ECLI:CZ:US:2007:2.US.844.06.1
sp. zn. II. ÚS 844/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Španielova 1267, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2006, č. j. 5 Tdo 1009/2006-1536, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, č. j. 10 To 95/2005-1376, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 12. 2006 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, a to s odkazem na údajné porušení jeho ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K projednání věci si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 48 T 3/2004, ze kterého bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2005, č. j. 48 T 3/2004-1259, byl stěžovatel uznán vinným pokusem o trestný čin porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle ust. §124d odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.z."), trestným činem krádeže podle ust. §247 odst. 1, 3 písm. b) tr.z. a přípravou trestného činu loupeže podle ust. §7 odst. 1 a ust. §234 odst. 1, 2 písm. b) tr.z., kterých se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1. až 3. výroku o vinně uvedeného rozsudku. Za to byl odsouzen podle ust. §234 odst. 2 tr.z. za použití ust. §35 odst. 1 tr.z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou podle ust. §39a odst. 2 písm c) tr.z. Současně bylo rozhodnuto podle ust. §73 odst. 1 písm. c) tr.z. o zabrání zajištěných zbraní a vojenského materiálu konkretizovaných v uvedeném rozsudku.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2005, č. j. 10 To 95/2005-1376, odvolání stěžovatele podle ust. §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."), zamítl jako nedůvodné s tím, že v postupu soudu I. stupně ani v jeho následném rozhodnutí neshledal žádné pochybení.
Stěžovatel pak podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. g) a l) tr.ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 9. 2006, č. j. 5 Tdo 1009/2006-1536, dovolání podle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel napadl shora uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze projednávanou ústavní stížností. Namítá především, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené odposlechy. K tomu mělo dojít jednak tím, že do spisu byly účelově vybrány jen "záznamy, mající důkazní hodnotu" pro vinu stěžovatele, přičemž nikdo již neposoudí, jakou důkazní hodnotu měly ty odposlechy, které byly policií vyřazeny jako nedůležité a nepodstatné, i když mohly naopak prokazovat nevinu stěžovatele. Má za to, že soudy mohly jen těžko vyhodnotit jako neprůkazné to, s čím se neměly možnost seznámit, a jako průkazné to, co není úplné. K dalšímu účelovému hodnocení odposlechů došlo podle stěžovatele i tím, že soudy označily telefonní hovory, uskutečněné mezi stěžovatelem a dalším obžalovaným dne 20. 8. 2003 v 13,19 hodin a 18,43 hodin, bez dalšího za záměrně matoucí, jakož i tím, že slova "autíčka" a "čepice" uváděná v jednom z rozhovorů soud I. stupně vyhodnotil jako samopaly a tlumiče na samopaly. Upozornil také, že samotné odposlechy neopírající se o jiný důkaz nemohou k rozhodnutí o vině postačit. Ostatní důkazy podle něj přitom dostatečný podklad pro napadená rozhodnutí nepředstavují. Dodává, že účelem trestního řízení je nejen spravedlivé potrestání pachatele, ale i zabezpečení "fair procesu".
Stěžovatel považuje za zásadní nedostatek, pokud soudy v dané věci stran uvedených skutků neaplikovaly ust. §9 odst. 2 tr.z. o spolupachatelství, což mělo také jistě význam při ukládání trestu. Je přesvědčen, že trest, který mu byl uložen, je příliš přísný a ve svém důsledku vede v rozporu s ust. §23 tr.z. k exemplárnímu trestání.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti primárně vznáší námitky proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový děj zjištěný obecnými soudy (srov. III. ÚS 84/94, IV. ÚS 575/2000).
Ústavní soud má za to, že z hlediska zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly rovněž srozumitelně úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Odůvodnění napadených rozhodnutí tak podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se obecné soudy dopustily libovůle v rozhodování. (srov. podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 846/06, ve věci spoluobviněného Jana Šulyoka).
K uvedeným závěrům lze dodat, že zákonná zásada, podle níž "orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede" (§2 odst. 5 tr.ř.), neznamená, že by se tyto orgány musely zabývat jakoukoli předkládanou verzí případu, tedy i takovou, která je vyvrácena důkazem opaku. K naplnění tohoto cíle postačuje, pokud řádně prověří reálně možné verze, tj. takové, pro jejichž existenci svědčí pozitivně zjištěné skutečnosti. K námitce stěžovatele ohledně selekce záznamů telekomunikačního provozu je třeba zdůraznit, že není povinností orgánů činných v trestním řízení zařadit do trestního spisu všechny záznamy telekomunikačního provozu, ale jen ty, jež obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení (ust. §88 odst. 4 a 5 tr.ř.). Samozřejmě, že by bylo v rozporu s účelem trestního řádu a zásadami trestního řízení, pokud by v řízení přípravném byly z okruhu důkazů vyloučeny ty, jež svědčí ve prospěch osoby trestně stíhané, z čehož plyne povinnost soudu, je-li taková skutečnost namítána, se jí zabývat. Pak je nicméně nutno posoudit, zda existují nějaké konkrétní okolnosti, jež by takovémuto protiprávnímu postupu nasvědčovaly. V tomto smyslu stěžovatel v ústavní stížnosti žádné bližší údaje neuvádí. Jeho tvrzení, že zničené záznamy mohly svědčit v jeho prospěch, má pouze hypotetický charakter. Naopak důvody, pro které soud tuto jeho námitku odmítl, jsou z jeho rozhodnutí zřejmé (srov. III. ÚS 183/03).
Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, že doložené odposlechy se neopírají o další provedené důkazy, neboť závěry obecných soudů stojí právě na souladu těchto odposlechů s dalšími důkazy. Jak je tomu například při úvaze, že pokud bylo v odposleších hovořeno o určitém množství "autíček s čepicí", jednalo se o automatické zbraně s tlumičem (a nikoliv o autíčka v dárkovém vánočním balení připomínajícím čepici, jak vypověděl stěžovatel), kterou potvrdil nález takovýchto zbraní v odpovídajícím počtu (viz I. ÚS 846/06).
Za odůvodněnou nelze považovat ani námitku stěžovatele o neexistenci specifikace a zohlednění míry účasti stěžovatele na trestných činech za využití ust. §9 odst. 2 tr.z., když soud I. stupně ve své úvaze o druhu a výši trestu (str. 33 odstavec 4 rozsudku) výslovně vyhodnotil stěžovatele jako osobu, která dávala pokyny ostatním a koordinovala jejich činnost, což se odrazilo i v závěru soudu o přitěžujících okolnostech svědčících proti stěžovateli. Proč soud I. stupně citované ustanovení do výroku rozsudku nepojal, Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil v odůvodnění svého usnesení (viz str. 6 rozhodnutí), na které Ústavní soud v tomto směru odkazuje. Obecné soudy respektovaly právní úpravu stanovenou v trestním zákoně a vyšly z kritérií zajišťujících uložení spravedlivého trestu, tzn. trestu adekvátního spáchaným trestným činům a osobnosti jejich pachatele (viz zejména str. 34 rozsudku). Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu, jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, do napadeného rozhodnutí jakkoli zasahovat. Stanovený úhrnný trest byl ostatně vyměřen mírně pod polovinou zákonné trestní sazby. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiných jeho ústavně garantovaných práv a svobod.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu