ECLI:CZ:US:2007:2.US.515.05.1
sp. zn. II. ÚS 515/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. P., právně zastoupeného JUDr. J. B., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 7. 2005 sp. zn. 7 Tdo 402/2005, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004 sp. zn. 9 To 45/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 9. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl zrušen na základě odvolání stěžovatele rozsudek krajského soudu a bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Za tento a další sbíhající se trestné činy byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků ve věznici s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech společnosti podnikající ve stavební výrobě, a to na dobu 5 roků. Tímtéž rozsudkem byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro další zde vyjmenované skutky. Rozsáhlé trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit jako soukromý podnikatel - fyzická osoba - a jako jednatel společnosti s ručením omezeným tím, že objednával a odebíral zboží a provedení prací a služeb, přičemž věděl, že ve lhůtách splatnosti není schopen je uhradit.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 402/2005, odmítnuto z části jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu a zčásti proto, že další námitky neodpovídaly uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani jinému dovolacímu důvodu.
V obsáhle formulované ústavní stížnosti vyslovuje stěžovatel názor, že na základě provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o jeho zavinění, což dokládá podrobnou analýzou svých podnikatelských aktivit. Dále namítá, že soudy nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 5 trestního řádu, porušujíc tak zásadu zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 trestního řádu. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel především namítá, a to s odkazy na příslušná rozhodnutí Ústavního soudu, že Nejvyšší soud by se měl vyvarovat příliš rigorózního a restriktivního výkladu ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, přičemž nesprávné zjištění skutkového stavu věci nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že svým přístupem k dovolání, a zejména tím, že o něm nerozhodl meritorně, vyloučil plnohodnotné uplatnění tohoto mimořádného opravného prostředku.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Nejvyšší soud upozornil na to, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě opakování dovolacích námitek stěžovatele, s nimiž se soud vypořádal. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Vrchní soud v Praze považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a v podrobnostech rovněž odkázal na napadený rozsudek. Ústavní stížnost je dle jeho názoru účelová a vedená snahou o odvrácení nástupu uloženého trestu odnětí svobody.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé. Musí též přihlédnout k tomu, že ústavně garantovaná zásada řádného procesu, vyjádřená v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, mj. vyžaduje, aby přijímaná rozhodnutí státních orgánů byla řádně zdůvodněna.
Z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o které následně opřely právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 trestního řádu. Přitom nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s námitkou stěžovatele, že soudy neprokázaly náležitě jeho vinu a nezdůvodnily právní kvalifikaci skutku jako úmyslného deliktu. Oba soudy se touto otázkou v odůvodnění svých rozhodnutí velmi podrobně a ústavně konformně zabývaly. Z důkazů provedených v trestním řízení lze dostatečně seznat nejméně nepřímý úmysl podle §4 písm. b) trestního zákona, když soudem byla zejména výpověďmi svědků vyvrácena obhajoba, že stěžovatel všechny dodavatele informoval o své neutěšené situaci s tím, že se platby zpozdí. Subjektivní stránkou trestného činu se na základě dovolací námitky zabýval podrobně i dovolací soud, který vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že stěžovatel obchodní partnery uvedl v omyl, což je zákonný znak trestného činu podvodu.
Ústavní soud posoudil jako nedůvodné námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu, v němž soud dospěl k závěru, že další v dovolání uplatněné námitky materiálně nenaplňují dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od právního hodnocení. Ústavní soud považuje závěr Nejvyššího soudu v projednávané věci za správný. Nejvyšší soud se některými námitkami uplatněnými v dovolání meritorně zabýval a dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné. U ostatních námitek s poukazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšší soud uvedl, že nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Stěžovatel nenamítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, pro který lze i v rámci řízení o dovolání zásah do skutkového zjištění připustit (srov. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Takto formulovaný závěr nelze považovat za rozporný s judikaturou Ústavního soudu.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení jakýchkoli ústavních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu