ECLI:CZ:US:2007:2.US.549.07.1
sp. zn. II. ÚS 549/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele obchodní společnosti JUDr. Podzimek a spol., advokátní kancelář, se sídlem Vraclavská 200/II, Vysoké Mýto, zastoupeného advokátem JUDr. Janem Štanglem, se sídlem Bří Škorpilů 44, Vysoké Mýto, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 1. 2006, sp. zn. 5 C 178/2005, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 19 Co 195/2006, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 5 C 178/2005. Z něho a z ústavní stížnosti zjistil následující:
L. P. (dále jen "žalobkyně") se žalobou proti stěžovateli domáhala zaplacení částky 4.946,40 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za nevyčerpanou dovolenou.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 13. 1. 2006, sp. zn. 5 C 178/2005, řízení ohledně částky 864,- Kč zastavil (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.082,40 Kč s 3 % úrokem od 1. 12. 2004 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen žalobkyni uhradit náklady řízení (výrok III.). Mezi účastníky bylo nesporné, že dne 3. 3. 2003 žalobkyně uzavřela se stěžovatelem pracovní smlouvu, podle níž se pro něj zavázala vykonávat práce jako administrativní pracovnice. Pracovní poměr skončil dohodou ze dne 16. 9. 2004 dnem 31. 10. 2004. Z potvrzení o pracovní neschopnosti žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně byla od 13. 10. 2004 do 31. 10. 2004 v pracovní neschopnosti, při níž měla povoleny vycházky od 14.00 do 18.00 hodin. Podle názoru žalobkyně tato nemohla vzhledem ke své pracovní neschopnosti vyčerpat dovolenou v počtu devíti dnů, na kterou měla nárok, a požadovala proto, aby stěžovatel, coby její zaměstnavatel, jí ve smyslu ustanovení §110b odst. 2 písm. c) zákoníku práce poskytl za nevyčerpanou dovolenou náhradu. Soud nepřisvědčil obraně stěžovatele, který žalovanou částku odmítl zaplatit, neboť žalobkyně údajně byla po zdravotní stránce zcela v pořádku, a nesprávně tudíž byla shledána práce neschopnou. Soud dospěl k závěru, že je namístě vyjít z potvrzení o pracovní neschopnosti vystavené praktickou lékařkou, které bylo stěžovateli řádně doručeno. Pokud stěžovatel měl pochybnosti o porušování léčebného režimu žalobkyní, mohl se obrátit na ošetřující lékařku se žádostí o prověření. Soud odmítl přezkoumávat skutečný zdravotní stav žalobkyně, neboť tato nedala souhlas s využitím údajů z její zdravotní dokumentace. V částce 864,- Kč, v níž žalobkyně vzala žalobu zpět, soud řízení zastavil. O nákladech řízení soud rozhodl podle §142 odst. 1 o.s.ř.
K odvolání stěžovatele proti výrokům II. a III. rozsudku Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 19 Co 195/2006, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností, v níž předně rekapituluje dosavadní průběh řízení. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že žalobkyně byla dne 13. 10. 2004 rozhodnuta odejít z pracoviště bez ohledu na stanovisko zaměstnavatele a že předmětného dne byla po zdravotní stránce naprosto v pořádku. K tomuto svému tvrzení stěžovatel navrhoval výslech svědků Mgr. L. S. a M. Š. Soudy však provedení těchto důkazů zamítly, aniž by svůj závěr jasně odůvodnily. Stěžovatel dále namítá, že před zahájením odvolacího řízení zaslal krajskému soudu sdělení České správy sociálního zabezpečení, z něhož údajně vyplývá, že žalobkyni nebyly v době pracovní neschopnosti vypsány vycházky. V tomto tedy stěžovatel vidí rozpor s potvrzením vystaveným praktickou lékařkou. Tímto důkazem se však odvolací soud nikterak nezabýval.
Podle názoru stěžovatele měla v projednávané věci Okresní správa sociálního zabezpečení posoudit zdravotní stav a pracovní neschopnost žalobkyně a zkontrolovat podklady pro rozhodování o nároku na nemocenské pojištění. Stěžovatel s tímto orgánem jednal, soud však uvedené skutečnosti stěžovateli nedovolil prokázat. Soud dále neuvedl odkaz na konkrétní ustanovení, podle kterého by žalobkyně byla oprávněna odmítnout poskytnout údaje ze zdravotní dokumentace, a navíc nevyhověl ani návrhu na posouzení stavu žalobkyně revizním lékařem České národní zdravotní pojišťovny. Stěžovatel je přesvědčen, že mu jako zaměstnavateli v případě pochybností přísluší právo přezkoumávat skutečnou existenci pracovní neschopnosti svých zaměstnanců. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s výrokem o úhradě nákladů řízení. Připomíná, že žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět, a nelze proto vycházet toliko z hlediska úspěšnosti ve věci, neboť v části žalobkyně zavinila, že řízení muselo být zastaveno.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že rozsah provedeného dokazování byl v posuzované věci nedostatečný. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující princip sebeomezení v rámci jemu Ústavou svěřených kompetencí, polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nesvědčí sama o sobě o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Ústavní soud v posuzované věci ovšem shledal, že ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů a nevyplývá z ní nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavněprávní.
Ústavní soud v projednávaném případě nedospěl k závěru, že by postupem obecných soudů byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Obecné soudy vyšly z potvrzení o pracovní neschopnosti vystaveného praktickou lékařkou, které bylo stěžovateli (zaměstnavateli) řádně doručeno. Nepřítomnost v práci žalobkyně tak byla řádně omluvena. Z potvrzení jednoznačně vyplývá, že žalobkyně byla od 13. 10. 2004 do 31. 10. 2004 práce neschopna a nemohla tudíž odpovídající dovolenou do konce svého pracovního poměru u stěžovatele vyčerpat. Aplikace zmíněného ustanovení zákoníku práce ohledně náhrady za nevyčerpanou dovolenou na uvedenou problematiku je tak zcela namístě a takovému aplikačnímu postupu nelze nic vytknout ani z ústavně právního hlediska.
K námitce stěžovatele ohledně neprovedení dalších jím navrhovaných důkazů lze připomenout, že ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, ale musí ve svých rozhodnutích uvést, z jakých důvodů je neprovedl (viz nález I. ÚS 362/96). Soud prvého stupně označil důkazní návrhy stěžovatele za nadbytečné, neboť jejich provedení by vyvolalo toliko další důkazní návrhy ze strany žalobkyně, ve výsledku by však ke zpochybnění důkazu potvrzením o pracovní neschopnosti žalobkyně nemohly vést. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze připomenout, že požadavek, aby soudy svá rozhodnutí řádně odůvodňovaly, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku, 1977).
K otázce poskytování údajů ze zdravotnické dokumentace lze připomenout, že pro ochranu práv pacientů, včetně práv vztahujících se k dokumentaci a k údajům v ní uvedeným, má stěžejní význam Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně, k níž Česká republika oficiálně přistoupila v roce 2001. V čl. 10 odst. 1 Úmluva uvádí, že každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví. V čl. 7 odst. 1 Listiny je deklarována nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, která může být omezena jen v případech stanovených zákonem. Z toho vyplývá, že každý, kdo chce nahlížet do zdravotnické dokumentace bez souhlasu pacienta, potřebuje k tomu přímé oprávnění obsažené v zákoně. Obdobné vyplývá i z ustanovení §12 občanského zákoníku, podle něhož písemnosti osobní povahy, týkající se fyzické osoby, smějí být použity jen s jejím svolením nebo k účelům úředním na základě zákona. V rámci občanskoprávního řízení (stejně tak jako řízení trestního) obecně platí, že lékař není oprávněn soudu sdělit či jinak zpřístupnit informace o zdravotním stavu, pokud k tomu pacient nedá souhlas, neboť je vázán státem uznanou povinností mlčenlivosti. Pokud žalobkyně souhlas s poskytnutím údajů ze zdravotní dokumentace neudělila, soud ani stěžovatel, coby její předchozí zaměstnavatel, k nim přístup nemůže získat. V případě správních orgánů, které se zabývají [podle §9 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů] "zajišťováním zdravotní péče, ochranou veřejného zdraví, zdravotním pojištění a výkonem státní správy v oblasti zdravotnictví podle zvláštního zákona či posuzováním zdravotního stavu v jiných případech stanovených zvláštním zákonem" by byla situace jiná, nicméně tato problematika nebyla předmětem posuzovaného řízení.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci samé je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soud při rozhodování řídil a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použil (§157 odst. 2 o.s.ř.). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.
Naopak námitce stěžovatele, že odkaz na ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř., který odvíjí úvahy o přiznání náhrady nákladů řízení toliko z hlediska úspěchu ve věci, není na posuzovanou věc zcela případný, lze přisvědčit. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda toto pochybení v rovině zákonnosti představuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. V této souvislosti je namístě připomenout, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 11, str. 9 a násl.). V posuzované věci je zřejmé, že žalobkyně ve sporu plný úspěch neměla, neboť v části bylo řízení o její žalobě zastaveno, úspěch ve věci však výrazně převažoval. Za této situace nelze naznačený postup obecných soudů považovat za pochybení dosahující ústavní roviny, když občanský soud řád v ustanovení §142 odst. 3 soudům umožňuje při úvahách o náhradě nepřihlížet k nepatrnému neúspěchu ve věci.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, pro které by bylo nutné napadená rozhodnutí zrušit. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu