ECLI:CZ:US:2007:2.US.801.06.2
sp. zn. II. ÚS 801/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného JUDr. Hanou Sayehovou, advokátkou, se sídlem Sokolská 49, Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2006, sp. zn. 3 Tdo 1037/2006, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. 5 To 27/2006, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2005, č. j. 32 T 3/2004-109, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Vrchního soudu v Olomouci, a 3) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, a 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. prosince 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2005, č. j. 32 T 3/2004-109, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 a 3 trestního zákona tím, že ve stavu těžké opilosti a silného úzkostně-zlostného afektu, při delší dobu trvajících konfliktních vztazích a v průběhu hádky a vzájemné potyčky s O. T. jmenovaného třikrát bodl loveckým nožem do různých míst, a způsobil mu tím zranění pro které na místě zemřel, a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a byla mu uložena povinnost zaplatit zdravotní pojišťovně náhradu škody, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2006, sp. zn. 5 To 27/2006, kterým byl zrušen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu a byl mu nově uložen trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2006, sp. zn. 3 Tdo 1037/2006, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti poukazuje na nález sp. zn. I. ÚS 733/01 (in Sbírka nálezů a usnesení Sv. 32. N. 26. str. 239), kterým byla zrušena předchozí a co do výsledku obdobná rozhodnutí obecných soudů, s tím, že obecné soudy bez relevantního vysvětlení odmítly názor Ústavního soudu. Obecné soudy byly vázány právním názorem Ústavního soudu stran posouzení, zda se jednalo v jeho případě o spáchání trestného činu nebo nutnou obranu. Nesouhlasí tedy ani se závěrem odvolacího soudu, že uvedený nález právní názor neobsahuje. Pokud neexistuje přímý svědek události, a z nepřímých důkazů se nedá skutkový stav dovodit, mělo být rozhodnuto v jeho prospěch. Má tedy zato, že skutkový stav byl konstruován v rozporu s provedenými důkazy, aniž by byly provedeny nové důkazy, které by jeho vinu přesvědčivě prokázaly, a tím soudy nerespektovaly právní názor Ústavního soudu.
Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel byl v téže věci již jednou uznán vinným a byl mu uložen trest, a rozhodnutí obecných soudů byla následně zrušena nálezem I. ÚS 733/01. V tomto nálezu bylo konstatováno porušení podústavního práva, které představovalo porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2, a čl. 40 odst. 2 Listiny. V části VI/b nálezu je výslovně uvedeno, že se jednalo o
1. opomenutí hodnocení části výpovědi svědkyně Z., jež popsala situaci před poslední fází konfliktu mezi obviněným a poškozeným, z níž plyne, že poškozený musel v napadání obviněného pokračovat, jelikož se tato fáze odehrála na místě, kde byl spatřen svědkyní obviněný.
2. opomenutí hodnocení částí znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a kriminalistiky, z nichž jednoznačně vyplývá, že v předchozích fázích konfliktu to byl toliko obviněný, jenž utrpěl zranění, v důsledku úderů poškozeného upadl na zem, a tedy důvodně se mohl obávat vystupňování útoku vedeného poškozeným.
3. opomenutí hodnocení znaleckých posudků z oboru soudního lékařství a toxikologie, jež konstatovaly ztížené vidění levého oka obviněného v důsledku zranění způsobeného poškozeným, ztížené vidění v důsledku krátkozrakosti a dalekozrakosti při chybějících brýlích, a dále stupeň opilosti obviněného, jenž je charakterizován útlumem vyšší nervové činnosti a u něhož je nutno zodpovědět otázku naplnění podmínek zmenšené příčetnosti.
4. apodiktické vyslovení absence nutné obrany, bez úvah o naplnění, příp. nenaplnění zásady extrémní disproporcionality.
5. označení důkazních návrhů stěžovatele za nadbytečné, resp. na nereagování na ně, zejména u návrhu na provedení dokazování znaleckým posudkem z oboru neurologie ohledně možného utrpění otřesu mozku v důsledku útoku poškozeného, které směřovaly k potvrzení důvodnosti teze o jednání v nutné obraně čelící závažnému zdraví ohrožujícímu útoku.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 32 T 3/2004, Ústavní soud zjistil, že po právní moci nálezu, sp. zn. I. ÚS 733/01, rozšířil soud prvého stupně dokazování o nově vypracovaný znalecký posudek Doc. MUDr. Z. K., CSc., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví neurologie (ohledně případného otřesu mozku stěžovatele v době činu), nově vypracovaný znalecký posudek Prof. MUDr. M. D., DrSc., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie (ohledně příčiny kýly stěžovatele), nově zpracovaný znalecký posudek MUDr. P. M., CSc., znalce v oboru zdravotnictví, odvětví oční lékařství (ohledně poranění očí stěžovatele v době činu), výslechy těchto znalců, rozsudkem Okresního soudu v Ostravě z 12. května 1972, sp. zn. 4 Ta 259/71, (jímž byl poškozený v minulosti uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona), dodatečným výslechem P. Z., a znalců MUDr. D., MUDr. F. U., CSc., a PhDr. T. P. (jejichž znalecké posudky byly k důkazu provedeny dříve), a byly zopakovány další důkazy ze spisu. K odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně i v důsledku takto doplněného dokazování došlo při změně skutkové věty týkající se psychické situace stěžovatele v době spáchání činu.
Zejména odvolací soud se pak i díky námitkám ve směru naznačeném ve shora uvedeném nálezu zabýval všemi částmi výpovědi svědkyně Z. Z ní a ze souvislosti s výpověďmi následně městských policistů K. a Č. vyvodil, že stěžovatel v žádné fázi konfliktu s poškozeným nebyl v pozici bránícího se napadeného, protože se ve všech jeho fázích jednalo o vzájemné napadání, ani z jeho jednání nebyla patrná dezorientovanost a otřesenost z utrpěných zranění, ani u něj nebyl patrný pocit ohrožení z poškozeného, neboť byl při ukončení první fáze konfliktu vůči poškozenému vulgární a po ukončení celého konfliktu zakročující městské policisty ohrožoval nožem a byl vůči nim agresivní a vulgární. Dospěl tedy k závěru, že se ze strany stěžovatele nejednalo o jednání v rámci obrany, ať už přiměřené či nikoliv (str. 13-16 rozsudku), čemuž přisvědčil i dovolací soud (str. 4 usnesení). V teoretické rovině se zabýval posouzením jednání stěžovatele v rovině obrany a vyvodil, že by se jednalo s ohledem na situaci, v níž byla použita (stejná intenzita útoku poškozeného), způsob použití nože (nadhmatem) a četnost (třikrát, přičemž poslední zásah byl smrtelný a smrtící) o exces intenzivní (str. 22-23 rozsudku). Odvolací soud podrobně vyhodnotil jednání stěžovatele i s přihlédnutím k jeho situaci a konstatoval, že v důsledku tehdejších poranění neutrpěl tříselnou kýlu, neměl dvojité vidění, pokud měl otřes mozku tak nejnižšího stupně a v řádu vteřin, poranění oka a absence brýlí mu neznemožňovala dostatečné vidění, a nedošlo u něj v důsledku požití alkoholu k vymizení ovládacích schopností (str. 16-17, 19-22). Konečně odvolací soud označil tvrzení stěžovatele o výrazné fyzické převaze poškozeného za účelové, a to po provedení srovnání situace stěžovatele a poškozeného v době činu (str. 18 rozsudku).
Ústavní soud tedy konstatuje, že se obecné soudy řídily právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. I. ÚS 733/01, neboť doplnily dokazování ve směru vytyčeném obhajobou a podstatně pečlivěji se vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi vyplývajícími z důkazů a v té souvislosti i s obhajobou stěžovatele a námitkami, které byly v jejím rámci uplatněny. Jak v uvedeném nálezu, tak v souladu s ustálenou rozhodovací činností se Ústavní soud ani nyní nezabýval meritorními závěry obecných soudů ohledně toho, zda se stěžovatel dopustil trestného činu, neboť to je v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky v pravomoci obecných soudů. Jiný postup by nepřípustně činil z Ústavního soudu další instanci v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 17. str. 123). Do pravomoci obecných soudů měl možnost Ústavní soud zasáhnout v minulosti pouze proto, protože jejich dřívější postup a způsob, jakým dospěly k rozhodnutí, představovaly porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, jak bylo v předmětném nálezu vyloženo. V nyní posuzovaném případě tomu tak ale není, a argumentace stěžovatele, použitá ostatně ve zcela shodném smyslu a rozsahu i v opravných prostředcích, představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která sama o sobě nemůže být důvodem k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu