ECLI:CZ:US:2007:2.US.58.06.1
sp. zn. II. ÚS 58/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele Ing. D. K., zastoupeného Mgr. L. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 9. 2004, čj. 8 Cmo 16/2004-281, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, čj. 29 Odo 139/2005-320, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 9 Cm 630/96, z něhož zjistil následující:
Obecné soudy v projednávané věci rozhodovaly o žalobě ing. P. K. (dále jen "žalobce"), proti žalovaným obchodní společnosti RANA, spol. s r. o., se sídlem ve Znojmě, Horní nám. 10, IČ 45479852, (dále "žalovaný č. 1") a stěžovateli (dále "žalovaný č. 2" či "stěžovatel"), o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 20. 11. 1996 a určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené dne 20. 11. 1996.
Krajský obchodní soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 6. 1997, čj. 9 Cm 630/96-79, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady žalovaného č. 1, konané dne 20. 11. 1996, a v části, jíž se žalobce domáhal určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu žalovaného č. 1, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným č. 2, a dále zastavil řízení o vzájemném návrhu, kterým se žalovaný č. 1) domáhal povinnosti zdržet se dále popsaného jednání žalobce jménem tohoto žalovaného a o uložení povinnosti žalobci odstranit ze svého obchodního jména přívlastek "RANA" a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 11. 5. 2000, čj. 3 Cmo 343/98-121, připustil zpětvzetí žaloby na prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady proti žalovanému č. 2) a žaloby na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu proti žalovanému č. 1 a v tomto rozsahu byl prvostupňový rozsudek zrušen a řízení zastaveno. V další části výroků I a II a ve výroku IV o nákladech řízení rozsudek soudu prvého stupně zrušil a vrátil věc soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění tohoto výroku plyne, že tak odvolací soud učinil pro nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 7. 2001, čj. 9 Cm 630/96-164, vyslovil neplatnost usnesení valné hromady žalovaného č. 1, konané dne 20. 11. 1996 ve Z., kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce z funkce jednatele společnosti (výrok I), zamítl návrh na prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady žalovaného č. 1, konané dne 20. 11. 1996 ve Z., kterými byly schváleny převod a předložená smlouva o převodu obchodního podílu v žalované společnosti č. 1, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným č. 2, a kterým se ukládá žalovanému č. 2) podat návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku (výrok č. II), a určil, že smlouva o převodu obchodního podílu žalovaného č. 1, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným č. 2 je neplatná (výrok III.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 10. 2002, čj. 8 Cmo 235/2002-235, odmítl odvolání žalovaného č. 1 proti výroku III a žalovaného č. 2 proti výroku č. I posledně uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích I a III tak, že zamítl žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady prvního žalovaného, konané dne 20. 11. 1996, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce z funkce jednatele žalované společnosti č. 1, a zamítl žalobu na určení, že smlouva o převodu obchodního podílu v žalované společnosti č. 1, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným č. 2, je neplatná. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 9. 2003, čj. 29 Odo 102/2003-265, posledně uvedený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výroku, kterým tento soud změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že smlouva o převodu obchodního podílu žalované společnosti č. 1, uzavřená dne 20. 11. 1996 mezi žalobcem a žalovaným č. 2), je neplatná a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 9. 2004, čj. 8 Cmo 16/2004-281, rozsudek soudu prvního stupně (tj. Krajského soud v Brně ze dne 17. 7. 2001, čj. 9 Cm 630/96-164) v napadené části (v odstavci třetím) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že žalobce uplatnil včas námitku relativní neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu žalovaného č. 1, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným, a prokázal, že tuto smlouvu podepsal v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, která je pro jeho uskutečnění rozhodující a že žalovaný 2) tento omyl vyvolal. Účinky relativní neplatnosti nastaly dne 25. 11. 1997.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 12. 2005, čj. 29 Odo 139/2005-320, dovolání stěžovatele podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že se Nejvyšší soud odmítl případem bezdůvodně zabývat s odkazem na §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dle stěžovatele měl přitom věc posuzovat dle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., dle nějž je dovolání v jeho věci přípustné. Vedle toho má stěžovatel za to, že by dovolání mělo být přípustné i z pohledu aplikovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť ve věci již bylo vydáno více rozhodnutí na různých stupních obecných soudů, přičemž prakticky každé rozhodnutí měnilo předešlá. Stěžovatel má tak za to, že je naplněna podmínka §237 odst. 3 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí řeší otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, stěžovatel vytýká, že se řádně nevypořádalo s jeho argumentací, není řádně zdůvodněno a je v příkrém rozporu se skutkovým stavem věci. Vrchní soud bez odůvodnění převzal argumentaci žalobce a i když stěžovatel splnil břemeno tvrzení i důkazní, nepoužil odvolací soud nic z toho při hodnocení důkazů. Došlo tak k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k tzv. "opomenutým důkazům".
Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Nejvyšší soud ČR a Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření udává, že skutečnost, že v projednávané věci došlo k potvrzení prvostupňového rozhodnutí, které bylo vydáno na základě zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu, sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, přičemž důvody přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. stěžovatel netvrdí. V dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vrchní soud v Olomouci uvádí, že argumentace stěžovatele v odvolání se soustředila do námitky neunesení důkazního břemene k tvrzení žalobce o podmíněnosti převodů obchodních podílů v obou společnostech, tvrzení o účelovém a úmyslném vyvolání omylu žalobce stěžovatelem a pohnutkách stěžovatele vedoucích jej k neodsouhlasení převodu podílu ve společnosti RANA, spol. s r. o., se sídlem v Českých Budějovicích. Odvolací soud se však těmito otázkami nezabýval a existenci omylu žalobce dovozoval z chování obou účastníků dne 20. 6. 1996, jak je zachyceno v zápisu o jednání z tohoto dne a chování dne 20. 11. 1996, vyplývajícího z dohody o narovnání a smluv o převodech obchodních podílů v obou společnostech. Má též za to, že svůj právní názor řádně zdůvodnil a odmítá i námitku, že by jeho rozhodnutí bylo v příkrém rozporu se skutkovým stavem věci, když stěžovatel ani neuvádí, v čem tento příkrý rozpor spočívá.
Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků řízení, která nepřinášejí žádné nové skutečnosti a argumenty, nebylo nutné je zasílat stěžovateli k případné replice.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Dovolání je ze své povahy výjimečný opravný prostředek, který je na místě jen ve specifikovaných případech. V dané věci dovolací soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání založil na tom, že posouzení konkrétního chování stěžovatele odvolacím soudem za účelem zjištění, zda stěžovatel vyvolal omyl, nebo o něm musel vědět, postrádá potřebný judikatorní přesah, neboť je významné jen pro projednávanou věc. Nadto neshledal ani rozpor napadeného rozhodnutí s hmotným právem. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle ust. §237 o. s. ř. Ústavní soud tak nemá za to, že by dovolací soud při aplikaci a interpretaci §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) o.s. ř. jakkoli vybočil z mezí ústavnosti.
Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatele, dle něhož dovolání v projednávaném případě bylo přípustné alespoň dle §237 odst. 1 písm. b) o. s.ř. Dle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Předpokladem přípustnosti dovolání dle tohoto ustanovení je (mj.), aby soud prvého stupně rozhodl odlišně od svého předchozího rozhodnutí jen proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu ve zrušovacím rozhodnutí, tedy za situace, kdy jeho nezávislé rozhodnutí věci bylo vyloučeno či omezeno tím, že byl povinen držet se právního názoru odvolacího soudu, který byl určujícím pro jeho rozhodnutí, tj. soud prvého stupně nemohl alespoň zčásti uplatnit své názory při rozhodování věci samé (srov. též Občanský soudní řád, komentář: Bureš a kol., 7. vydání, II. díl, str. 1240). Taková situace ovšem v projednávaném případě nenastala, neboť soud prvého stupně byl vázán pouze pokyny odvolacího soudu, týkajícími se procesního postupu (odvolací soud věc vrátil soudu prvého stupně v zásadě s tím, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, srov. usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 5. 2000, čj. 3 Cmo 343/98-121), jeho věcné rozhodnutí však usměrňováno jakkoli nebylo. Neshledal-li dovolací soud přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení, nevybočil jakkoli z mezí ústavnosti.
K ústavní stížnosti třeba dodat, že český ústavní pořádek negarantuje základní právo na dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Stěžovatel tak musí akceptovat, že institut dovolání je vymezen jen pro určité typy případů, přičemž skutečnost, že v jeho případě dovolání přípustné není, neznamená porušení jeho práv. V této části, týkající se rozhodnutí dovolacího soudu, tedy Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Z hlediska §72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu nicméně přesto stěžovateli byla zachována lhůta pro napadení rozhodnutí odvolacího soudu, což též učinil. Ústavní soud ovšem i v této části považuje jeho ústavní stížnost za nedůvodnou. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Ústavní soud nedospěl k závěru, že by odvolacím soudem nebylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě ČR i v hlavě páté Listiny. Ústavní soud na rozdíl od stěžovateleneshledal nedostatky v odůvodnění rozhodnutí ani v procesním postupu daného soudu. Naopak má za to, že napadené rozhodnutí je přesvědčivě, srozumitelně a logicky odůvodněno, přičemž z něj v souladu s ust. §157 o.s.ř. plyne, jakými úvahami byl veden a na základě jakých skutečností shledal důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Odkaz na tzv. "opomenuté důkazy" není dle názoru Ústavního soudu na místě, neboť stěžovatel v odvolacím řízení žádné důkazní návrhy neměl, jak plyne z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 7. 9. 2004 (a ostatně shodně i z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. 10. 2002) (a ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádný konkrétní důkaz, jehož provedení by navrhoval a soud jej opomenul). Námitky stěžovatele se pohybují pouze v rovině skutkové - uvádí, že poukazoval na fakt, že změna v projevu jeho vůle nastala před jednáním valné hromady a na valné hromadě stěžovatel rozhodoval výlučně jako orgán společnosti. Takové námitky však nelze považovat za "opomenuté důkazy" (tj. nejde o případ, kdy by byly navrženy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval).
Stěžovatel současně tvrdí, že je napadené rozhodnutí v příkrém rozporu se skutkovým stavem věci a bez dalšího přejímá argumentaci žalobce, což není podloženo provedeným dokazováním. Odůvodnění napadeného rozhodnutí však potvrzuje opak. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil zejména tím, že žalovaný 2) (tj. stěžovatel) podepsal dne 20. 11. 1996 s žalobcem dohodu o narovnání a téhož dne i dohodu o převodech obchodních podílů žalobce ve společnostech RANA, spol. s r. o., se sídlem v Českých Budějovicích (za 2.327.500,- Kč), a RANA, spol. s r. o., se sídlem ve Znojmě (za cenu 51. 000,- Kč) žalovanému. Uvedená dohoda měla nabýt účinnosti schválením převodu obchodních podílů valnými hromadami uvedených společností. Žalobce pak dle soudu logicky usuzoval, že žalovaný 2) má vzhledem k podpisu dané smlouvy zájem na její účinnosti, a nebude tedy na valných hromadách hlasovat tak, aby účinnost převodu byla zmařena. Podle soudu tedy žalobce dohodu podepisoval v omylu, spočívajícím v přesvědčení, že i smlouva o převodu podílu ve společnosti RANA, spol. s r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, nabude účinnosti, který vyvolal žalovaný 2), který se při podpisu smlouvy o převodu podílu ve společnosti společnostech RANA, spol. s r. o., se sídlem ve Znojmě, choval tak, že má zájem na účinném nabytí podílů v obou společnostech a nezablokuje jej. To se však nestalo, když valná hromada společnosti RANA, spol. s r. o., se sídlem ve Znojmě schválila uvedenou dohodu jednomyslně, ale následně proběhlá valná hromada společnosti RANA, spol. s r. o., se sídlem v Českých Budějovicích ji neschválila, neboť proti jejímu schválení hlasoval žalovaný 2). Podle odůvodnění soudu byla skutečnost, že žalobce účinně převede oba obchodní podíly v obou společnostech na žalovaného 2), rozhodující pro podpis smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti společnostech RANA, spol. s r. o., se sídlem ve Znojmě, což plyne nejen ze stanovené ceny, ale i vůle účastníků uspořádat své podnikatelské vztahy v obou společnostech. V rámci odůvodnění se odvolací soud vypořádal i s námitkami stěžovatele stran pohnutky, prokázání omylu i jeho vyvolání a dodal, že právní úkony nebyly posuzovány z hlediska vzájemné podmíněnosti, jak stěžovatel tvrdil. Soud tedy měl za to, že byly naplněny podmínky §49a OZ.
Uvedené skutkové závěry vyznívají jako zcela logické vyústění zjištěného skutkového stavu. Není tak zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje "příkrý rozpor" se skutkovým stavem věci. Závěry soudu jsou podloženy provedeným dokazováním. Argumentaci odvolacího soudu tak, jak je naznačena výše a podrobně rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit zásah Ústavního soudu. K této části argumentace Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Ústavní soud, jak je z výše uvedeného patrno, neshledal, že by v projednávané věci došlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto projednávanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu