ECLI:CZ:US:2007:2.US.800.07.1
sp. zn. II. ÚS 800/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti a) Ing. A. R., b) Ing. L. Š., zastoupených JUDr. T. Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 12. 2006, č. j. 29 Odo 1278/2006-104, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2006, č. j. 7 Cmo 179/2006-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2007, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci. Jsou přesvědčení, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu o nemožnosti napadnout usnesení odvolacího soudu dovoláním a domnívají se, že rozhodnutí o dovolání je posledním procesním prostředkem, který jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje, když se jedná o rozhodnutí, které řeší právní otázku, která má po právní stránce zásadní význam, a nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Protiústavní stav je dle stěžovatelů vyvolán tím, že soud I. stupně odmítl jejich námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné v důsledku nesprávného posouzení zákonných podmínek pro aplikaci náhradního doručení dle ustanovení §50c odst. 4 o.s.ř. Odvolací soud navíc svým postupem, když rozhodl bez jednání, znemožnil stěžovatelům zúčastnit se řízení, vyjádřit se k vyžádaným listinám a případně navrhnout důkazy. Nejvyšší soud pak nesprávně vyhodnotil usnesení odvolacího soudu jako rozhodnutí, proti kterému nelze podat ve smyslu §236 a násl. dovolání, čímž následně nemohl zhojit popsané nezákonné zásahy soudů nižších stupňů do základních práv stěžovatelů.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 Sm 77/2005, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Krajský soud v Ostravě odmítl usnesením ze dne 2. 1. 2006, č. j. 3 Sm 77/2005-70, jako opožděné námitky stěžovatelů, podané proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 27. 10. 2005. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelů napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Toto usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 5. 6. 2006. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §238 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 4. 12. 2006, č. j. 29 Odo 1278/2006-104, podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl jako nepřípustné.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, je zjevně neopodstatněná.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo odvolatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu se zásadami občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení §237 až §239 o.s.ř. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě napadeného usnesení odvolacího soudu nebylo totiž změněno či potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by bylo rozhodováno o věci samé, nýbrž bylo potvrzeno usnesení o odmítnutí námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu pro opožděnost. O nepřípustnosti dovolání byli ostatně stěžovatelé v napadeném usnesení odvolacího soudu poučeni. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout.
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, je podána opožděně.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§72 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Na projednávaný případ ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné nikoli z důvodu, závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovatelům vůbec nepříslušelo právo k podání dovolání. V tomto případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když dovolání stěžovatelů nelze považovat za poslední procesní prostředek, který jim zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vrchního soudu počala běžet již následujícím dnem jeho doručení, tedy dnem 6. 6. 2006, a nikoli doručením usnesení Nejvyššího soudu, jak nesprávně dovozují stěžovatelé (srov. III. ÚS 390/04, II. ÚS 346/06).
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu