ECLI:CZ:US:2007:2.US.645.06.1
sp. zn. II. ÚS 645/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele TIPSPORT, a. s., se sídlem Václavské náměstí 56/802, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Danou Kořínkovou, PhD., LLM, advokátkou, se sídlem Vítkova 23, 180 00 Praha 8, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. května 2006, č. j. 2 Ko 15/2006-245, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. července 2005, č. j. 46 K 39/2004-112, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Marka Rangotise, se sídlem Cornovova 60, 618 00 Brno, správce konkursní podstaty úpadce L. I. D. A., spol. s r. o., se sídlem Svatoplukova 63, 763 61 Napajedla, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, se sídlem Sadová 1585/7, 702 00 Ostrava-Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. července 2005, č. j. 46 K 39/2004-112, bylo v rámci konkursního řízení na úpadce L. I. D. A., spol. s r. o. (vedlejší účastník), rozhodnuto o návrhu správce konkursní podstaty úpadce L. I. D. A., spol. s r. o., na vydání předběžného opatření tak, že nájemci, mezi něž náleží i stěžovatel, nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen "předmětné nemovitosti") jsou povinni platit nájemné za užívání nebytových prostor v předmětných nemovitostech, jakož i další úhrady spojené s užíváním nemovitostí, na účet správce konkursní podstaty úpadce L. I. D. A., spol. s r. o. Soud prvního stupně vyšel z toho, že správce konkursní podstaty zahrnul nemovitosti do konkursní podstaty úpadce oprávněně. Podle §18 odst. 4 (správně §18 odst. 3) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), je oprávněním správce nemovitosti držet, užívat a požívat jejich plody a užitky, a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem nemovitostí či nikoliv. Soud prvního stupně se vypořádal s otázkou, zda lze na třetích osobách, které nejsou účastníky konkursního řízení, spravedlivě požadovat, aby se podrobily povinnostem vyplývajícím z rozhodnutí o předběžném opatření. V této souvislosti dospěl k závěru, že nájemci placením nájemného na účet správce konkursní podstaty splní svůj závazek hradit nájemné, vyplývající z jednotlivých smluv o nájmu nebytových prostor, nevznikne jim žádná škoda a ani se nedostanou do horšího postavení. Je věcí správce konkursní podstaty, aby nedisponoval s výnosy z nájemného až do pravomocného skončení sporů o vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty, a až podle výsledku těchto sporů je použil buď k uspokojení věřitelů, nebo vydal tomu žalobci, který bude ve sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úspěšný.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. května 2006, č. j. 2 Ko 15/2006-245, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že pro věc je nerozhodné, zda stěžovatel užívá nemovitost na základě smlouvy o podnájmu, na základě smlouvy o nájmu či snad bez právního důvodu. Podstatné je, že nemovitosti, v nichž se nacházejí užívané nebytové prostory, jsou zahrnuty do konkursní podstaty, stěžovatel tyto prostory užívá a nájemné inkasuje třetí osoba, nikoliv správce konkursní podstaty. Na povinnosti platit nájemné správci konkursní podstaty nic nemění ani skutečnost, že současným vlastníkem nemovitosti byla podána vylučovací žaloba, o níž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000. Vzhledem k tomu, že hrazením nájemného třetím osobám, hrozil vznik škody konkursní podstatě, byl postup soudu prvního stupně zcela v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání (srov. §66b odst. 1 věta první zákona o konkursu a vyrovnání).
Stěžovatel v podrobně odůvodněné ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení zásady, že nikdo nemůže být nucen činit něco, co zákon neukládá (čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny). Soudy obou stupňů tuto zásadu porušily tím, že nesprávně a extenzivně vyložily zejména §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání a na základě tohoto výkladu uložily svými rozhodnutími povinnosti, které zákon neukládá. Podle názoru stěžovatele nejsou součástí konkursní podstaty výtěžky z pronájmu nemovitostí zapsaných do podstaty pouze z titulu zástavního práva. Ustanovení §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání stanovuje, že s věcí, která byla zapsána do konkursní podstaty může správce konkursní podstaty, popř. jím pověřená osoba, nakládat. Pojem nakládat ovšem nezahrnuje oprávnění požívat plody a užitky z věci. Odkaz Vrchního soudu v Olomouci na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nemůže být v současné době aplikován, neboť vychází z odlišného právního stavu. Nejvyšší soud ČR se navíc ve svém rozhodnutí otázkou práva k přírůstkům a plodům zástavy k věci přímo nezabýval. Stěžovatel tedy dovozuje, že z žádného ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nevyplývá právo správce konkursní podstaty užívat a požívat užitky z věci, práv a jiných majetkových hodnot, které jsou do soupisu podstaty zapsány pouze jako předměty zajišťující pohledávky konkursních věřitelů z titulu zástavního práva. Jediné oprávnění vlastníka, které je převedeno na správce konkursní podstaty, je oprávnění s věcí nakládat; podle stěžovatele má správce konkursní podstaty pouze možnost zpeněžit ji ve veřejné dražbě. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že zástavní právo k nemovitosti se nevztahuje automaticky na pohledávky na nájemné, k čemuž slouží institut zástavního práva k pohledávce. V další části ústavní stížnosti stěžovatel rozebírá otázku, zda je možno platby z nájemného zařadit mezi pohledávky, které jsou součástí konkursní podstaty, a dospívá k závěru, že tomu tak není. Zákon o konkursu a vyrovnání toto neumožňuje a pokud obecné soudy tak rozhodly, porušily tím mj. čl. 2 odst. 3 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy se vůbec nezabývaly skutečností, že stěžovatel je podnájemcem v předmětných nemovitostech a nikoliv nájemcem, jak bylo v usnesení soudu prvního stupně nesprávně uvedeno. Stěžovatel na tuto skutečnost upozornil, avšak soudy ji téměř nereflektovaly. Podle stěžovatele se soudy dopustily pochybení tím, že řádně neodůvodnily, proč není rozdíl v právním titulu užívání nemovitosti, ačkoliv povaha obou institutů je naprosto odlišná. Dále poukázal na nedostatky v odůvodnění rozhodnutí, když odvolací soud v odůvodnění nevysvětlil, proč tvrzení stěžovatele o tom, že není nájemcem objektu, nezohlednil, přestože stěžovatel tuto skutečnost řádně doložil podnájemní smlouvou. Odvolací soud řádně neuvedl, které důkazy provedl a které nikoliv, což se ve světle judikatury Ústavního soudu (stěžovatel poukázal na nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 28, č. 123, str. 69) jeví jako porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel konečně poukázal na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod stanovující právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, který byl porušen tím, že rozhodnutí o odvolání stěžovatele bylo právnímu zástupci doručeno až po 13 měsících, což je vzhledem k povaze institutu předběžného opatření lhůta nepřiměřená. Stěžovatel rovněž vznášel námitky vůči smlouvě, kterou uzavřel se správcem konkursní podstaty a která je dle jeho názoru neplatná.
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření účastníka řízení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Opakovaně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, jehož závěry, přestože vycházejí z právního stavu v době před 1. květnem 2000, jsou plně aplikovatelné i na současné znění zákona o konkursu a vyrovnání. Vyjádřil přesvědčení, že výklad stěžovatelem uváděných ustanovení byl proveden zcela ústavně konformním způsobem.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na to, že dle §76 odst. 2 o. s. ř. lze předběžným opatřením uložit povinnost i někomu jinému než účastníku jen tehdy, lze-li to po něm spravedlivě žádat. Pokud tedy stěžovatel akcentuje tento princip, tj. že se na něj předběžné opatření nemělo vztahovat, pak měl a mohl se odvolat pouze proti té části předběžného opatření, která se ho týká a nikoliv požadovat zrušení v celém rozsahu.
Vedlejší účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že podstatné je, že předmětné nemovitosti byly zahrnuty do konkursní podstaty úpadce. Otázku nakládání s věcí včetně požívání plodů a užitků plynoucích z věci zahrnuté do konkursní podstaty řeší zákon o konkursu a vyrovnání (konkrétně §18 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) a příslušná judikatura. Vedlejší účastník poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 29 Cdo 2086/2000), jakož i na komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání (srov. JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph. D., JUDr. Jolana Maršíková, Zákon o konkursu a vyrovnání, Komentář, II. podstatně přepracované a doplněné vydání, LINDE Praha, a. s., 2002). Z obou pramenů se podává, že správce konkursní podstaty má právo inkasovat plnění plynoucí z nemovitostí sepsaných v konkursní podstatě, i když si na tyto nemovitosti činí nárok třetí osoba.
Ústavní soud zaslal vyjádření obou účastníků i vedlejšího účastníka řízení stěžovateli k replice. Stěžovatel v replice zopakoval, že se s argumenty obsaženými ve vyjádřeních neztotožňuje a plně odkázal na skutečnosti uváděné ve své ústavní stížnosti.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě a Ústavě ČR, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatel svou ústavní stížností převážně polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje převážně skutkové a právní závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím o předběžném opatření, na základě něhož je povinen hradit nájemné za užívání nebytových prostor ve specifikovaných nemovitostech, jakož i další úhrady spojené s užíváním nemovitostí, na účet správce konkursní podstaty úpadce (vedlejšího účastníka řízení). Ústavní soud ve své ustálené judikatuře (srov. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01) vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS 488/99, sp. zn. IV. ÚS 43/94, sp. zn. IV. ÚS 115/2000), že při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků, ale jde o opatření, které má jen dočasný dosah, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu. Účelem předběžného opatření je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv stěžovatele bude konečným rozhodnutím ve věci poskytnuta. Pod tímto zorným úhlem je třeba posuzovat i ústavní stížnost.
V dané věci byla předběžným opatřením uložena stěžovateli povinnost hradit prozatímně nájemné a další platby na účet správce konkursní podstaty. Tomu byla současně uložena povinnost zdržet se nakládání s těmito prostředky do pravomocného skončení řízení o vylučovací žalobě na předmětné nemovitosti. Tímto způsobem je dostatečně zajištěno, aby prostředky v případě příznivého rozhodnutí pro stěžovatele mu byly vráceny zpět, resp. vyplaceny oprávněné osobě. Specifikum daného případu sice spočívá v tom, že se jedná o předběžné opatření v rámci konkursního řízení, přičemž výsledek předběžného opatření je závislý na rozhodnutí o vylučovací žalobě podané vlastníkem předmětných nemovitostí, avšak tato skutečnost nemá vliv na závěry uvedené níže.
Otázka, s níž stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje, a to, zda lze pod pojmem nakládání s věcí zahrnout i požívání plodů z věcí zahrnutých do konkursní podstaty z titulu zástavního práva, tedy, zda v daném případě smí správce konkursní podstaty inkasovat nájemné z nemovitostí, jimiž byly zajištěny závazky úpadce, představuje otázku výkladu podústavního práva, k němuž není Ústavní soud, jak již bylo naznačeno výše, zásadně oprávněn. V této souvislosti lze nicméně poukázat na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 29 Cdo 2086/2000), který na danou otázku přináší jednoznačnou odpověď. Podle uvedeného rozsudku má právo požívat plody (tedy i inkasovat nájemné) správce konkursní podstaty, který sepsal předmětnou věc do soupisu konkursní podstaty bez ohledu na to, kdo je jejím skutečným vlastníkem. Ke stejnému názoru dospívá i právní teorie (viz JUDr. Ing. Jaroslav Zelenka, Ph. D., JUDr. Jolana Maršíková, Zákon o konkursu a vyrovnání, Komentář, II. podstatně přepracované a doplněné vydání, LINDE Praha, a. s., 2002, str. 546). Se závěrem obsaženým v citovaném rozhodnutí nejsou napadená rozhodnutí v rozporu, a to i přesto, že toto rozhodnutí vycházelo z předchozí právní úpravy zákona o konkursu a vyrovnání. Skutečnost, že do zákona o konkursu a vyrovnání byl s účinností od 1. května 2000 vložen nově §19 odst. 3, nemá vliv na oprávnění správce konkursní podstaty inkasovat nájemné z nemovitostí zapsaných do konkursní podstaty. Ze znění citovaného ustanovení právě naopak vyplývá jeho oprávnění nakládat s věcí, pokud správce odvrací hrozící škodu. Případným nevybíráním nájmu by nemovitosti jistě škoda hrozila.
Stěžovatel rovněž vychází z mylného přesvědčení, když namítá, že zástavní právo k nemovitosti se nevztahuje automaticky na pohledávky na nájemné. Podle §153 odst. 2 občanského zákoníku se zástavní právo vztahuje i na příslušenství, přírůstky a neoddělené plody zástavy. Není tedy důvod, proč by správce konkursní podstaty nemohl inkasovat nájemné ze zastavené nemovitosti zahrnuté do konkursní podstaty. V tomto směru také nelze mít také žádné výhrady proti závěrům obecných soudů.
Námitky stěžovatele týkající se porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) spočívající v tom, že odvolací soud řádně neuvedl, které důkazy provedl a které nikoliv, jsou pro danou věc bezvýznamné. Jak se totiž podává z rozhodnutí odvolacího soudu, ten žádné důkazy neprováděl a pouze odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. Pokud vyslovil ve svém rozhodnutí další argumenty, představují pouze rozvedení předchozích závěrů obsažených v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pokud stěžovatel vznáší námitky vůči smlouvě o nájmu a podnájmu nebytových prostor, kterou uzavřel se správcem konkursní podstaty, Ústavní soud konstatuje, že mu v žádném případě nepřísluší přezkoumávat její platnost. Vývody stěžovatele jsou v tomto směru naprosto irelevantní.
Ve vztahu k námitkám na průtahy v řízení (čl. 6 Úmluvy) Ústavní soud uvádí, že primárně k jejich nápravě slouží postup dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity, kterou v takových případech respektuje, není oprávněn se námitkou průtahů v řízení, jestliže stěžovatel nevyužil výše uvedený postup, zabývat. V dané věci navíc bylo již pravomocně rozhodnuto, takže samotná námitka průtahů ztratila svůj význam.
Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. srpna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu