ECLI:CZ:US:2007:2.US.816.06
sp. zn. II. ÚS 816/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Proškem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sady 5. května 46, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2006, sp. zn. 18 Co 542/2006, a opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2006, sp. zn. 18 Co 542/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni, ve znění opravného usnesení, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4.424,- Kč s přísl. jako náhradu nákladů právního zastoupení za předcházející řízení o vydání platebního rozkazu.
Stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 24. července 2006 (11 Ro 381/2006-10) odpor pouze do výroku, jímž mu soud uložil povinnost zaplatit 4.424,- Kč s přísl., neboť žaloba byla důvodná .
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl stěžovatel, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení postupovaly v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož je nezbytné, aby v řízení byly respektovány zásady spravedlivého procesu a jeho princip "rovnost zbraní". Obecné soudy dle tvrzení stěžovatele nepostupovaly nestranně a nezávisle. V řízení byla stěžovateli odepřena dvojinstančnost řízení, neboť odvolací soud námitky stěžovatele řádně neprojednal, vůbec nerozhodl o právních důvodech potvrzení rozhodnutí a při vydání platebního rozkazu nebyly podmínky nároku na náhradu nákladů řízení zkoumány a jiný opravný prostředek nemá stěžovatel k dispozici.
Dále stěžovatel mimo jiné v obecné rovině namítal, že řízení neprobíhalo spravedlivě, protože odvolací soud nepřihlédl k okolnostem, jež byly v řízení tvrzeny a to ohledně dohod o započtení dlužné částky mezi stranami a úplné vyrovnání, dále k ústní dohodě s žalobcem o posunutí termínu splatnosti do konce roku 2006. Žalobcem byly účelově podány čtyři žaloby, aby zisk právní zástupkyně žalobce na náhradě nákladů řízení byl co nejvyšší, což stěžovatel považoval za postup v rozporu s dobrými mravy. Obecný soud nevzal v úvahu tyto okolnosti, že se jedná o důvody hodné zvláštního zřetele dle ust. §150 o. s. ř. a dle výsledku řízení přiznal úspěšnému žalobci dle §142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 37 odst. 3 Listiny, princip rovnosti řízení a spravedlnosti řízení, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Ústavní soud připomíná, že pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance, která mu však zjevně nepřísluší (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 294/95).
V daném případě se jednalo o sporné řízení, ve kterém stěžovatelem byl závazek uznán jako oprávněný, neboť u žalobce odebral stavební materiál, jež ve stanoveném termínu nezaplatil. Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud postupoval v souladu s ust. §224 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení procesně úspěšnému žalobci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Řízení probíhalo před nezávislými a nestrannými soudy, které postupovaly podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Ústavě ČR i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá v souladu s ust. §§167, 157 o. s. ř., jakými úvahami byly obecné soudy vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvody pro aplikaci relevantních právních předpisů. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedeno v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. K této části argumentace stěžovatele Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatele, že obecné soudy vyhověly návrhu žalobce a tím porušily rovnost stran účastníků, neboť stěžovatel obecným soudům i Ústavnímu soudu nenabídl žádný důkaz k prokázání svých tvrzení a předmět žaloby uznal jako oprávněný. V řízení setrval jen u nepodložených obecných závěrů, aniž by uvedl relevantní argumentaci, jež by odůvodňovala aplikaci §150 o. s. ř..
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces a porušení práva na rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. března 2007
Dagmar Lastovecká v. r.
předsedkyně senátu