ECLI:CZ:US:2007:2.US.758.07.1
sp. zn. II. ÚS 758/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. N., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. R. F.,proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, č. j. 13 Co 27/2007-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodováno o odvolání stěžovatele jako soudního exekutora, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 9. 2006, čj. 33 Nc 7252/2003-13, kterým byla zastavena exekuce proti povinnému SEPO, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, U starého hřbitova 4 (výrok I), rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že povinný je povinen zaplatit stěžovateli (tj. soudnímu exekutorovi) na náhradě nákladů exekuce částku 6.794,- (výrok III). Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvého stupně změnil jen tak, že náklady exekuce činí částku 8.687,- Kč a jsou splatné do tří dnů od právní moci usnesení, jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal především na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR, č. Pl. ÚS-st. 23/06, a konstatoval, že oprávněný zastavení exekuce v projednávaném případě nezavinil, ale zavinil je povinný absencí zabavitelného majetku. Za dané situace nelze, než uložit náhradu nákladů exekuce povinnému dle §271 o.s.ř., ve spojení s §52 odst. 1 ex. ř.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti stručně shrnuto uvádí, že rozhodnutí soudu fakticky znamená, že náklady exekuce má nést soudní exekutor. "Logickým argumentem a contrario" lze ze závěrů soudů dovodit, že zastavení exekuce zavinil exekutor, což je naprosto nepravdivé. Naopak shledává zavinění na straně oprávněného, který vstupuje do vztahů s nebonitními dlužníky. Oprávněný ani nevyužil žádného procesního prostředku k ověření bonity povinného "např. prohlášení o majetku dle ust. §260a a násl. o. s. ř.". Obecný soud nemůže aplikovat občanský soudní řád zcela mechanicky a doslova, ale v souladu s exekučním řádem pouze přiměřeně. Jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu musí aplikovat v úzké vazbě na exekuční řád a jeho specifika. Princip zavinění upravuje vztah mezi účastníky řízení a nikoli vztah s exekutorem. Stěžovatel dále upozorňuje na specifické postavení soudního exekutora, který je povinen provést nařízenou exekuci bez ohledu na svou vůli. Provádí-li takovou činnost fakticky bez odměny, je podroben nucené službě. Odmítá, že by byl v pozici podnikatele, a měl by tak nést rizika podnikání. Postavení exekutora je výjimečné, neboť neprovozuje svou činnost na základě smluvní volnosti a vybere-li si jej oprávněný, je povinen exekuci provést. Nadto musí hradit i hotové výdaje exekuce, čímž je dle jeho názoru prolomena ochrana vlastnického práva a dochází ke skrytému vyvlastňování majetku. Pakliže by měl být takový postup, jaký zaujal obecný soud v této věci, běžnou praxí, znamenalo by to minimálně v případě menších exekutorských úřadů jejich likvidaci a prohlášení konkurzu. Upozorňuje, že téměř 50% exekucí vede vůči nemajetným povinným.
Stěžovatel se dále vyjadřuje i ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn.Pl. ÚS-st. 23/06, přičemž se ovšem domnívá, že jeho stížnost je důvodná i v souladu s tímto ustanovením, neboť oprávněná nerespektovala požadavek náležité opatrnosti. Konkrétně stěžovatel polemizuje s body 1, 5, 8-11 a 13 předmětného stanoviska, a žádal jeho revizi, neboť stanovisko je prý projevem přepjatého formalismu, Ústavním soudem dříve popíraného. Tento přepjatý formalismus, podle stěžovatele v historii Ústavního soudu ČR dosud nepoznaný, stěžovatel spojil s příchodem soudce JUDr. V. K., a žádal jeho vyloučení z rozhodování o ústavní stížnosti, neboť uvedený soudce byl soudcem Nejvyššího soudu ČR a podílel se i na vypracování stanoviska tohoto soudu zn. Cpjn 200/2005, jehož závěry jsou přenášeny do rozhodování Ústavního soudu ČR. Kromě již uvedeného pak dodává, že na danou problematiku nelze aplikovat právní názor z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Van der Mussele proti Belgii, kde šlo o ojedinělý případ, neuspokojení jednoho nároku advokáta, kompenzované výhodami této profese. V jeho případě však nejde o ojedinělý případ. Složením zálohy oprávněný také problém neřeší, neboť je-li povinnost k náhradě nákladů exekuce uložena povinnému, je povinen exekutor zálohu vrátit. Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem, že nesolventní povinný se může stát povinným solventním, neboť v tom případě by nemohlo docházet k zastavování exekucí pro nedostatek majetku s tím, že povinný může nabýt majetek posléze, a exekuční řízení by tak končilo až smrtí či zánikem povinného. Exekutoři musí být nezávislí stejně jako soudci, přičemž Ústavní soud v minulosti považoval za ohrožení soudcovské nezávislosti odnětí jediného platu z celkových čtrnácti, ale neuhrazení nákladů exekuce v cca. 50% řízení již ohrožením nezávislosti býti nemá.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předesílá, že neshledal důvod zabývat se námitkou podjatosti soudce JUDr. V. K., neboť tento soudce nebyl členem senátu, který věc projednával.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. II ÚS 150/04, II. ÚS 313/05, IV. ÚS 180/06, IV. ÚS 602/06). K problematice náhrady nákladů exekuce považoval Ústavní soud za potřebné se explicitně vyjádřit i ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl.ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (viz www.judikatura.cz), jímž zároveň sjednotil svoje stanovisko k předcházející ne zcela jednotné judikatuře. Tento názor byl potvrzen i v aktuálním plenárním nálezu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, (www.judikatura.cz). Závěry pléna je senát Ústavního soudu vázán, ačkoli s ním stěžovatel nesouhlasí a polemizuje s ním.
Ve shora uvedeném stanovisku ze dne 12. 9. 2006 Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Tak tomu bylo i v projednávané věci, v níž městský soud učinil jednoznačný závěr o tom, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil a procesní zavinění bylo na straně povinného. Výklad pojmu "procesní zavinění" je věcí výkladu podústavního práva, což je doména obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v případě zjištěného zásahu do základního práva. Na základě argumentů obsažených v ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud v dané věci dospět k závěru, že došlo k zásahu do základního práva stěžovatele.
Ústavní soud se dále v odůvodnění citovaného stanoviska vyjádřil ke všem námitkám, které i v nyní posuzované ústavní stížnosti vznesl stěžovatel, přičemž je hodnotil jako neopodstatněné. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že po přijetí shora uvedeného stanoviska nelze navazovat na závěry, které byly vysloveny v nálezech Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 372/04 a I. ÚS 290/05, na něž stěžovatel odkázal.
K námitce stěžovatele, že požadavek zálohy v předmětných případech uložení náhrady nákladů exekuce povinnému není řešením, neboť exekutor je nucen zálohu oprávněnému vrátit, lze konstatovat, že oprávnění exekutora požadovat složení zálohy, zakládá možnost odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena, a konečně může exekutor využít i legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena (srov. §90 odst. 3, §30 písm. b), §55 odst. 2 exekučního řádu). Možnost požadovat po oprávněném zálohu je jedním z preventivních prostředků, kterým se může exekutor chránit proti nevážně míněným návrhům oprávněných na provedení exekuce, jichž se ve své ústavní stížnosti obává. Poskytnutím zálohy vyjadřuje oprávněný přesvědčení, že exekuce jím navrhovaná bude úspěšná, a tudíž lze toto oprávnění exekutora považovat za jeden z filtrů podávaných návrhů. Ostatně k charakteru zálohy a postupu při jejím vyúčtování se vyjádřil již Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, str. 318, ve kterém uvedl: "Správné posouzení této otázky musí vycházet z obecného vnímání zálohy coby plnění, jež podléhá vyúčtování, a rozlišovat mezi situacemi, kdy povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení má při zastavení exekuce (ve smyslu §52 odst. 1 ex. ř., §271 o.s.ř.) povinný a kdy oprávněný. V prvním případě tvoří oprávněným složená záloha jeho náklad (náklad oprávněného ve smyslu §87 odst. 2 ex.ř.) a náklady exekuce (§87 odst. 1 ex. ř.), jež na povinném může žádat exekutor, se tím snižují. V druhém případě je exekutorovi povinen oprávněný zaplatit na náhradě nákladů exekuce jen tu jejich část, jež složenou zálohu převyšuje."
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. května 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu