ECLI:CZ:US:2007:2.US.52.06.1
sp. zn. II. ÚS 52/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného Mgr. A. K., proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 2 T 138/2005, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 10 To 442/2005, za účasti Okresního soudu v Mělníku a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud z připojených dokumentů zjistil následující:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 2 T 138/2005, uznal stěžovatele vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Za to jej odsoudil k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku. Trestného jednání se stěžovatel dle skutkové věty, jež je součástí výroku rozsudku, dopustil dne 5. 8. 2005 v 9,48 hodin, když řídil bez ochranné přilby na silnici II. třídy č. 261 v obci L. ve směru do M. motocykl zn. Yamaha nezjištěné registrační značky, přičemž v N. ulici byl stavěn hlídkou Policie ČR, obvodní oddělení L. Na pokyn hlídky k zastavení motocykl otočil a odjel směrem na Š. Motocykl řídil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 1 T 218/203, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2003, uznán vinným trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona, za což mu byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let.
Výrok o vině i trestu uvedeného rozsudku napadl stěžovatel odvoláním. Státní zástupce se odvolal toliko do výroku o trestu a to v neprospěch stěžovatele. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. 10 To 442/2005, k odvolání státního zástupce napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku. Odvolání stěžovatele soud zamítl.
Stěžovatel napadl rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Pochybení spatřuje zejména v důkazním řízení. Obecným soudům vytýká, že své úvahy o jeho vině dovozuje toliko z nepřesných výpovědí policistů, které je v posuzované věci nutné považovat za řadové občany. Výpovědi svědků navržených obhajobou, které podporují stěžovatelova tvrzení, soud označil za nevěrohodné. Pokud za této situace soud vyšel z výpovědí policistů, neopodstatněně jejich důkazní hodnotu upřednostnil před výpověďmi svědků obhajoby. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že z tvrzení policistů ani jednoznačně nevyplývá, jak došlo ke spáchání skutku. Vzhledem k tomu, že existují pochybnosti, zda se skutek vůbec stal, měl soud aplikovat zásadu in dubio pro reo a rozhodnout ve stěžovatelův prospěch. Pokud tak soud neučinil, porušil i s tím související zásadu presumpce neviny stěžovatele. Soud by měl mít předtím než vynese rozsudek absolutní jistotu o skutkových okolnostech.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů. Zdůrazňuje, že se soudy některými skutečnostmi nezabývaly, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně. Měly tím porušit jeho ústavně zaručená práva, jež jsou součástí široce pojímaného práva na soudní a jinou právní ochranu. Ústavní soud k tomu považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vyvodily z jednostranně provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Ústavní soud odkazuje v této souvislosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messegué a Jabardo, 1988). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 263). Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem.
V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Účelem dokazování v trestním řízení je ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, není tedy nutné (a často ani možné) nabytí absolutní jistoty o skutkových okolnostech, jak se domnívá stěžovatel. Soud prvého stupně důkazy provedené ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§125 trestního řádu). Odvolací soud, aniž by dokazování opakoval, potvrdil správnost jeho skutkových zjištění o vině stěžovatele a znovu rozhodl toliko o jeho trestu.
Obecné soudy vyšly z výpovědí svědků V. a T., policistů, kteří stěžovatele již z jeho dřívější nezákonné činnosti osobně dobře znali a věděli, kde pracuje. Pozornost svědků stěžovatel upoutal tím, že řídil motocykl červené barvy bez ochranné přilby. Policisté předpokládali, že se stěžovatel opět dopustil přestupku, a poté, co na pokyn svědka T. k zastavení stěžovatel reagoval tím, že z místa odjel, nesnažili se jej pronásledovat, nýbrž dokončili jiný pracovní úkol, neboť si byli totožností stěžovatele bezpečně jisti a následně jej vyhledali na jeho pracovišti. Z připojeného pravomocného rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 32. 7. 2003, sp. zn. 1 T 218/2003, obecné soudy zjistily, že se stěžovatel již dříve dopustil dvojnásobného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, za což mu byl mimo jiné uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy se osobami svědků V. a T. i jejich věrohodností dostatečně zabývaly, přičemž neshledaly žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit pravdivost jejich výpovědí. Z provedených důkazů nevyplývá jediný důvod, pro který by mohli být motivováni křivě obvinit stěžovatele. Jejich výpovědi se navzájem podporují a jednotlivé skutečnosti do sebe logicky zapadají. Naopak skutkovou verzi obhajoby, podle níž stěžovatel v inkriminovanou dobu pobýval v zaměstnání na pile, kde probíhala výrobní porada, po jejímž skončení se svědek H. se svědkyní T. vypravili půjčeným motocyklem stěžovatelovy matky, který byl zaparkován pod přístřeškem na pile, do nedalekého vinného sklepa pro víno a zanedlouho se vrátili, neboť vinný sklep nebyl otevřen, soudy považovaly za zcela nevěrohodnou. Svědky, kteří stěžovatelovu obhajobu podporovali, soud označil za osoby, jejichž hodnověrnost je výrazně ovlivněna vzhledem k vazbám (jeho přítelkyně svědkyně T., jeho bratranec svědek H. a jeho zaměstnanec svědek P.) na osobu stěžovatele, který byl právě ve zkušební době podmíněného odsouzení. Žádný ze svědků navíc nebyl schopen zcela jistě potvrdit, že uvedeného dne stěžovatel nenasedl na motocykl a neřídil jej. Naznačenou verzi skutkového děje tak soudy považovaly za vyvrácenou provedeným dokazováním.
Ústavní soud konstatuje, že závěry, k nimž obecné soudy dospěly po řádném zhodnocení důkazů, nejsou projevem libovůle v rozhodování, ale mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Na rozdíl od názoru stěžovatele má za to, že použité původní a přímé usvědčující důkazy vyvracejí obhajobu stěžovatele a že z popsaných skutkových zjištění lze učinit závěr o jeho vině. Soudům nelze proto vytýkat, že nepoužily pravidlo presumpce neviny a z něj plynoucí zmíněnou zásadu "in dubio pro reo".
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení. Uvedeným základním právem je toliko zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obecné soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti, takže nedošlo k porušení ústavních principů, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními ani libovůle v rozhodování, je nutno považovat postup obecných soudů za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu