ECLI:CZ:US:2007:2.US.577.04
sp. zn. II. ÚS 577/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Shk. H. B. A. T., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 633/49, proti příkazu k domovní prohlídce sp. zn. 1 Nt 885/2004 ze dne 13. 9. 2004, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, č. j. ČTS OR II-1594/OOK 1-2004 ze dne 13. 9. 2004, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků č. j. ČTS OR II-1594/OOK 1-2004 ze dne 14. 9. 2004, proti provedení domovní prohlídky, proti prohlídkám jiných prostor a pozemků, proti osobní prohlídce stěžovatele provedené dne 14. 9. 2004 a o návrhu na vrácení všech věcí zabavených při výše uvedených prohlídkách, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení shora uvedených příkazů k provedení domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků a současně brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, neboť se domnívá, že těmito příkazy a způsobem provedení prohlídek byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 12 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Na základě výše uvedených příkazů byla u stěžovatele, důvodně podezřelého z trestných činů pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1 trestního zákona a ohrožování mravní výchovy mládeže dle §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona, provedena dne 14. 9. 2004 domovní prohlídka jeho bytu a prohlídka dvou jeho osobních automobilů. Podle tvrzení stěžovatele byla bez jakéhokoli příkazu či souhlasu dle §83b trestního řádu provedena jeho osobní prohlídka, aniž by o tomto úkonu byl sepsán jakýkoli protokol.
Stěžovatel zdůrazňuje, že všechny napadené příkazy k provedení prohlídek byly vydány před zahájením trestního stíhání a byly odůvodněny naléhavostí a neodkladností provedení těchto úkonů, což je však zpochybňováno skutečností, že úkony trestního řízení byly zahájeny již 21. 1. 2004 a až do doby uskutečnění předmětných prohlídek probíhalo sledování stěžovatele policejními orgány na základě opatření státního zastupitelství ze dne 7. 4. 2004. Všechny napadené příkazy trpí podle stěžovatele nedostatečným odůvodněním. Další výtka stěžovatele se týká skutečnosti, že příkazy ve výrokové části postrádají označení orgánu, který prohlídku provede. Stěžovatel dále zpochybňuje samotnou legalitu provedených prohlídek, neboť dle §84 trestního řádu je prohlídky možno vykonat pouze po předchozím výslechu toho, u koho se tento úkon má vykonat, přičemž tato podmínka nemusí být splněna v případě, že věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě. Podle názoru stěžovatele přitom tato podmínka splněna nebyla. Stěžovatel taktéž zpochybňuje obsah protokolu o provedení domovní prohlídky, v němž chybí výslovné označení, jakým procesním postupem byly zajištěny věci převzaté policejním orgánem a žádný z protokolů o prohlídce jiných prostor a pozemků neobsahuje údaj o osobě, u které byla prohlídka provedena. Poslední námitka směřuje ke skutečnosti, že všechny napadené prohlídky proběhly bez účasti tlumočníka, ačkoli orgány činné v trestním řízení na základě provedeného sledování musely vědět, že stěžovatel je cizincem arabské národnosti.
V souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení, aby se vyjádřili k projednávané ústavní stížnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření uvádí, že postupoval na základě podnětu k podání návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce ze dne 13. 9. 2004 odůvodněného tím, že se jedná o neodkladný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu. Povahu všech prohlídek, jakožto neodkladného úkonu, je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Z časového sledu jednotlivých úkonů trestního řízení je zřejmé, že domovní prohlídka v konkrétní věci stěžovatele měla charakter neodkladného úkonu a byla jako taková přípustná. Rozhodnutí, na jejichž základě byly jednotlivé prohlídky provedeny, považuje obvodní soud za přiměřeně a dostatečně zdůvodněné. Předchozí výslech osoby může být jako ve stěžovatelově případě znemožněn již samotnou neodkladností domovní prohlídky. Ohledně námitky stěžovatele, že výroková část příkazů postrádá označení orgánu, který prohlídku provede, a ani osoba, proti níž příkazy směřovaly, není dostatečně označena, obvodní soud poznamenal, že ani v §83, ani v §83a trestního řádu není explicitně stanovena povinnost jmenovat konkrétní orgán, který má prohlídku provést.
Policie České republiky, Obvodní ředitelství pro Prahu 2 uvedla, že ihned po zadržení stěžovatele dne 14. 9. 2004 v 9:30 hodin a po sdělení důvodů zadržení prohlásil stěžovatel, že nerozumí česky. Bylo mu proto okamžitě umožněno, aby telefonicky přivolal svého sekretáře (tlumočníka) a vyrozuměl právního zástupce. Sdělení zadržení, důvody k němu vedoucí i poučení o jeho právech bylo stěžovateli přetlumočeno jeho sekretářem do arabského jazyka. Stěžovatel potvrdil převzetí příkazů podpisem a obsah mu byl přetlumočen jeho sekretářem. Stěžovatel a tlumočník byli přítomni po celou dobu provádění obou prohlídek. V souvislosti s námitkou neprovedení předchozího výslechu stěžovatele obvodní ředitelství poukazuje především na skutečnost, že stěžovatel není majitelem zmíněného bytu. Policejním orgánům tedy nebylo známo, kdo všechno vlastní klíče od předmětného bytu a vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel již vyrozuměl svého právního zástupce, hrozilo, že by v důsledku nepřítomnosti stěžovatele i policie v bytě kvůli výslechu mohla do bytu přijít jiná osoba a zničit důkazní materiál. Předchozí výslech tedy nebyl proveden, neboť věc nesnesla odkladu a existence důkazů byla na základě provedeného vyšetřování reálná.
Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 poukazuje ve vyjádření na skutečnost, že domovní prohlídka u stěžovatele byla nařízena soudcem Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 13. 9. 2004 na základě zjištění provedených výslechem dvou svědkyň, jež nebylo možno vyslechnout dříve než 9. 9. 2004. Domovní prohlídka byla provedena v intencích soudního příkazu. Předchozí výslech dle §84 trestního řádu nemohl být proveden, neboť věc nesnesla odkladu a zejména nebylo předem známo, zda se stěžovatel bude v okamžiku provedení domovní prohlídky v bytě nacházet.
Ústavní soud na základě obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného trestního spisu přezkoumal napadený postup orgánů činných v trestním řízení z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti neopodstatněná a zčásti k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný.
Ústavní soud konstatuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy České republiky je jeho úkolem ochrana ústavnosti a nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud ovšem současně s porušením běžných zákonů nedojde i k zásadnímu zásahu do ústavně zakotvených základních práv a svobod stěžovatele. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s ústavními garancemi, nemůže na sebe Ústavní soud přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, pokud by orgány činné v trestním řízení na úkor stěžovatele výrazně vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ústavní soud již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 78, str. 243 a násl.) vyslovil tezi, dle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Postup policejních orgánů v přípravném řízení neustále podléhá dozoru státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti). Ústavní soud proto konstatuje, že veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, spatřuje prostor pro svůj zásah ve fázi přípravného řízení toliko výjimečně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2003 ve věci sp. zn. I. ÚS 127/03).
Veden těmito zásadami přezkoumal Ústavní soud, zda napadeným postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení některého z ústavně zaručených práv stěžovatele.
S námitkou stěžovatele směřující ke zpochybnění tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že všechny prohlídky představovaly neodkladné úkony ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu se orgány činné v trestním řízení dostatečně vypořádaly, když zdůraznily, že konkrétní údaje o trestné činnosti stěžovatele byly získány až z výše zmíněných výslechů dvou stěžejních svědkyň a domovní prohlídka nemohla být navíc provedena, dokud se stěžovatel nacházel v zahraničí. Vzhledem k těmto skutečnostem se jeví den 13. 9. 2004 jako relativně první možný termín vydání příkazu k domovní prohlídce. Následujícího dne byla tato prohlídka provedena a to až po zadržení stěžovatele, přesněji řečeno až poté, kdy bylo stěžovateli umožněno zatelefonovat svému sekretáři a svému právnímu zástupci. Těmito telefonáty mohl stěžovatel teoreticky iniciovat odklizení problematických materiálů ze svého bytu, přičemž hrozba takové potenciality byla zvýšena tím, že stěžovatel nebyl vlastníkem předmětného bytu, od nějž mohlo mít klíče neurčité množství osob. Následnou domovní prohlídku a taktéž prohlídky jiných prostor a pozemků je proto podle názoru Ústavního soudu třeba považovat za neodkladné úkony ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu.
Se zpochybněním neodkladnosti jednotlivých prohlídek úzce souvisí i stěžovatelem namítaná otázka neprovedeného předchozího výslechu, jehož v souladu s §84 trestního řádu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a nelze-li výslech provést okamžitě. Obě podmínky musejí být přitom splněny kumulativně a musejí být současně podloženy i skutkovými okolnostmi případu (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 464/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, nález č. 11, str. 79 a násl.). Ve stěžovatelově případě však předchozí výslech nemohl být proveden, protože by tím mohl být ohrožen průběh vyšetřovaní. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem (vyrozumění právního zástupce stěžovatele, neurčitý počet držitelů klíčů od stěžovatelova bytu) bylo třeba provést napadené prohlídky jako neodkladný úkon, z důvodu zamezení možnému zničení důkazního materiálu, jenž měl být provedenými prohlídkami získán. Předchozí výslech stěžovatele byl proto v dané situaci z povahy věci vyloučen. Oba zákonné předpoklady provedení domovní prohlídky bez předchozího výslechu stěžovatele tak byly podle mínění Ústavního soudu naplněny.
Stěžovatel dále namítá, že příkazy k provedení prohlídek nebyly řádně odůvodněny. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu, jímž se domovní prohlídka nařizuje, rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (případně jejich citace), aniž je současně dostatečně zřejmé, z jakého důvodu pokládá orgán činný v trestním řízení zákonem stanovené podmínky za naplněné (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 287/96, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 62, str. 119 a násl. a výše uvedený nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 464/2000). Námitku stěžovatele, že napadené příkazy k prohlídkám nebyly dostatečně odůvodněny, však nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Před zahájením domovní prohlídky disponovaly orgány činné v trestním řízení dostatečným množstvím informací, jež nasvědčovaly tomu, že se v předmětném bytě mohla odehrávat trestná činnost, přičemž bylo možno předpokládat, že trestná činnost stěžovatele může být zaznamenána na některém nosiči informací. Odůvodnění napadených příkazů k provedení prohlídek považuje Ústavní soud za dostatečné a ústavně konformní.
Příkazy k prohlídkám dále dle stěžovatele postrádají přesné označení orgánu, který byl oprávněn je provést. Judikatura Ústavního soudu k této otázce několikrát potvrdila, že ten, proti němuž vydaný příkaz směřuje (stejně jako policejní orgán, který jej má provést), v něm musí být označen tak, aby o jeho totožnosti nemohly vzniknout nejmenší pochybnosti (srov. výše zmíněný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 287/96, či nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 424/2000, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, nález č. 29, str. 227 a násl.). Ústavní soud z trestního spisu zjistil, že pouze příkaz k domovní prohlídce zmiňuje, že prohlídka bude provedena policejním orgánem; jeho bližší specifikaci však již neuvádí. Další dva příkazy žádný odkaz ohledně orgánu činného v trestním řízení, který má prohlídky provést, neobsahují. Obdobně stěžovatel důvodně namítá, že ani jeden z protokolů o prohlídce jiných prostor a pozemků neobsahuje údaj o osobě, u níž byla prohlídka provedena, pouze údaj o neprovedení výslechu této osoby pro neodkladnost. V takovém postupu orgánů činných v trestním řízení je třeba spatřovat pochybení, současně je ovšem nutno konstatovat, že ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod. Intenzita zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele výše uvedenými pochybeními nebyla podle názoru Ústavního soudu natolik silná, aby mohla kvalifikovaně způsobit protiústavnost napadených prohlídek, neboť ve všech napadených příkazech k prohlídkám byla bez jakýchkoli pochybností označena osoba, u níž se má prohlídka provést (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 486/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 13, nález č. 12, str. 79 a násl.).
Přisvědčit nelze námitce stěžovatele ohledně nedostatečného záznamu v protokolu o postupu při zajištění věcí během domovní prohlídky, ani ohledně nezákonného provedení osobní prohlídky, jež u stěžovatele nebyla podle Ústavního soudu nikdy provedena, neboť kromě nevhodné formulace v protokolu jejímu provedení nic nenasvědčuje. Ústavní soud z pohledu této skupiny námitek stěžovatele žádná pochybení orgánů činných v trestním řízení neshledal.
Poslední námitka stěžovatele směřuje ke skutečnosti, že dotčené prohlídky proběhly bez účasti tlumočníka. Je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení si byly vědomy skutečnosti, že stěžovatel neovládá český jazyk, proto stěžovateli bylo umožněno telefonicky přivolat svého sekretáře-tlumočníka a taktéž vyrozumět právního zástupce. V realizaci těchto oprávnění nebylo stěžovateli nikterak bráněno. S ohledem na tuto skutečnost lze proto konstatovat, že stěžovatelovo právo na použití mateřského jazyka v trestním řízení bylo v předmětné věci zachováno.
Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Ústavní soud rozhodl o vydání věcí zabavených při prohlídkách, jejichž posouzení je předmětem této ústavní stížnosti, nelze tomuto návrhu vyhovět, neboť k zabavení věcí došlo na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci a v takovém případě je Ústavnímu soudu dáno toliko kasační oprávnění ke zrušení napadených rozhodnutí (příkazů k provedení prohlídek) ve smyslu §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K projednání takového návrhu proto Ústavní soud není příslušný a proto jej postihuje důvod odmítnutí ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 645/99, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 94, str. 321 a násl.).
Ústavní soud vzhledem ke shora uvedenému neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury, připouštějící kasaci rozhodnutí vydaného v počátečním stádiu trestního řízení toliko v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup příslušných orgánů zcela vymyká ústavnímu a zákonnému rámci a je projevem svévole, což v daném případě shledáno nebylo. Návrh stěžovatele proto jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 14. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu