ECLI:CZ:US:2007:3.US.1354.07.1
sp. zn. III. ÚS 1354/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2007 č. j. 24 Co 468/2006-204, rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. března 2006 č. j. 6 C 644/2004-155, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 17. 5. 2006 č. j. 6 C 644/2004-166 a o návrhu na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech jako účastníků řízení a J. Č., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2007 č. j. 24 Co 468/2006-204, jakož i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 30. března 2006 č. j. 6 C 644/2004-155 ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 17. 5. 2006 č. j. 6 C 644/2004-166, a tvrdí, že označenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho práva ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako článku 96 odst. 1 Ústavy.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh pravomocně skončeného řízení, v němž se vedlejší účastnice (jako žalobkyně) domáhala po stěžovateli (v dřívějším řízení žalovaném), aby mu bylo uloženo platit jí výživné rozvedené manželky v navrhované výši. Stěžovatel soudu prvního stupně vytýká, že po zrušení původního zamítavého rozhodnutí odvolacím soudem žalobě vedlejší účastnice, byť nikoli ve výši požadované částky, vyhověl. Stěžovatel zdůrazňuje, že vedlejší účastnici výživné nemělo být vůbec přiznáno, neboť je schopná se živit sama. Z tohoto důvodu považuje rozhodnutí za odporující ustanovení §92 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") a dobrým mravům (§96 odst. 2 zákona o rodině).
Odvolacímu soudu stěžovatel pak vytýká údajné porušení zásady rovnosti účastníků, k němuž mělo dojít tím, že i když vedlejší účastnice v "převážné míře" se svým žalobním návrhem neuspěla, nepřiznal odvolací soud žádnému z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení, přičemž náhradově nákladový výrok opřel odvolací soud údajně pouze formálně o ustanovení §150 o. s. ř.
Podle názoru stěžovatele měl odvolací soud důkladněji prověřit správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně tím, že by provedl další, jím navržené důkazy, jako byl navrhovaný výslech druha vedlejší účastnice, který s ní měl již v době řízení před soudem prvního stupně bydlet ve společné domácnosti, a to s ohledem na zjištění její "skutečné finanční situace".
V rozhodnutích obou obecných soudů pak stěžovatel shledává rovněž porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť zejména odvolací soud prý nadřadil "nedůvodné" zájmy vedlejší účastnice nad právo stěžovatele na nerušený soukromý život.
Spolu se zrušením napadených rozsudků stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť jejich výkon by prý pro stěžovatele znamenal větší újmu, než jaká může vzniknout jiným osobám.
II.
Z připojeného rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 3. 2006 č. j. 6 C 644/2004-155, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 17. 5. 2006 č. j. 6 C 644/2004-166, se zjišťuje, že v právní věci vedlejší účastnice J. Č. (v dřívějším řízení žalobkyně) proti stěžovateli (dříve žalovanému) o výživné pro rozvedenou manželku rozhodl soud prvního stupně tak, že stěžovateli uložil přispívat vedlejší účastnici na její výživu částkou 4 000,- Kč měsíčně (výrok pod bodem I. rozsudku), dlužné výživné ve výši 81 290,- Kč mu umožnil splácet po 7 000,- Kč spolu s běžným výživným (výrok pod bodem II.), ohledně požadovaného výživného ve výši 21 000,- Kč žalobu vedlejší účastnice zamítl (výrok pod bodem III.), vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 113 202,- Kč (výrok pod bodem IV.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit příslušný soudní poplatek (výrok pod bodem V.).
V odůvodnění rozsudku nalézací soud poukázal na skutečnost, že manželství účastníků bylo rozvedeno v roce 2003. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 5 C 113/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 10. 2005 č. j. 19 Co 278/2005-289, byl vedlejší účastnici přiznán pravidelný měsíční příspěvek na výživu za dobu trvání manželství ve výši 25 000,- Kč.
Nalézací soud konstatoval, že bylo prokázáno, že vedlejší účastnice trpí závažným onkologickým onemocněním a je z tohoto důvodu v invalidním důchodu, jehož výše činí cca 8 700,- Kč a užívá družstevní byt o velikosti 3+1. Dále tento soud podrobně rekapituloval zjištěné majetkové a sociální poměry obou účastníků a zdůraznil, že stěžovatel je mimo jiné podílovým spoluvlastníkem hotelu Labuť ve Vrchlabí, jakož i dalších nemovitostí získaných z dědictví po své matce; postavil si nový rodinný dům, který je zatížen hypotečním úvěrem, jejž však pravidelně splácí. Konstatoval, že dalším příjmem stěžovatele, mimo příjem z podnikání, který v roce 2003 činil cca 112 000,- Kč, bylo ve stejném roce vyplacené pojistné ve výši 829 000,-Kč.
Ke stanovené výši vyživovací povinnosti stěžovatele nalézací soud s odvoláním na ustanovení §92 odst. 1 zákona o rodině zdůraznil, že stěžovatel odmítl dobrovolně plnit vyživovací povinnost k vedlejší účastnici v době po rozvodu, aniž vzal v úvahu, že tato povinnost zahrnuje jak náklady na přiměřenou výživu, tak i na ostatní kulturní a sociální potřeby.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěšnosti účastníků ve sporu (§142 odst. 2 o. s. ř.).
Předmětný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (ve výrocích I., II. a V.) odvolací soud (výrok I). Výrok pod bodem III. v části, jíž bylo rozhodnuto o placení výživného za dobu od 21. 7. 2004 ve výši 15 000,- Kč měsíčně, odvolací soud zrušil, přičemž řízení o této části žaloby zastavil (výrok II). Ve zbývající části výrok uvedený pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil (výrok III). Pod bodem IV. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že na ně nemá právo žádný z účastníků.
Odvolací soud zdůraznil, že vedlejší účastnice je vážně nemocná, v nedávné době byla postižena navíc i akutní boreliózou, takže pokud několikrát pomáhala v zimních měsících svému synovi v jeho podnikání, činila tak jen příležitostně v rámci rodinné výpomoci a bez nároku na odměnu. Naproti tomu stěžovatel stále podniká, je spoluvlastníkem několika nemovitostí, přičemž konkrétně v roce 2004 činil rozdíl mezi jeho příjmy a výdaji cca 500 000,- Kč.
S ohledem na skutečnost, že vedlejší účastnice v odvolacím řízení vzala žalobu zpět v části o placení výživného od 21. 7. 2004 ve výši 15 000,- Kč měsíčně a stěžovatel s tímto částečným zpětvzetím souhlasil, odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil.
Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil poměry účastníků v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci samé, přičemž si pro posouzení otázky, zda je vedlejší účastnice schopná se sama živit a jaké jsou její odůvodněné potřeby, opatřil věrohodné podklady. Současně soud objektivním způsobem zjistil a posoudil možnosti, schopnosti i majetkové poměry stěžovatele. Protože na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně správně aplikoval příslušná ustanovení zákona o rodině, která i správně vyložil, neměl odvolací soud k rozhodnutí soudu prvního stupně žádných výhrad. Doplnil ho pouze ve vztahu k námitkám účastníků řízení tak, že s odvoláním na ustanovení §92 odst. 1 zákona o rodině připomněl, že rozvedený manžel, který není schopen se sám živit, může požadovat od svého bývalého partnera, aby mu přispíval na jeho přiměřenou výživu podle svých možností, schopností a majetkových poměrů. Za situace, v níž vedlejší účastnice z důvodů výše vyložených není sama schopna se samostatně živit, přičemž po více než třicetiletém manželství účastníků, v němž se vedlejší účastnice věnovala péči o domácnost a o děti, je zřejmé, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a pokles jejích výdělečných možností i schopností jí i nadále neumožňuje pravidelnou výdělečnou činností si obstarávat prostředky k obživě a ke krytí veškerých výdajů. Odvolací soud zdůraznil, že se neprokázala tvrzení stěžovatele, že by vedlejší účastnice vlastní pravidelnou výdělečnou činností získávala finanční prostředky ke své obživě, resp. že existovala či existuje za výše uvedených podmínek nějaká její možnost získat zaměstnání.
Závěrem odvolací soud k námitkám stěžovatele uvedl, že s ohledem na výši stěžovatelem měsíčně spotřebovaných finančních prostředků (v rozsahu cca 36 000,- až 40 000,- Kč) není soudem prvního stupně přiznané výživné (4 000,- Kč) v žádném ohledu nijak přemrštěné, a připustil, že jen tato částka zvýšené výdaje spojené s jejím zdravotním stavem vedlejší účastnici plně nepokryje, proto bude i nadále odkázána z velké většiny na svůj invalidní důchod.
V případě náhrady nákladů řízení odvolací soud za použití ustanovení §150 o. s. ř. náhradu nákladů před soudem prvního stupně žádnému z účastníků nepřiznal, a protože jejich úspěch v odvolacím řízení hodnotil pouze jako částečný, nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení ani v tomto řízení žádnému z účastníků.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k napadeným rozsudkům obou obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výhradně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě polemizuje se skutkovými zjištěními obou obecných soudů, z nichž vyvozuje vlastní skutkové a právní závěry, které neodpovídají provedeným důkazům.
V předmětné věci bylo těžištěm sporu zjištění, zda vedlejší účastnici náleží výživné i jako rozvedené manželce stěžovatele, a pokud ano, v jaké výši.
Obecné soudy v řízení a při rozhodování ve věci samé aplikovaly ustanovení §§92, 96 zákona o rodině, která upravují rozsah nároku rozvedeného manžela (§92 zákona o rodině) a kritéria stanovení výživného (§96 zákona o rodině).
Z obsahu připojených rozsudků vyplývá, že soud prvního stupně (v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu) správně zkoumal jako zásadní předpoklad pro přiznání výživného rozvedené manželky, zda vedlejší účastnice je či není schopna se sama živit. V této souvislosti dospěl k jednoznačnému závěru, že zdravotní stav vedlejší účastnice je velmi závažný. Zdravotní obtíže vylučují vedlejší účastnici z možnosti získat přiměřenou práci trvalejšího charakteru. Tato skutečnost byla ostatně prokazována jak výslechem syna stěžovatele, který připustil pouze krátkodobost, bezplatnost a dočasnost rodinné výpomoci vedlejší účastnice při jeho podnikání, tak i účastnickou výpovědí vedlejší účastnice samotné.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na údajné pochybení odvolacího soudu, který údajně při svém rozhodování nevzal v úvahu skutečnost, že vedlejší účastnice žije ve svém bytě s druhem, který by jí měl být povinen na bydlení přiměřeně přispívat, Ústavní soud odkazuje na výstižné a srozumitelné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který na straně 5 v druhém odstavci zdola k této námitce uvádí: "pokud žalovaný v odvolacím řízení tvrdí, že žalobkyně po dobu jednoho roku žije ve společné domácnosti s jiným mužem, pak jde o skutečnost novou, jež tu byla již v době před rozhodnutím soudu prvního stupně, k níž v odvolacím řízení (které je ovládáno principem neúplné apelace; srov. §205a odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) přihlížet nelze, nehledě k tomu, že k jejímu prokázání žalovaný neoznačil žádné důkazy".
Ústavní soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud tento soud označil sice výživné ve výši 4 000,- Kč měsíčně pro vedlejší účastnici za "přiměřené jejím potřebám jen za současné finanční podpory přiznaného invalidního důchodu", avšak současně neopomněl zdůraznit, že tato částka nemůže v žádném případě ohrozit majetkové poměry stěžovatele. Ústavní soud k tomuto závěru poznamenává, že úspěšnost stěžovatelova podnikání a takto získané finanční prostředky jsou do jisté míry odrazem dlouholeté práce a dalších aktivit i druhého z manželů, který mu i svým přičiněním v rodině umožnil jeho podnikání úspěšně realizovat. Jen ta okolnost, že vedlejší účastnice, ostatně stejně jako stěžovatel, si po rozvodu našla nového partnera, o jehož majetkových poměrech a finančních příspěvcích na společné výdaje nebylo před obecnými soudy cokoli tvrzeno a tedy ani nic prokázáno, není důvodem pro zvažování postupu soudu dle ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině.
Výhrady stěžovatele k rozhodování odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení lze shrnout tak, že stěžovatel považuje použití liberačního ustanovení §150 o. s. ř. za porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť se domnívá, že uložení povinnosti hradit náklady řízení by mělo v tomto konkrétním případě sloužit nikoli jako sankce proti procesně neúspěšnému účastníkovi, ale do určité míry jako nástroj, který by měl do budoucna vedlejší účastnici odvrátit od uplatňování jejích "neoprávněných a přemrštěných finančních nároků"; kromě toho stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s posouzením míry úspěchu obou účastníků ve sporu a s aplikací ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., pokud odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjadřuje opakovaně tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany zejména z toho důvodu, že výrok o náhradě nákladů řízení, i když Ústavní soud připouští, že se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nezasahuje zpravidla do základních práv a svobod (shodně viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému přezkumu, jsou svou povahou spíše výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000).
Především je třeba zdůraznit, že výklad v konkrétní věci rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení. Jestliže tedy citované ustanovení §150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, kterým by jinak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal, děje se tak úvahou soudu vycházející z jím posouzených konkrétních kritérií a hledisek, jejichž objektivní zpětné posouzení není možné.
Hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení při použití ustanovení §150 o. s. ř. soudu ukládají, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska shledal v projednávané věci za stěžejní. Protože v předmětné věci nemá Ústavní soud důvod pochybovat o nikoli pouze formální aplikaci citovaného ustanovení, ale o konkrétních, v průběhu řízení nezpochybněných závažných sociálních a zdravotních důvodech na straně vedlejší účastnice, neztotožnil se s námitkami stěžovatele o porušení ústavnosti při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2007 č. j. 24 Co 468/2006-204 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. března 2006 č. j. 6 C 644/2004-155 a návrhu na odklad jejich vykonatelnosti podle §79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud v této souvislosti konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což nutně vede k odmítnutí i návrhu podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu