ECLI:CZ:US:2007:2.US.67.07.1
sp. zn. II. ÚS 67/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného Mgr. Ing. P. K., směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. října 2006, č. j. 55 To 515/2006-25, usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. září 2006, č. j. 0Nt 1413/2006-13, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. září 2005, č. j. 2 To 853/2005-339, usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. července 2005, č. j. 4 T 105/2002-331, a trestnímu příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 20. května 2002, č. j. 4 T 105/2002-283, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, a 2) Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci, a 2) Okresního státního zastupitelství v Přerově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. ledna 2007 se stěžovatel domáhal zrušení trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 20. května 2002, č. j. 4 T 105/2002, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že za období od 1. ledna 1998 do 30. listopadu neodvedl Okresní správě sociálního zabezpečení v Přerově pojistné na sociální zabezpečení ve výši 70.453 Kč, a Všeobecné zdravotní pojišťovně na zdravotní pojištění ve výši 80.667 Kč, ačkoliv tyto částky srazil z mezd svých zaměstnanců, a použil je k jinému účelu, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let, a bylo mu uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil dluh.
Podáním zaslaným telefaxem dne 2. března 2007, a dále podaným elektronicky a k poštovní přepravě dne 5. března 2007 stěžovatel rozšířil svoji ústavní stížnost o návrhy na zrušení usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. července 2005, č. j. 4 T 105/2002-331, kterým bylo rozhodnuto o tom, že vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8.září 2005, č. j. 2 To 853/2005-339, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost do tohoto rozhodnutí, usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. září 2006, č. j. 0Nt 1413/2006-13, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. října 2006, č. j. 55 To 515/2006-25, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí. Tvrdí, že byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky, a podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
V ústavní stížnosti konkrétně namítá, že procesní předpisy "nemohou mít přednost před jeho nevinou". Uvádí, že trestní příkaz považoval za jakousi "upomínku", a že nepodáním odporu proti němu udělal chybu, která byla způsobena jeho neznalostí trestnosti vytýkaného jednání, a důvěrou v zákonnost trestního řízení. Připouští svoji platební nekázeň, kterou odůvodňuje svými aktuálními osobními poměry. Namítá však, že neodvádění sraženého pojistného nedosáhlo výše 148.078 Kč, jak mu je vytýkáno, nýbrž 86.078 Kč, a že se tímto rozdílem obecné soudy nezabývaly, přestože k posledně uvedené výši dluhu předložil v řízení o návrhu na obnovu řízení důkazy. Své tvrzení o odlišné výši dluhu dokládá i znaleckým posudkem vypracovaným dne 15. února 2007, který přiložil k ústavní stížnosti. Jím tvrzená výše dluhu přitom podle něj nedosahuje takové výše, aby jeho jednání bylo možné posoudit jako trestný čin. Poukazuje na to, že byl fakticky odsouzen pro své dluhy, což je ústavněprávně nepřípustné. Trestný čin, který byl shledán v jeho jednání, je přitom neurčitý, neboť hranice výše dluhu pro trestnost jednání je neurčitá, a nebyla zcela jasná ani obecným soudům.
Ústavní soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem, který předložil stěžovatel, neboť tento znalecký posudek byl vypracován po vydání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a proto o souladnosti postupu a rozhodnutí obecných soudů s ústavním pořádkem nemohl vypovídat vůbec nic.
Ještě předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je vždy povinen přezkoumat všechny zákonem stanovené formální (procesní) podmínky. Jen při splnění všech formálních náležitostí je totiž možné se zabývat ústavní stížností i věcně.
Ústavní stížnost lze podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Citovaným zákonným ustanovením jsou v souvislosti se stanovením lhůt pro podání ústavní stížnosti členěna řízení, která se mohou týkat téhož stěžovatele nebo i téže věci. Přesto lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím, kterými se tato řízení končí, běží samostatně.
Ústavní stížnost je podle §75 zákona nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Stejně tak se v takovém případě nejedná o nepřípustnou ústavní stížnost, pokud přesahuje vlastní zájmy stěžovatele anebo v řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům, které stěžovateli způsobují vážnou a neodvratitelnou újmu.
Pokud se stěžovatel domáhá zrušení trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 20. května 2002, č. j. 4 T 105/2002-283, jedná se o návrh nepřípustný a současně i opožděně podaný. Stěžovatel nijak nezpochybňuje, že měl k dispozici řádné opravné prostředky, a to v prvé řadě odpor, který nepodal. Trestním příkazem přitom trestní stíhání nezapočalo, jak by se z argumentace stěžovatele mohlo zdát, nýbrž naopak skončila jeho soudní fáze. Stěžovatel přitom měl nejméně 75 dnů (od plánovaného seznámení s výsledky vyšetřování dne 26. dubna 2002, kterého nevyužil, do převzetí trestního příkazu dne 10. července 2002) na to, aby zjistil povahu vytýkaného jednání, skutečnosti zjištěné orgány veřejné žaloby, a vyhledal kvalifikovanou pomoc. I pokud by bylo možné odhlédnout od nepodání odporu proti trestnímu příkazu, uběhla marně lhůta k podání ústavní stížnosti proti němu již v pondělí 9. září 2002. Nečinnost stěžovatele Ústavní soud spíše než za neznalost spojenou s důvěrou (jak tvrdí stěžovatel) považuje za nedbalost, která s ohledem na zásadu vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.) nemůže požívat ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.
Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. září 2005, č. j. 2 To 853/2005-339, bylo stěžovateli doručeno dne 21. října 2005. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti němu, a proti jemu předcházejícímu usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. července 2005, č. j. 4 T 105/2002-331, marně uplynula v úterý dne 20. prosince 2005.
Pokud jde o řízení ve věci obnovy řízení, Ústavní soud v první řadě poznamenává, že není jednou z dalších instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu proto posuzovat případné porušení práv chráněných podústavními předpisy, pokud tím současně není porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ochrana práv na úrovni podústavních předpisů totiž v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky přísluší výlučně obecným soudům. Polemika s právním názorem obecných soudů přitom sama o sobě není důvodem k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Z odůvodnění usnesení stížnostního soudu je zřejmé, že obecné soudy vyhodnotily důkazy o platbách stěžovatele, které nebyly podle jeho tvrzení zohledněny, jako důkazy o skutečnostech, které již byly obsahem soudního spisu a byly tedy soudu prvého stupně v době vydání trestního příkazu známy. Tento právní závěr plně reflektující podmínky obnovy podle §278 odst. 1 trestní řádu a řádně odůvodněný (jak bude uvedeno dále) byl plně postačující pro zamítnutí návrhu stěžovatele i jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvého stupně. Stížnostní soud se však nad rámec uvedeného zákonného ustanovení zabýval argumentací stěžovatele, zřejmě odůvodněnou formou odsuzujícího rozhodnutí. Jednak zaujal právní názor o hranici trestnosti skutkové podstaty trestného činu, který byl v jednání stěžovatele spatřován, a to v souladu s teorií (Šámal, P. a kol.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. str. 904 bod 6). Tento právní názor pak dal do souvislosti se skutkovými námitkami stěžovatele ohledně jeho skutečně provedených plateb a z toho vyplývající výše dluhu, které shledal vyvrácenými s ohledem na matematické výpočty, které byly provedeny soudem prvého stupně jako součást úvah před vydáním trestního příkazu (str. 5 usnesení). Ústavní soud tedy konstatuje, že obecné soudy dostály své povinnosti rozhodnout o návrhu stěžovatele (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175 - č. 132/1994 Sb.), a jejich postup a rozhodnutí lze proto shledat ústavně souladnými. Jako obiter dictum lze uvést, že skutková podstata trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona byla shledána souladnou s ústavním pořádkem již nálezem sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 20 N. 188. str. 303 - č. 7/2001 Sb.).
Ústavní soud ze shora vyložených důvodů neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to v části týkající se trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 20. května 2002, č. j. 4 T 105/2002-283, jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona, v části týkající se usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. září 2005, č. j. 2 To 853/2005-339, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. července 2005, č. j. 4 T 105/2002-331, jako opožděně podanou podle §43 odst. 1 písm. b) zákona, a ve zbývající části jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu