ECLI:CZ:US:2007:2.US.765.07.1
sp. zn. II. ÚS 765/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. a J. Š., oba zastoupeni Mgr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Jana Uhra 13, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2006 č.j. 31 C 143/2000-87 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2006 sp. zn. 19 Co 283/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl.90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení v části týkající se rozhodnutí o nákladech řízení.
Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti a připojeného spisu Městského soudu v Brně Ústavní soud ověřil, že žalobce (bytové družstvo) podal návrh na přivolení k výpovědi stěžovatelů z bytu z důvodů hrubého porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu poté, co se stěžovatelé soudní cestou domáhali vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze družstva o jejich vyloučení z družstva. Řízení o přivolení k výpovědi bylo přerušeno do doby rozhodnutí ve věci o určení neplatnosti vyloučení, vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 9 Cm 319/97. Dne 10. 5. 2005 nabylo právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu na určení neplatnosti vyloučení stěžovatelů, a právní nástupce žalobce proto dne 19. 4. 2006 vzal návrh na přivolení k výpovědi z bytu zpět. Soud prvého stupně poté řízení zastavil, aniž vyžadoval souhlas stěžovatelů, neboť k zpětvzetí žaloby došlo před zahájením řízení. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (s poukazem na to, že stěžovatelům žádné náklady nevznikly). Proti uvedenému rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, v němž poukázali na to, že dne 27. 1. 2006 byla soudu doručena plná moc vystavená stěžovateli advokátovi, a náleží jim právo na náhradu nákladů řízení za jím poskytnuté služby ve výši 5 576,50 Kč s 19 % DPH. Odvolací soud odvolání nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že je namístě aplikovat ustanovení §150 o.s.ř.
Stěžovatelé namítají, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, ačkoliv se jejich námitkami v odvolání dostatečně nezabýval. Rozhodnutí soudu prvého stupně považoval za nesprávné a sám věc kvalifikoval odlišně podle §150 o.s.ř., aniž však rozhodnutí opřel o některé další ustanovení §142 - §149 o.s.ř., přičemž dle §150 o.s.ř. lze postupovat jen za stanovení přesné výše nákladů řízení a okolnosti rozhodné pro použití uvedeného ustanovení musí být dostatečně zdůvodněny. Soud je povinen zkoumat všechna hlediska, která mohou být rozhodná pro nepřiznání nákladů řízení, včetně hledisek majetkových, sociálních, osobních a jiných. V projednávané věci se však odvolací soud omezil na posouzení zcela jiné okolnosti, a to že stěžovatelé byli odsouzeni za trestný čin dle §125 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili vůči družstvu, a dále, že bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatelů na určení neplatnosti rozhodnutí o jejich vyloučení z bytového družstva. Dle stěžovatelů nepostačuje obecný poukaz soudu na jejich chování, ale je nutné vysvětlit, proč jsou soudem uvedené okolnosti, které dle názoru stěžovatelů s řízením žádným způsobem nesouvisí, považovány za rozhodné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Brně z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžejní námitkou stěžovatelů je tvrzení, že odvolací soud dostatečně nezkoumal relevantní skutečnosti, nedostatečně je hodnotil a v odůvodnění rozhodnutí jsou podstatná pochybení, vybočující ze zákonnosti procesu a zasahující do práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
Namítaná pochybení, která by mohla dosáhnout intenzity porušení ústavnosti řízení, však Ústavní soud neshledal.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v své rozhodovací praxi převážně opakovaně vyjádřil tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Pouze ve výjimečných případech Ústavní soud připustil, že i konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může dojít k dotčení práva na spravedlivý proces, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, a to především v důsledku výkladu a aplikace práva vykazujícího zjevné a neodůvodněné vybočení ze soudní praxí obecně respektovaného standardu výkladu, představujícího nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. sp. zn. III. ÚS 826/06).
O případ opravňující zásah Ústavního soudu se v projednávané věci však nejedná. Odvolací soud byť stručně, ale posuzováno z hlediska možností ústavního přezkumu dostatečně, zdůvodnil své závěry o nutnosti aplikace ustanovení §150 o.s.ř., kdy z důvodů zvláštního zřetele hodných nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení. Jak uvedl, vycházel z okolností celého případu a v dané věci se nezabýval jen okolnostmi majetkovými, sociálními apod., ale přihlédl k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku a postojům účastníků v průběhu řízení. Dle názoru Ústavního soudu věc opodstatněně posuzoval v kontextu celého sporu, přičemž jeho rozhodnutí, dle nějž byl na místě postup dle §150 o.s.ř., je výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že není obecným soudům nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Tím spíše nelze dovozovat speciální pravomoc Ústavního soudu pro přezkum rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, a to ani z důvodů, že jiná (třetí) instance (když dovolání není přípustné) v právním řádu ustanovena není. Právě z okolnosti, že zákonodárce nepovažoval rozhodnutí o nákladech řízení za rozhodnutí, která je třeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutno dovodit, že Ústavní soud přistoupí ke kasaci takovýchto rozhodnutí jen ve velmi závažných případech. Za situace, kdy podstata právních závěrů soudu z rozhodnutí jednoznačně vyplývá a napadené rozhodnutí navíc není způsobilé přivodit stěžovatelům závažné důsledky, se však o takovýto případ nejedná.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelé neztotožňují se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu