ECLI:CZ:US:2007:3.US.1127.07.1
sp. zn. III. ÚS 1127/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. S. H., zastoupené JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1547/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 52/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 5 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V jednotlivostech stěžovatelka poukázala na to, že:
1. Městský soud ani vrchní soud "neprovedly veškeré navrhované důkazy, a to přesto, že o nich apriori nemohly uvažovat jako o důkazech, které by byly evidentně nadbytečné, neboť by tak jednostranně předjímaly, co z navržených důkazů vyplyne."
2. Trestní oznámení na svědka M. nebylo orgány činnými v přípravném řízení ani prověřeno ani odloženo; stěžovatelce bylo pouze sděleno, že její oznámení je považováno za součást její obhajoby v probíhajícím trestním řízení.
3. "Vrchní soud na straně 10 napadeného rozsudku hovoří o tom, že jde-li o samotné zprostředkování prodeje nemovitostí, pak lze činnost realitních kanceláří přirovnat k pojišťovnictví...", přičemž "pro takováto tvrzení však vrchní soud nemá oporu v důkazních materiálech". Ani městský soud ani vrchní soud neprovedly žádný důkaz, který by "osvětloval činnost tzv. pojišťovacích makléřů". Realitní a pojišťovací makléře podle stěžovatelky srovnávat nelze a nadto termín "realitní makléř" český právní řád nezná.
4. Plnou moc, která jí byla udělena společností ATDK Real, s.r.o. počátkem roku 2003, stěžovatelka vždy chápala jako udělenou pro konkrétní případ v souvislosti s prodejem vily její známé a nikoliv jako plnou moc generální. Správnost stěžovatelčina názoru na rozsah plné moci potvrzuje podle ní i to, že nebyla předmětnou společností nikdy vypovězena.
5. Ani městský ani vrchní soud se nevypořádaly s otázkou data výroby vizitky, na které byla označena jako ředitelka divize investičních projektů, ačkoliv jde o jeden z "klíčových důkazů." Podle stěžovatelky měly soudy nechat zpracovat znalecký posudek, kterým by se zjistilo zda mohla být vizitka vyrobena ve společnosti ATDK Real, s.r.o.
6. V napadených rozhodnutích se nesprávně "operuje" s tím, že stěžovatelka uzavřela se společností zastoupenou svědkem P. (Victoria Cavendish Reality, s.r.o., dále jen "V.C.R, s.r.o.") smlouvu o výhradním zprostředkování v době, kdy byla platná smlouva této společnosti se společností ATDK Real, s.r.o. Stěžovatelka, která sama smlouvu nezpracovala, je toho názoru, že se jednalo o smlouvu nevýhradní, protože společnost měla těchto smluv uzavřeno více. Dále uvádí, že nebylo její povinností zjišťovat, jaké další smlouvy má společnost uzavřené, a především předmětná smlouva nemohla společnosti ATDK Real, s.r.o. znemožnit realizaci "dosud platně existující nevýhradní smlouvy".
7. Není jasné, zda v případě porušení smlouvy neměla společnost ATDK Real, s.r.o. požadovat zaplacení provize společností zastoupenou svědkem P. (V.C.R., s.r.o.), "protože ona měla zaplatit závazek za zprostředkování". V takovém případě podle stěžovatelky nemůže ATDK Real vystupovat jako poškozený.
8. Obecné soudy měly podle stěžovatelky "pečlivěji hodnotit věrohodnost výpovědí svědka S."
9. Řada osob spojených se společností ATDK Real, s.r.o., které ve věci vypovídaly jako svědci, "má velmi dobrý důvod nevypovídat pravdivě o okolnostech případu, neboť by se mohly vystavit ať už trestní nebo kárné odpovědnosti. Jejich výpovědi proto měly být hodnoceny jako nevěrohodné."
10. Není správný závěr, že by pro společnost ATDK Real, s.r.o. pracovala na základě ústní smlouvy. Měla zájem o investiční činnost, práci tzv. realitního makléře však nevykonávala.
11. Od léta do podzimu 2003 od společnosti ATDK Real neobdržela žádné finanční prostředky za svou "údajnou činnost pro realitní kancelář", což soudy z účetnictví společnosti "neprověřily". Uvedené dokládá, že pro společnost nepracovala.
12. Společnost, která posléze uhradila její provizi, neměla uzavřenou smlouvu se společností ATDK Real, s.r.o. a tato společnost (ATDK Real) "neměla uzavřenou žádnou smlouvu se žádnou společností, kterou by zastupoval svědek S. Nešlo tudíž o zprostředkování žádného obchodu, jehož zprostředkování by měla zajišťovat společnost ATDK Real, s.r.o."
13. Soudy měly přihlédnout k nevěrohodnosti svědka M.
14. Jestliže jí byl uložen trest zákazu činnosti "v oblasti realitního poradenství a zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí" na dva roky, pak je nevykonatelný, neboť není jasné, co by mělo být "zejména obsahem realitního poradenství"; není zřejmé, jaké činnosti může vykonávat.
15. Již v řízení před soudem prvního stupně poukazovala na svůj zdravotní stav, který jí znemožňoval, aby se "dlouhodobě zdržovala a pracovala" v prostorách kanceláře ATDK Real, s.r.o., což činí nevěrohodným konkretizované "svědecké výpovědi".
Součástí odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka učinila také odůvodnění svého odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 45 T 1/2006, a odůvodnění dovolání proti napadenému rozsudku vrchního soudu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 45 T 1/2006, uznána vinou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 3 tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, který byl odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Stěžovatelce bylo dále uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila poškozené ATDK Real, s.r.o. škodu, kterou trestným činem způsobila; současně jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v oblasti realitního poradenství a zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí na dobu 4 let a byla jí uložena povinnost poškozené ADTK Real, s.r.o. uhradit škodu ve výši 811.000,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatelky byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen; napadeným rozsudkem vrchního soudu byla stěžovatelka nově uznána vinou trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který byl odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Stěžovatelce bylo dále uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila poškozené ATDK Real, s.r.o. škodu, kterou trestným činem způsobila ve výši 446 050,- Kč; byl jí uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v oblasti realitního poradenství a zprostředkování nákupu a prodeje nemovitostí na dobu 2 let a byla jí uložena povinnost poškozené ATDK Real, s.r.o. uhradit škodu ve výši 446 050,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatelčino dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Stěžovatelčiny námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů (č. 1, 8, 9, 13), druhou námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů, resp. jejich nedostatku (námitky č. 4, 5, 6, 10, 11, 12, 15), třetí pak (zejména) proti právnímu hodnocení (č. 3 a 7), a samostatně stojí námitky č. 2 a 14.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se stěžovatelka také dovolává) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, "což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
V prvé skupině námitek stěžovatelka kritizuje neprovedení "veškerých" navrhovaných důkazů obhajoby ("především návrhu ... na provedení výslechu několika desítek tak zvaných realitních makléřů spolupracujících se společností ATDK Real, s.r.o."), a dále hodnocení věrohodnosti svědka S., osob spojených se společností ATDK Real, s.r.o. a jmenovitě svědka M. Co do těchto tvrzených vad, Ústavní soud je toho názoru, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že odvolací soud pochybil - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Odvolací soud, který znovu vyslechnul obžalovanou a jednatele ATDK Real, s.r.o., doplnil dokazování přečtením listin - faktur stěžovatelky za zprostředkování prodeje konkrétních nemovitostí pro ATDK Real a znovu přečetl zprostředkovatelskou smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelkou a společností V.C.R., s.r.o., adekvátně vyložil, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud taktéž v podrobnostech rozvedl, proč navrhované doplnění dokazovaní je nadbytečné (co do navrhovaného výslechu realitních makléřů na str. 6 a 7 napadeného rozsudku vrchního soudu, co do věrohodnosti svědků na str. 8, 9 a 10 rozsudku). Z pohledu judikatury Ústavního soudu se tedy o tzv. opomenuté důkazy nejedná.
Druhou skupinou námitek, směřujících zejména proti skutkovým zjištěním, stěžovatelka především odporuje závěru soudů o tom, že se účastnila podnikání společnosti ATDK Real, s.r.o. V této souvislosti tvrdí, že plnou moc udělenou jí společností ATDK Real, s.r.o. vždy chápala jako plnou moc sloužící pro jediný konkrétní případ, vizitky, na kterých byla označena jako ředitelka divize investičních projektů, byly vyrobeny teprve po uskutečnění její schůzky se svědky M., H. a S. (případně se schůzka konala v jiném termínu), se svědkem M. neuzavřela ústní smlouvu, na základě které by měla pro společnost ATDK Real, s.r.o. pracovat jako realitní makléř, od léta do podzimu 2003 od společnosti nezískala žádné finanční prostředky za realitní činnost a práci v prostorách kanceláře společnosti ATDK Real, s.r.o. jí znemožňoval její zdravotní stav. Bez ohledu na to, zda pracovala pro společnost ATDK Real, s.r.o či ne, tvrdí dále, nemohlo dojít k poškození společnosti ATDK Real, s.r.o., neboť se společností zastoupenou svědkem P. (V.C.R, s.r.o.) měla uzavřenou toliko nevýhradní smlouvu, a dále, že společnost, která stěžovatelce uhradila provizi (V.C.R, s.r.o.) neměla uzavřenou žádnou smlouvu se společností ATDK Real, s.r.o.
Také k těmto námitkám se odvolací soud relevantním způsobem vyjádřil, když dospěl k závěru, že "[z] provedených důkazů (především z výpovědí svědků PhDr. M., ing. M., G., Ž., B., JUDr. H., M. a ing. S.) jasně vyplynulo, že se obžalovaná, ač ona sama to popírá, v rozhodnou dobu účastnila na podnikání společnosti ATDK Real, s.r.o. a v souvislosti s tím byla jednatelem společnosti pověřena zprostředkováním prodeje pozemků, které realitní kancelář ATDK Real, s.r.o. nabízela na základě smlouvy uzavřené dne 17. 9. 2003 s firmou Victoria Cavendish Reality, s.r.o.". Není důvod oponovat ani jeho mínění, že "Městský soud v Praze ... přesvědčivě vyložil, proč neuvěřil obhajobě obžalované a naopak dospěl k závěru, že obžalovaná prokazatelně v době, kdy sama za sebe uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu se společností Victoria Cavendish Reality, s.r.o., se účastnila i na podnikání ATDK Real, s.r.o. jako osoba samostatně výdělečně činná - živnostník, na základě ústní mandátní smlouvy, přičemž k právním úkonům mandanta byla vybavena plnou mocí, a byla pověřena, aby pro tuto společnost zprostředkovala prodej stejných pozemků, přičemž v souvislosti s tím získala informace o možném zájemci o jejich koupi" (str. 8 napadeného rozsudku vrchního soudu). Podobné platí i o posouzení rozsahu plné moci, jestliže v ústavní stížnosti sama stěžovatelka připouští, že "text plné moci by mohl svádět k úvaze, že šlo o plnou moc generální, časově neomezenou" (byť ji za takovou nepovažovala), jakož i o hodnocení povahy zprostředkovatelské smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a společností V.C.R., s.r.o., dospěl-li vrchní soud k závěru, že z jejího článku 2 "jasně vyplývá, že oproti smlouvě, kterou 17. září 2003 prodávající společnost uzavřela s ATDK Real, s.r.o., smlouva s obžalovanou obsahovala ustanovení o výhradním zastoupení".
Na tomto základě, z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu, je tím namístě úsudek, že přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, resp. že naopak k závěru, že jsou s nimi v nesouladu, a to "extrémním", dospět nelze.
Namítá-li stěžovatelka také vady právního posouzení, uvádí, že vrchní soud neprovedl žádný důkaz, kterým by "osvětlil" činnost pojišťovacích makléřů, pročež vycházel z nesprávného závěru, že činnost realitních a pojišťovacích makléřů je (obecně i v konkrétním případě) srovnatelná. Dále stěžovatelka tvrdí, že v případě, že by došlo k porušení smlouvy mezi společností ATDK Real, s.r.o. a společností V.C.R., s.r.o., mohla to být společnost V.C.R., s.r.o., která by druhé společnosti měla zaplatit provizi, pročež společnost ATDK Real, s.r.o. nemůže ve věci vystupovat jako poškozený a konečně že ani uzavření výhradní smlouvy by společnosti ATDK Real, s.r.o. neznemožnilo realizaci její nevýhradní smlouvy.
K prvé z uvedených námitek pokládá Ústavní soud za potřebné uvést, že příměr, kterého použil vrchní soud, když připodobnil činnost realitních kanceláří k pojišťovnictví, a k němuž dospěl na základě úvahy nepodložené provedenými důkazy, nebyl způsobilý zasáhnout do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. V dané souvislosti vrchní soud reagoval na stěžovatelčinu námitku, že smlouva, kterou měla uzavřenou se společností ATDK Real, s.r.o., byla neplatná z důvodů, že stěžovatelka nebyla zaměstnancem společnosti, ale osobou samostatně výdělečně činnou - živnostníkem, spolupracující se společností na základě mandátní smlouvy. Relevantní úvahu soudu, podle které posledně uvedená skutečnost nevede k jednoznačnému závěru o porušení zákona č. 1/1991 Sb. a tím ani k neplatnosti mandátní smlouvy, za projev výkladového excesu považovat nelze; není překážek se ztotožnit s názorem, podle kterého "osoby, které spáchaly trestnou činnost na úkor podnikajícího subjektu, nejsou vyviněny ze své trestní odpovědnosti jen proto, že podnikatelský subjekt údajně obchází zákon o zaměstnanosti."
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v úvaze, že případná (spolu) odpovědnost společnosti V.C.R., s.r.o. za způsobenou škodu by mohla vést k důsledku jejího zbavení se trestní odpovědnosti. Přitom je možné dodat, že v odvolání stěžovatelka sama uvádí, že společnost V.C.R., s.r.o., tím, že s ní uzavřela výhradní zprostředkovatelskou smlouvu, dřívější tvrzeně nevýhradní smlouvu uzavřenou s ATDK Real, s.r.o. neporušila.
Stejně tak je nepotřebné se zabývat otázkou, jaký vliv na platnost a realizovatelnost nevýhradní smlouvy mezi společnostmi ATDK, s.r.o. a V.C.R., s.r.o. mělo uzavření výhradní zprostředkovatelské smlouvy společností V.C.R., s.r.o. se stěžovatelkou, neboť ani tato otázka pro závěr o stěžovatelčině trestní odpovědnosti není významná.
Stěžovatelčinou další námitkou, směřující proti postupu orgánů činných v trestním řízení při vyřizování jejího trestního oznámení na svědka M., se Ústavní soud zabývat věcně nemohl; je totiž vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatelka vymezila rozhodnutí, jejichž přezkumu se domáhá z hlediska ústavnosti (iudex ne eat ultra petita partium), a takovým "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve věci neučinila.
Jako nepřípustnou je konečně nutno posoudit i námitku, že stěžovatelce byl uložen trest zákazu činnosti, který je nevykonatelný. Ústavní stížnost se totiž vyznačuje tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním a nastupuje coby přípustná až tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); stěžovatelka však tuto námitku uplatnila teprve (vůbec poprvé) v ústavní stížnosti.
S touto výjimkou stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje výhrady, jež uplatnila již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu