ECLI:CZ:US:2007:3.US.150.07.1
sp. zn. III. ÚS 150/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Danou Klusákovou, advokátkou ve Žďáře nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 153, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. 11. 2005, čj. 3 T 72/2002-656, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 To 83/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1210/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 16. 1. 2007 napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 1210/2006, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 5 To 83/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23. 11. 2005, čj. 3 T 72/2002-656, přičemž s tvrzením, že postupem uvedených soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na soudní ochranu, dané čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se domáhal jejich zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného soudního spisu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl výše označeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (mimo jiné) uznán vinným trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákona a odsouzen (za sbíhající trestný čin podvodu, kterým byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2000, sp. zn. 2 T 28/99, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 12 To 64/2000) k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 10 měsíců a k zákazu činnosti, spočívající v nákupu zboží za účelem dalšího prodeje a prodeji takového zboží, jakož i řeznictví a uzenářství na dobu 5 let. Uvedeného trestného činu se dle soudu dopustil tak, že v době od 28. 1. 1995 do listopadu 1997, v místech svých tehdejších bydlišť, nepřiměřeně věku fyzicky trestal své čtyři nezletilé děti. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Brně podle §256 trestního řádu shora označeným usnesením zamítl. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvedl, že soudy nalézací a odvolací rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, v důsledku čehož dospěly i k nesprávnému hodnocení provedených důkazů; to mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku. Stěžovatel poukázal též na skutečnost, že trestní řízení trpělo značnými průtahy, když trvalo téměř 9 let. Soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že skutkové vymezení jednání stěžovatele, obsažené v rozhodnutí tohoto soudu, je nepřezkoumatelné, zaměnitelné s jiným a v rozporu se zásadou obžalovací [§177 písm. c), §220 odst. 1 trestního řádu], neboť používá formulaci blížící se zákonnému vymezení daného trestného činu. Stěžovatel v souvislosti s tím upozorňuje na to, jak je soudní praxí vykládán pojem "týrání" obsažený v §215 trestního zákona, a dodává, že při vymezení skutku nelze používat obecných formulací, ale je třeba označit jednání pachatele konkrétně. Tato podmínka však splněna nebyla, protože není uveden přesný popis jeho jednání, četnost, přesná doba a způsob útoku vůči poškozeným a jeho intenzita. Z toho stěžovatel vyvozuje, že se nalézací soud těmito otázkami nezabýval, a tak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. nezákonné. Obdobná má být situace v případě rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož lze prý vyvodit, že jakékoliv bití dětí daného věku je trestné. Nejvyšší soud sice připustil, že soud prvního stupně měl vyjádřit způsob fyzického napadání dětí konkrétněji, avšak jednání stěžovatele lze, dle jeho názoru, souhrnně označit jako trestání. Stěžovatel upozorňuje i na nepřesnost spočívající v tom, že se měl trestné činnosti dopouštět od 28. 1. 1995 na J. J., který se však narodil až dne 28. 7. 1995. Dle stěžovatele tak není patrno, zda naplnil svým jednáním zákonné znaky dané skutkové podstaty, což má dokládat vyjádření krajského státního zástupce při veřejném zasedání konaném ve věci odvolání stěžovatele dne 12. 4. 2006, který navrhl soudu postup podle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu s tím, že ve skutkové větě není přesně vymezeno, k jakému fyzickému týrání mělo docházet. Vzhledem k tomu, že skutek nebyl dostatečně specifikován již v samotném obvinění, došlo k porušení práva stěžovatele na obhajobu a soudní ochranu, resp. spravedlivý proces, neboť nemohl účinně předkládat důkazy o své nevině, jak by tomu mohlo být, pokud by byly specifikovány jednotlivé útoky.
Stěžovatel v další části ústavní stížnosti poukazuje na to, že nezletilé děti měly mít při pobytu v rodině V. podlitiny, modřiny, nebylo však prokázáno, že je způsobil právě on. Přitom jeden měsíc před předáním dětí do dětského domova s nimi nebyl vůbec v kontaktu, přičemž z vyjádření znalce MUDr. J. Š. plyne, že modřiny se vstřebávají po dobu maximálně 2 až 3 týdnů. Ze zpráv ošetřujících lékařů plyne, že nikdy nezjistily žádné stopy týrání či zneužívání. Navíc ani jedno z dětí přes jeho návrhy nebylo vyslechnuto, přičemž K. a J. mohli podat, vzhledem k jejich věku, podrobné svědectví. Byla pouze prováděna psychologická vyšetření, která byla audiovizuálně zaznamenána, avšak dle stěžovatele toto nebylo možno použít jako důkaz, neboť děti nebyly poučeny, že mají vypovídat pravdu, byly jim kladeny sugestivní a kapciózní otázky. Stěžovatel byl tak zkrácen na svém právu na obhajobu, bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu i jeho právo na spravedlivý proces. Argumentace soudu zájmy dětí dle stěžovatele nemůže obstát, neboť tento nelze nadřazovat zájmu na zjištění stavu věci. Jestliže soudy vycházely z výslechu P. J., ta v postavení obviněné dne 20. 4. 1998 a 21. 9. 1998 nepotvrdila nepřiměřené fyzické trestání a týrání dětí, toto neuvedla ani v řízení o rozvod jejich manželství, ani v řízení o úpravu výchovy a výživy k nezletilým dětem. Pokud v postavení svědkyně u hlavního líčení hovořila o údajném bití dětí, nebyl soudem výslech prováděn stran jeho četnosti, intenzity a dalších aspektů. Kromě toho se jedná o svědkyni nevěrohodnou, jak má plynout ze znaleckého posudku. Není možno ani vycházet ze znaleckých posudků znalkyně PhDr. V. a přibrané znalkyně PhDr. D. H., protože nemohou podat skutkové informace, kromě toho výpovědi dětí před těmito znalkyněmi učiněné jsou částečně rozporné a nelze z nich posoudit intenzitu jeho jednání. Stěžovatel soudům vytýká, že s ohledem na to, že již byly vypracovány dva znalecké posudky z oboru psychologie i psychiatrie, bylo přizvání další znalkyně PhDr. D. H., která měla zodpovědět obdobné otázky, v rozporu s §105 odst. 1 a §2 odst. 5 trestního řádu. Správně měl být vypracován revizní znalecký posudek. Uvedené znalkyně také v daných souvislostech nezodpověděly, jaký vliv na děti měla zátěžová situace, kdy je P. J. bez jeho vědomí odvedla ze společné domácnosti do neznámého prostředí, stěžovatel s nimi neměl žádný kontakt a kdy byly umístěny v dětském domově. Stěžovatel také nesouhlasí se závěry obecných soudů o nevěrohodnosti svědků M., K., K. a V. pro příbuzenský či kamarádský vztah k němu. Konečně stěžovatel vytýká orgánům činným v trestním řízení, že neshromažďovaly důkazy svědčící v jeho prospěch, a pokládá za potřebné, aby Ústavní soud provedl další dokazování výslechem jím uváděných svědků, P. J. i nezletilých dětí K. a J., a aby připojil trestní spisy týkající se řízení o výchově a výživě nezletilých dětí a o zbavení rodičovských práv manželů J.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou. Prvně uvedený soud uvedl, že námitky v ústavní stížnosti jsou obsahově shodné s těmi, které stěžovatel uplatnil v odvolání i dovolání, s nimiž se obecné soudy již vypořádaly. Tyto námitky směřují v podstatě proti skutkovým zjištěním. Jde-li např. o otázku "týrání", poukázal uvedený soud na své rozhodnutí, kde na straně 7 se k četnosti a intenzitě útoků vyjádřil. Vzhledem k tomu navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně. Okresní soud odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a vyjádřil se k délce trestního řízení tak, že bylo třeba provést rozsáhlé dokazování a že jedna z přísedících se nemohla zúčastnit ze zdravotních důvodů projednání věci, přičemž stěžovatel nesouhlasil se změnou ve složení senátu a provádění nového dokazování by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za další, "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Jestliže podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek stran vad výroku rozsudku soudu prvního stupně a zjišťování a hodnocení skutkového stavu, které již stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy, zvláště pak v rámci jím podaného odvolání a dovolání, a jimiž se již tyto soudy zabývaly, je povinností Ústavního soudu posoudit jen (v duchu výše uvedených principů), zda přitom postupovaly ústavně konformním způsobem.
Stěžovatel velkou část ústavní stížnosti věnuje údajně nesprávnému popisu skutku. S touto námitkou se velice podrobně vypořádává dovolací soud v odůvodnění shora uvedeného rozhodnutí. K tomu Ústavní soud předznamenává, že popis skutku ve výroku rozsudku má představovat určitý, z hlediska příslušné skutkové podstaty relevantní "substrát" soudem zjištěného skutkového stavu. Dochází tak k určitému "zestručnění" popisu skutkového stavu ve výroku rozsudku. Přitom posouzení toho, zda skutek byl ve skutkové větě popsán řádně, v souladu se zákonnými požadavky, a tedy i posouzení přípustné míry takového "zestručnění", je úlohou obecné justice. Vzhledem ke skutečnosti, že argumentace dovolacího soudu je obsáhlá a zcela vyčerpávající, přičemž Ústavní soud nezjistil, že by trpěla věcnými či logickými vadami vzniklými v důsledku zřejmého omylu soudu či jeho svévolného přístupu, nezbývá mu, než na jeho závěry odkázat. Požadavek přesného vymezení jednotlivých útoků, uplatňovaný stěžovatelem v ústavní stížnosti, nelze dle názoru Ústavního soudu akceptovat. K nežádoucímu jednání, odehrávajícímu se v rámci uzavřeného rodinného společenství, dochází zpravidla po dlouhou dobu zcela nepozorovaně, kdy často jedinými svědky a současně oběťmi jsou malé děti; jeví se proto takto obecně formulovaný požadavek jako přemrštěný, v rozporu s požadavky na ochranu týraných osob.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal, že přes jeho opakované návrhy nebyly jeho nezletilé děti vyslechnuty v postavení svědků. Touto otázkou se však již zabýval jak soud prvního stupně, který na straně 4 svého rozsudku pečlivě odůvodnil, proč k výslechu nezletilých dětí nepřistoupil, tak i soud odvolací, jenž konstatoval, že žádné z dětí, na základě doporučení psychologů, nemohlo být u hlavního líčení vyslechnuto. V prvé řadě Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, dle níž není povinností obecných soudů vyhovět všem důkazním návrhům účastníka řízení, jejich povinností je však ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnit, proč ten který důkaz odmítly provést (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 či I. ÚS 32/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, č. 49, a svazek 5, č. 40), k čemuž nutno dodat, že vzhledem k věku dětí v době, kdy byly, dle závěrů obecných soudů, týrány, by důkazní hodnota, byť i s malým časovým odstupem provedeného výslechu u hlavního líčení, byla zjevně prakticky nulová. Zákon nikterak nevylučuje použít jako důkaz audiovizuální záznam (§89 odst. 2 trestního řádu), pokud tím samozřejmě nejsou účelově obcházena jiná ustanovení trestního řádu, upravující dokazování k újmě procesních práv obviněného; v souvislosti s argumentací stěžovatele by se jednalo o ustanovení, týkající se svědků, resp. svědeckých výpovědí (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 451/04, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněn, dostupný na www.judikatura.cz). O takový případ se v dané věci zjevně nejedná. Provádění důkazu výslechem nezletilých dětí by bylo, jak zmíněno, zbytečné a v rozporu se zájmy dětí, přičemž předmětný důkaz nebyl, jak plyne z rozhodnutí obecných soudů, považován sám o sobě za důkaz, jenž by stěžovatele usvědčoval, ale bylo tomu tak v souvislosti se znaleckými posudky zmíněných znalců, neboť jen odborník může - vzhledem k věku dětí - kvalifikovaně s nimi vést rozhovor a poskytnout správnou interpretaci toho, co na záznamu uvádějí. Kromě toho, jak je zřejmé z rozsudku soudu prvního stupně, se nejednalo o důkaz v neprospěch stěžovatele osamocený či dokonce stěžejní, ale právě naopak. Soud prvního stupně jej, resp. znalecké posudky na něj navazující, jde-li o samotné jednání stěžovatele (tedy nikoliv jeho následky), pokládal za důkazy podpůrné ("jsou shora uvedené důkazy ... podpořeny i závěry obou znaleckých posudků z oboru psychologie" - viz str. 12 napadeného rozsudku).
Jde-li o samotné hodnocení důkazů, Ústavní soud opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimkou zásahu do této činnosti pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, č. 34). Jinými slovy řečeno, ingerence ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu až v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění (viz §125 odst. 1 věta první trestního řádu), a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, že hodnocení důkazu/ů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Ovšem žádné takové pochybení Ústavní soud nezjistil. Výtky stěžovatele v ústavní stížnosti obsažené představují v podstatě jen polemiku s tím, jak soud prvního stupně hodnotil jednotlivé důkazy, zejména některé svědecké výpovědi, jež vyznívají ve stěžovatelův prospěch, a naopak usvědčující výpovědi svědkyně P. J. (kdy se snaží zpochybnit věrohodnost této svědkyně) či soudem ustanovených znalců (a jimi vypracované znalecké posudky). Z odůvodnění je přitom patrno, že soud prvního stupně řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, uvedl, z jakých důvodů odmítl prvně uvedené svědecké výpovědi a naopak uvěřil výpovědi jmenované svědkyně; stejně tak uvedl, jak hodnotil důkazy další. Nelze tudíž než konstatovat, že v daném ohledu postupoval ústavně konformním způsobem.
Pokud stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení pochybily, pokud nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek, Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel měl na mysli posudek ústavu dle §110 trestního řádu směřující k přezkoumání posudku podaného znalcem. Takto však lze postupovat ve výjimečných, zvláště obtížných případech; jinak, pokud jsou mj. pochybnosti o správnosti posudku, je třeba postupovat dle §109 trestního řádu. V dané věci však z ničeho neplyne, že by se jednalo o takový výjimečný případ, zvláště pak za situace, kdy zde, co do závěrů v nich obsažených, neexistují žádné podstatné rozdíly, jde spíše o jejich doplnění či rozvedení. Za této situace nebylo v postupu obecných soudů, které zřejmě neměly o správnosti předchozího znaleckého posouzení žádné pochybnosti a jen se snažily dosáhnout maximální jistoty, zjištěno žádné pochybení, jež by mohlo mít nějaký negativní dopad na procesní práva stěžovatele.
Navrhuje-li stěžovatel provedení dalších důkazů, vzhledem k postavení Ústavního soudu, jak bylo popsáno shora, platí, že je-li v řízení o ústavní stížnosti vedeno dokazování, děje se tak za účelem objasnění toho, zda došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Protože stěžovatelovy návrhy směřují k doplnění skutkových zjištění rozhodných pro aplikaci příslušných ustanovení trestního zákona, přičemž tyto již stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy (a s nimiž se obecné soudy vypořádaly - viz výše) nebo uplatnit mohl a měl, je Ústavní soud nucen tyto návrhy odmítnout. K námitce stěžovatele, ohledně délky řízení, Ústavní soud uvádí, že je-li tato námitka vznášena ex post, aniž by, jak lze ze soudního spisu zjistit, stěžovatel předtím využil možnosti obrany proti průtahům řízení, tj. stížnosti dle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., návrhu dle §174a citovaného zákona, a podal ústavní stížnost proti tzv. jinému zásahu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a), §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, nelze než ji pokládat za účelovou, a tudíž ji jako neopodstatněnou odmítnout.
S ohledem na tyto důvody Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu