ECLI:CZ:US:2007:3.US.165.06.1
sp. zn. III. ÚS 165/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. L.M. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2005, č.j. 4 Ads 55/2004-38, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2004, č.j. 18 Cad 25/2004-13, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 22. 1. 2004, č.j. 276 106 405, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a správního orgánu.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka podáním ze dne 27. 6. 2003 požádala Českou správu sociálního zabezpečení o vyplacení příplatku k důchodu podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o soudních rehabilitacích), jenž by náležel jejímu manželovi, a to za období od 1. 7. 1990 do 23. 2. 1994, kdy zemřel. Rozhodnutím tohoto správního orgánu ze dne 22. 1. 2004 byl požadavek stěžovatelky zamítnut s odůvodněním, že manžel stěžovatelky žádost o úpravu důchodu za svého života nepodal a podmínky pro nástupnictví stěžovatelky podle §63 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o důchodovém pojištění") splněny nebyly.
Rozsudkem Krajskému soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2004, č.j. 18 Cad 25/2004-13, byla žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění soud uvedl, že postup podle §26 zákona o soudních rehabilitacích, na který stěžovatelka v žalobě poukázala, by "přicházel v úvahu" jen v případě, že by o příplatek ke starobnímu důchodu požádal manžel stěžovatelky ještě před svojí smrtí; odkázal též na ustanovení §63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění a úpravu přechodu nároku na dávku.
Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č.j. 4 Ads 55/2004-38, zamítl. Vycházel ze zmíněného §63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, podle něhož mají po smrti oprávněného nárok na přiznání dávky důchodového pojištění osoby zde uvedené jen v případě, kdy oprávněný ještě za svého života o nárok požádal; z toho plyne, že pokud se tak nestalo, nelze nárok těmto osobám přiznat. Nadto podle §24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích bylo nutné nárok uplatnit ve tříleté lhůtě zde vymezené (v dané věci do 17. 1. 1994), a to se nestalo. Nárok na příplatek k důchodu podle §25 odst. 7 zákona o soudních rehabilitacích tudíž - uzavřel Nejvyšší správní soud - nemohl přejít na stěžovatelku ani se zřetelem k ustanovení jeho §26.
Stěžovatelka nárok na příplatek k důchodu obhajuje v ústavní stížnosti argumentací, že - za prvé - ustanovení §25 a §26 zákona o soudních rehabilitacích jsou v poměru speciality k §63 odst. 1 zákona o důchodovém zabezpečení a mají před ním přednost, za druhé, lhůta tří let pro uplatnění nároku dle §24 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích se na "výpočet důchodu" nevztahuje, a - za třetí - nárok jí přísluší jakožto dědičce podle §26 tohoto zákona. Okolnost, že jí příplatek k důchodu, jenž by náležel zemřelému manželovi za jeho života, nebyl přiznán, pokládá stěžovatelka za porušení práva dědit (čl. 11 odst. 1 Listiny) a práva na náhradu škody (čl. 36 odst. 3 Listiny). Právo na spravedlivý proces pak dovozuje z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jestliže vyslovil, že se zabýval "i dalšími v kasační stížnosti obsaženými tvrzeními", avšak tyto blíže nekonkretizoval, a ani neuvedl, z jakých důvodů je neshledal relevantními. Konečně stěžovatelka poukázala na nálezy sp. zn. II. ÚS 187/2000, I. ÚS 605/03, I. ÚS 565/03, v nichž Ústavní soud podle jejího názoru posuzoval obdobné otázky, spojené s odškodněním osob podle zákona o soudních rehabilitacích.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Ve věci sp. zn. IV. ÚS 609/06 posuzoval Ústavní soud - z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu - ústavní stížnost proti (obsahově shodnému) zamítavému rozsudku Nejvyššího správního soudu, který vycházel ze shodné skutkové situace, a v němž byl uplatněn i shodný právní závěr. V usnesení ze dne 13. 3. 2007 Ústavní soud stížnost tamní stěžovatelky (obdobného obsahu) kvalifikoval jako návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu, jej odmítl, neboť zásah do ústavně zaručených práv neshledal.
Poté, co rekapituloval rozhodné okolnosti, Ústavní soud - s důrazem na postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jenž "nevystupuje v pozici dalšího přezkumného stupně v rámci obecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením" - v odůvodnění (výše označeného) odmítavého usnesení konstatoval, že neshledal zásah do základních práv stěžovatelky proto, že "přechod nároků, jejichž uplatnění se zůstavitel ať už z jakýchkoliv důvodů nedomáhal, v projednávané věci upravuje ustanovení §26 zákona o soudních rehabilitacích, avšak týká se výhradně odškodnění. Podle ustanovení §25 odst. 7 zákona o soudních rehabilitacích je to však výhradně poškozený, který může požadovat, aby odškodnění bylo transformováno do podoby měsíčních příplatků k důchodu. Jinými slovy řečeno, zákonodárce přiznal možnost zvolit formu náhrady pouze oprávněnému, pozůstalým pak přiznal nárok, ale nikoliv možnost volby".
Tyto závěry, dříve Ústavním soudem vyslovené, se uplatní logicky i v dané věci. Tomu koresponduje i jejich důsledek, totiž, ve shodě s tím, co bylo předznačeno shora, důvod pro hodnocení i této ústavní stížnosti jakožto zjevně neopodstatněné.
Již jen pro doplnění je přiléhavé připomenout právní posouzení, jež podal v dřívější věci Nejvyšší správní soud (sp. zn. 6 Ads 97/2005), neboť je zjevně výstižné.
S Nejvyšším správním soudem je namístě souhlasit, že ustanovení §25 zákona o soudních rehabilitacích je speciální úpravou odškodnění pro oblast důchodového pojištění, a to jak možností přepočtu důchodu tak příplatku k důchodu (§25 odst. 7), jenž se podle §98 zákona o důchodovém pojištění stává součástí důchodu (je na něj "nutno nahlížet jako na integrální součást dávek důchodového pojištění"), čemuž odpovídá, že otázky přechodu nároků na tyto dávky nutno posuzovat zásadně v režimu důchodového pojištění. Zde platí, že "dávky důchodového pojištění představují osobní nároky pojištěnců v oblasti veřejného práva nepodléhající dědickému právu", a postavení pozůstalých systémy sociálního pojištění "řeší ...systémy dávek pozůstalostních, které vyjadřují převážně závislost těchto osob výživou na zemřelé osobě (pojištěnci)". To pak logicky platí i v případě, že jde o dávku, která má zákonný původ v zákonu o soudních rehabilitacích, neboť, jak bylo řečeno, je součástí dávek důchodového pojištění. Proto se může - pro přechod nároku na dávku - uplatnit toliko ustanovení §63 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, a co do přímého zajištění pozůstalých nastupuje samostatná úprava v §25 odst. 8, 9 zákona o soudních rehabilitacích. A naopak, nemůže se - pro tuto povahu dotčených nároků - uplatnit pravidlo pro přechod "práva žádat odškodnění" vyjádřené v §26 tohoto zákona, jak se domnívala stěžovatelka; jako manželka zemřelé rehabilitované osoby má nároky "na úpravy svého vdovského důchodu z tohoto titulu, a tímto způsobem je "sui genereis vyjádřeno její právo žádat odškodnění, které je jinak obecně vyjádřeno (pro ostatní případy odškodnění) v §26 cit. zákona".
Se zřetelem k formulovaným závěrům není ani třeba se zabývat další argumentací, užitou Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí, jež bylo napadeno ústavní stížností ve věci posuzované, neboť k ní soustředěná polemika stěžovatelky na těchto závěrech nemůže již ničeho změnit. Také v nálezech Ústavního soudu, na které stěžovatelka poukazovala, vyjádřené (obecné) názory nejsou přijatým právním výkladem dotčeny, neboť - jak je výše uvedeno - se stěžovatelce ochrany v režimu soudních rehabilitací dostává. A konečně námitka nedostatkem spravedlivého procesu neobstojí bez pochybností, jelikož ani sama stěžovatelka netvrdí, že neuvedení dalších "posuzovaných námitek" Nejvyšším správním soudem mohlo mít jakýkoliv průmět do výsledku řízení, před ním vedeného.
Shrnutím řečeného, a z uvedených důvodů, se již jen zaznamená, že ústavní stížnost stěžovatelky je podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná, a proto ji Ústavní soud odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu