ECLI:CZ:US:2007:3.US.180.07
sp. zn. III. ÚS 180/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele Ing. B. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/708, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2005, sp. zn. 4 To 487/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. srpna 2006, sp. zn. 11 Tdo 905/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 4, odst. 6 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že zákonný požadavek na řádné objasnění věci z pohledu prokázání naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu dle §148 odst. 1 tr. zákona, s ohledem na obhajobu, naplněn vůbec nebyl, čímž došlo k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") garantujícího právo občana na spravedlivý proces, a současně i nerespektování čl. 2 odst. 2 Listiny, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil - stručně řečeno, že k porušení označených práv došlo tím, že k prokázání viny stěžovatele nebyly shromážděny takové důkazy, které by ho jednoznačně usvědčovaly. Ze skutkového stavu, který je obecnými soudy považován za úplný a správně zjištěný, nelze, dle tvrzení stěžovatele, dovodit, že by jednání stěžovatele naplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák.
Stěžovatel uvedl, že k vedení dvojí evidence ubytovaných osob v hotelu PANON nedal žádný pokyn a pokud se tak dělo, tak jedině bez jeho vědomí. Orgány činné v trestním řízení se spokojily s výpověďmi svědkyň, které se dle názoru stěžovatele svojí výpovědí dopustily trestného činu. Z výpovědi svědkyň J. L., J. Š., A. N. vzal soud za prokázané, že dvojí evidenci ubytovaných hostů v hotelu PANON vedly svědkyně v rozporu se svými pracovními povinnostmi, nakládaly s finančními prostředky získanými od účastníků zájezdu za ubytování a přesto nebyla žádná jejich trestná odpovědnost zjištěna. Obecným soudům stačilo tvrzení svědkyně J. L., že osobně přebírala získané peněžní prostředky od účetních a následně tyto peněžní prostředky předávala stěžovateli. Soudu stačilo její pouhé tvrzení i přesto, že je stěžovatel kategoricky označoval za lživé a upozornil na skutečnost, že seznam předmětných zájezdů, jichž se dvojí evidence měla týkat, zpracovala a následně předložila správci daně svědkyně J. L.
Stěžovatel svoji vinu popírá, když opakovaně uvádí, že popis jeho jednání, které bylo předmětem trestního stíhání, neodpovídá skutečnosti, jeho obvinění se nezakládá na pravdě a soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele a náležitě nezjistil, zda osoby uváděné jako účastníci takových zájezdů skutečně v hotelu byly ubytovány. Závěry obecných soudů, které v odůvodnění svých rozhodnutí dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele, jsou jen převzetím výsledků daňového řízení, kdy se spokojily s tím, že objednatelé zájezdů měli ve svém účetnictví daňové doklady zaevidovány jako nákladovou položku, to ovšem dle názoru stěžovatele neprokazuje, že k ubytování osob skutečně došlo.
Odvolací soud nesjednal k odvolání stěžovatele nápravu a zcela se ztotožnil v otázce viny se závěry soudu I. stupně, který považoval důkazní stránku za dostatečnou. Stěžovatel dále tvrdil, že ani dovolací soud neposkytl ochranu právům stěžovatele, když odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné dle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť neshledal uplatněný dovolací důvod podle ust. §265b odst 1 písm. g) a l) tr. řádu. Stěžovatel se neztotožňuje s názorem dovolacího soudu, jímž přisvědčil rozhodnutím obecných soudů, neboť dovolací soud byl povinen stěžovateli poskytnout ochranu s ohledem na zjevnou nedostatečnost důkazní stránky věci a svoji povinnost nesplnil.
Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález jímž by rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti i rozhodnutí obecných soudů vyplynuly následující skutečnosti:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. září 2005, sp. zn. 15 T 674/2003, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. na podkladě skutkových zjištění v tomto rozsahu uvedených, a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku se zkušební dobou v délce 3 (tří) let.
Stěžovatel se měl trestných činů dopustit tím, že, jako jednatel společnosti ZEPOH spol. s r.o., se sídlem v Hodoníně, IČ: 25311719, v úmyslu se na úkor českého státu obohatit, neodvedl za období od 25. července 1997 do 25. ledna 1999 správci daně DPH ve výši 191.961,- Kč za ubytování polských a tuzemských zájezdů.
Krajský soud v Brně rozhodl k odvolání stěžovatele i státního zástupce tak, že rozsudkem ze dne 22. prosince 2005 (4 To 487/2005) zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným blíže popsaným skutkem, uložil mu podmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou v trvání dvou let a dále mu uložil peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč s náhradním trestem odnětím svobody v trvání tří měsíců, jakož i trest zákazu činnosti výkonu statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu dvou let.
Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu podal dovolání dle ustanovení §265b odst.1 písm. g) a l) tr. řádu, ve kterém napadl v celém rozsahu výrok o vině i výrok o trestu. Dovolání bylo odmítnuto usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť dovolání stěžovatele bylo podáno z jiných než zákonných důvodů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995,
I. Díl, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda řízení bylo spravedlivé jako celek. Ústavní soud posuzoval postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci, zda nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, kdy soudy zjistily v potřebném rozsahu skutkový stav věci a vyvodily z něho i správné právní závěry. Podle přesvědčení Ústavního soudu podstata ústavní stížnosti spočívá v nesplnění daňové povinnosti a v navazujícím posouzení subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně podle ustanovení §148 odst. 1 tr. zák., pro který byl stěžovatel odsouzen. Ústavní soud dospěl k závěru ve shodě s rozhodnutími obecných soudů, že po přezkoumání argumentace stěžovatele dospěl k jednoznačnému závěru, že v tomto ohledu jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Z chování stěžovatele jako pachatele tohoto trestného činu, který svým úmyslným jednáním způsobil, že jako jednatel společnosti ZEPOH spol. s r.o. podal za jednotlivá čtvrtletí (od 25.července 1997 do 25. ledna 1999) daňová přiznání do kterých nezahrnul uskutečněné zdanitelné plnění za ubytování polských a tuzemských zájezdů cestovních kanceláří a pořadatelů zájezdů, blíže uvedených ve výroku rozsudku, v důsledku čehož došlo ke zkrácení DPH na výstupu se sazbou 22% ke škodě České republiky, v celkové výši 191.961,- Kč. Ze skutkových zjištění je zcela zjevné, že ze strany stěžovatele k naplnění skutkové podstaty došlo, a že učiněná skutková zjištění umožnila učinit správný závěr i o naplnění subjektivní stránky (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 603/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 23., č. 135, vydání 1, Praha 2001, III. Díl, str. 281).
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nevyššího soudu ČR a z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení a procesnímu pochybení v odvolacím řízení [ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu]. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud ČR je totiž povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, nelze tomuto závěru vytýkat pochybení.
V této souvislosti postačí konstatovat, že Nejvyšším soudem ČR vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, když byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31., usn. č. 23, vydání 1, Praha 2003, III. díl). V daném ohledu postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně další judikatury Ústavního soudu tam uvedené, pro stručnost odkázat, pročež návrh brojící proti usnesení Nejvyššího soudu ČR byl za tohoto stavu věci posouzen Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud konečně nezaznamenal ani v postupu soudů obou stupňů žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Obecný odvolací soud dospěl k závěru, že soud nalézací v odůvodnění napadeného rozhodnutí (§125 tr. řádu) přesvědčivým a logickým způsobem rozvedl, které skutečnosti má za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a posuzování právní kvalifikace stěžovatelova jednání. Ústavní soud veden snahou o minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, kterou již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůrazňoval, nevidí z ústavního hlediska důvod, aby se zabýval všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti a jež již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými soudy. V opačném případě by pak ze strany Ústavního soudu šlo toliko o přehodnocování důkazů, což Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - zpravidla nepřísluší.
Proto má Ústavní soud za to, že soudy I. a II. stupně zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele za jeho skutek v souladu se zákonem i při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, tedy nedošlo Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených (čl. 2 odst. 2, čl. 36 a násl. Listiny) či jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod.
Na základě vyložených důvodů bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 8. března 2007
Jan Musil v. r.
předseda senátu