ECLI:CZ:US:2007:2.US.824.07.1
sp. zn. II. ÚS 824/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. M. Ry., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 67/2007, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 13 To 12/2006, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 3 T 197/2004, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, a 3) Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. října 2006 se stěžovatel domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí. Namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a právo na svobodu pohybu a pobytu podle čl. 14 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně uvádí námitky obsažené v jeho odvolání (a dovolání) a vytýká obecným soudům, že byl odsouzen, ačkoliv jeho vina nebyla prokázána a jejich právní závěry jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, které navíc nemají oporu v provedených důkazech. Namítá též neúplnost dokazování, protože soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy. Nebylo zohledněno, že se doznal k jednání, které mu bylo kladeno za vinu, až na skutek krádeže plynových revolverů. K této skutečnosti nebylo přihlédnuto jako k polehčující okolnosti při ukládání trestu. Kromě toho mu byl uložen trest zákazu pobytu, ačkoliv podle jeho názoru pro jeho uložení nebyly v daném případě splněny zákonné podmínky.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jako takový zásadně není oprávněn vstupovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů podle čl. 90 Ústavy České republiky, tedy pravomoci výkladem a aplikací podústavního práva poskytovat ochranu právům a rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. V rámci principu sebeomezení tak Ústavní soud zásadně nezasahuje v případech porušení podústavního práva, ani v případech, na jejichž posouzení má odlišný názor, pokud se v těchto případech nejedná současně o porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
V posuzovaném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel od počátku trestního stíhání důsledně uplatňoval svoji obhajobu, kterou v průběhu trestního stíhání nijak zásadně nezměnil a opakuje ji i v ústavní stížnosti. Obecné soudy na návrhy a námitky stěžovatele vždy korektně a ústavně souladným způsobem reagovaly. Pokud odmítly provést některé stěžovatelem navržené důkazy, byl tento postup logicky a přesvědčivě odůvodněn. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že procesní práva na úrovni ústavního pořádku nelze vykládat tak, že zaručují úspěch ve věci, ani tak, že musí být vždy vyhověno každému procesnímu návrhu. Tato základní práva zaručují pouze to, že se soud musí podanými návrhy v souladu s právním řádem zabývat (srov. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175. – č. 132/1994 Sb.).
Pokud se týče vlastního rozhodnutí o vině stěžovatele splňují rozhodnutí obecných soudů všechny předpoklady pro to, aby je Ústavní soud mohl považovat za ústavně souladné. Je naprosto zřejmé, z jakých důkazů vyšly, kterým uvěřily a kterým nikoliv, a co je k jejich úvaze vedlo. Skutečnost, že vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, rozhodně nezakládá důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy neshledal, že by soud prvého stupně a odvolací soud svým postupem a svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva a svobody. Ústavně souladné je i rozhodnutí dovolacího soudu, který v posuzovaném případě neshledal žádný z dovolacích důvodů, respektive dovolání shledal podaným z jiného než zákonem vymezeného důvodu. Stěžovatel sice uplatňoval dovolací důvod podle §265b, odst.1 písm. g) trestního řádu, ve skutečnosti však v dovolání nenamítal nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale domáhal se toho, aby skutky, pro které byl souzen, byly na základě jiného skutkového zjištění posouzeny jiným způsobem, než to učinily soudy prvého a druhého stupně. Takto pojaté dovolání ani nemohlo naplnit deklarovaný dovolací důvod, a proto postup dovolacího soudu, pokud dovolání odmítl, byl zcela v souladu se zásadami spravedlivého procesu, a proto jím nemohlo dojít k zásahu do ústavně chráněných práv stěžovatele.
Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu