ECLI:CZ:US:2007:3.US.1909.07.1
sp. zn. III. ÚS 1909/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 31. října 2007 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV/08, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 28 Co 80/2006 ze dne 29. 5. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
Jak plyne z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 11 C 379/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti žalovaným P. M. a R. Š., jako společníkům společnosti s ručením omezeným B&C container cz. Žalobou proti jmenovaným se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud jmenované zavázal společně a nerozdílně k úhradě částky 100.000,- Kč s přísl. Uzavřel totiž se jmenovanou společností, jako s objednatelem, smlouvu o dílo, které, jak v žalobě tvrdí, předal a vyúčtoval za ně cenu fakturou, která mu opětovně byla vracena jako nevyzvednutá. Z toho, že objednatel nebyl k zastižení, usoudil, že své závazky nemíní plnit, a proto žaloval společníky společnosti objednatele, kteří ve smyslu §106 odst. 2 obch. zák. ručili za závazky společnosti do výše souhrnu v té době nesplacených obchodních podílů, což v daném případě představovalo částku 100.000,- Kč. Žalovaní v řízení namítali jednak, že již nejsou společníky uvedené společnosti (jejíž nové sídlo stěžovateli zároveň sdělili), jednak také to, že stěžovatel předmět díla řádně neukončil a nepředal. Dne 10. 8. 2005 vzal pak stěžovatel žalobu v plném rozsahu zpět, když po podání žaloby došlo v obchodním rejstříku u dlužníka - společnosti B&C container cz. s. r. o. - k zápisu o splacení vkladu ve výši 100.000,- Kč další osobou -K. P., na kterého žalovaní smlouvou o převodu obchodního podílu převedli každý svůj obchodní podíl ve společnosti a v důsledku splacení podílu došlo tak k zániku ručení žalovaných. Soud I. stupně na to usnesením ze dne 20. 12. 2005 řízení zastavil a žalovaným stanovil povinnost nahradit stěžovateli společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 27.830,- Kč. Proti výroku o nákladech řízení tohoto usnesení podali žalovaní odvolání, o němž odvolací soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že napadený výrok o nákladech řízení změnil s tím, že stěžovatel je povinen nahradit žalovaným náklady řízení v částce 28.381,50 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud ust. §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. v podstatě s tím, že z okolností daného případu dovodil, že procesní zavinění zastavení řízení není dáno na straně žalovaných, nýbrž na straně stěžovatele, když důvodem zpětvzetí žaloby nebylo splnění povinnosti žalovanými, nýbrž to, že "třetí osoba splnila svůj vklad v plné výši, čímž došlo k zániku ručení společníků za závazky společnosti."
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v nesprávné aplikaci procesního ustanovení o nákladech řízení. Jmenovaný soud sice podle stěžovatele správně zjistil skutkový stav, avšak zcela nesprávně následně aplikoval ust. §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., když neshledal jako důvodný postup podle věty druhé tohoto ustanovení, ač pro to byly splněny podmínky. Podle jeho názoru odvolací soud pochybil, když v daném případě neshledal jednání žalovaných, spočívající v převodu jejich obchodních podílů, právě tím "chováním", pro které byl vzat návrh zpět. Na podporu svého názoru rozvádí dále stěžovatel situace, které v daném typu řízení mohou nastat se závěrem, že tím, že odvolací soud nezahrnul pod pojem chování žalovaných uvedené převody obchodních podílů (jakožto primární a nezbytný předpoklad toho, aby třetí osoba následně mohla vklady splatit a přivodit tak zánik ručení žalovaných, jakož i jejich pasivní věcnou legitimaci), ač tak dle přesvědčení stěžovatele měl logicky učinit, nenašel k jeho škodě zákonem stanovený postup své uplatnění, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Navíc podle stěžovatele nelze z odůvodnění napadeného rozhodnutí zjistit, jakými úvahami se odvolací soud řídil. Pouhé uvedení toho, že žalovaní svou povinnost nesplnili, není přesvědčivé a tudíž ani dostatečné z pohledu náležitosti odůvodnění. V rozhodnutí soudu je tak dán i prvek libovůle, umocňující podle něj zásah do ústavně právní roviny, a proto navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal také na znění ust. §146 odst. 2 o. s. ř. a komentářovou literaturu k němu s tím, že pokud se řízení zastavuje, zabývá se soud při rozhodování o nákladech řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, přičemž zavinění je třeba posuzovat výhradně z procesního hlediska, zároveň zdůraznil, že v žalobě se stěžovatel domáhal zaplacení dlužné částky a tento požadavek žalovaní nesplnili.
V replice na uvedené vyjádření krajského soudu stěžovatel dává najevo, že jmenovaným soudem zastávaný výklad ust. §142 odst. 2 věta druhá o. s. ř. je v typově obdobných věcech zužující a nelze jej považovat za správný. I když tedy odvolací soud zjistil správně všechny okolnosti, pro které stěžovatel vzal návrh zpět, tj. že to byla "přímá reakce" na chování žalovaného (které sám nemohl ovlivnit), a přesto změnil předmětný výrok nalézacího soudu, pak rozhodl v příkrém rozporu s kogentním ustanovením věty druhé §146 odst. 2 o. s. ř., když zcela popřel její smysl.
Poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná svou judikaturu, v níž dává opakovaně najevo (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94), že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudu, ani není ve vztahu k těmto soudum soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Opakovaně také judikoval, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod (sp. zn. II. ÚS 45/94). Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
S přihlédnutím ke zjištěnému průběhu daného řízení, v němž žalovaní zpochybňovali i samotnou oprávněnost stěžovatelem žalobou uplatňované pohledávky, když namítali, že stěžovatel předmět díla řádně neukončil a nepředal, k čemuž bylo soudem také prováděno dokazování, nelze podle názoru Ústavního soudu hodnotit rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení jako projev libovůle či postup porušující principy spravedlivého řízení. Zde je na místě opět připomenout judikaturu Ústavního soudu, podle níž pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývalo, by bylo třeba takové rozhodnutí považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR (např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 404/98). Tak tomu však v daném případě není. Možno sice připustit částečnou opodstatněnost výtky stěžovatele, pokud jde o samotné odůvodnění napadeného rozhodnutí, které není zcela přesné. Přesto je však z něj zřetelný důvod, jenž odvolací soud vedl k závěru o nemožnosti aplikace ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a který je možno i podle názoru Ústavního soudu, právě s ohledem na okolnosti případu, akceptovat, totiž ten, že důvodem zpětvzetí žaloby - poměřováno vztahem výsledku chování žalovaných k požadavkům stěžovatele jako žalobce v žalobě uvedeným - nebylo splnění smluvní povinnosti - zaplacení ceny díla žalovanými, nýbrž to, že třetí osoba splatila svůj vklad do společnosti v plné výši. Z napadeného rozhodnutí je tak patrno, že soud ve svém rozhodnutí o nákladech řízení zohlednil fakt, který stěžovatel ve své argumentaci pomíjí, že totiž žalovaní - a neučinil to svým aktem ani následně nový společník - neuznali oprávněnost žalované částky, pokud jde o samotný základ žaloby, tj. plnění ceny za provedenou práci. Jakkoliv tedy možno mít výhrady k samotnému odůvodnění, které, ač nebyla najisto postavena oprávněnost samotného základu žaloby, tuto již označovalo za důvodnou (a i přesto, že v obdobných případech si lze představit zvažovaní možnosti použití ust. §150 o. s. ř.), možno závěr odvolacího soudu v otázce nákladů řízení o nemožnosti aplikace ust. §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. považovat za ústavně konformní.
Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě zásah do práv zaručovaných čl. 36 odst. 1 Listiny shledán nebyl, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu