýze a vyjádřil zde názor, že "obecně v takovém případě platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita).". V tomto nálezu Ústavní soud rovněž nastínil, v jakých případech lze akceptovat výjimky ze zákazu pravé retroaktivity, v nálezu Pl. ÚS 33/01 zdůraznil, že pravá retroaktivita nemá v právním státu místo tam, kde zákonodárce se již dříve mohl "dostat ke slovu", nicméně tak neučinil.
Ústavní soud řešil i případy, kdy zákonodárce mlčel jak k otázce, zda je nárok (vzniklý v souvislosti s procesem a upravený v předpise procesním, byl svou povahou nárokem hmotněprávním) podle předchozí úpravy zachován, tak i k aplikovatelnosti nové úpravy. Tehdy Ústavní soud vyložil, že je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 344/04 a sp. zn. IV. ÚS 178/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 191, a svazek 36, nález č. 18).
Shora vymezený právní rámec byl relevantní i pro posouzení a rozhodnutí stěžovatelčiny věci. Stěžovatelce v době, kdy byla ustanovena opatrovníkem osob neznámého pobytu, svědčil s ohledem na pozitivní právní úpravu právní titul, na základě kterého mohla legitimně očekávat zmnožení svého majetku plněním od státu [čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Nová právní úprava, která takové plnění nepřiznávala, nemohla na jejím nároku nic změnit, neboť předpoklady pro výjimku ze zákazu pravé retroaktivity pozdější právní normy nebyly dány a při neexistenci přechodných ustanovení bylo třeba její právní nárok posoudit podle původní právní úpravy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 v rozsahu, jak byla stěžovatelkou napadena, zrušil pro jejich rozpor s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a v konečném důsledku i čl. 36 odst. 1 Listiny [§82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].