ECLI:CZ:US:2007:3.US.2108.07.1
sp. zn. III. ÚS 2108/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek E. P. a J. Š., zastoupených JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 42, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 6. 2007, č.j. 40 Co 430/2007-355, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2004, č.j. 14 C 61/93-326, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají, aby Ústavní soud - pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v jejich občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že napadeným usnesením rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalované (České republiky - Ministerstva vnitra) zaplatit žalobkyním (stěžovatelkám) na náhradě nákladů řízení 36.773,- Kč v procesní situaci plného procesního úspěchu v jejich restituční věci. V odvolání stěžovatelky namítly, že předmětem řízení je věc penězi ocenitelná (nemovitosti), a proto požadovaly, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení 613.604,- Kč, kterou vyvodily z ceny předmětných nemovitostí, určené jimi předloženým znaleckým posudkem (ve výši 12.930.014,- Kč). Odvolací soud rovněž napadeným usnesením sice změnil nákladový výrok soudu prvního stupně, a uložil žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 47.081,- Kč, stěžovatelkám však - co do základu posuzovaného nároku - nepřisvědčil; žalobou uplatněný restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, totiž kvalifikoval - v rozhodných souvislostech aplikovaných advokátních tarifů - jako žalobu o nahrazení projevu vůle, tedy reflektující řízení, jehož předmět je penězi neocenitelný.
S tímto právním názorem stěžovatelky v ústavní stížnosti, z důvodů již vyložených v odvolání, nesouhlasí a setrvávají na tom, že přiznávaná náhrada nákladů řízení měla být (co do odměny jejich zástupce, resp. advokáta) určena z tarifní hodnoty pro penězi ocenitelná plnění, a ve vazbě na znaleckým posudkem doloženou cenu restitučně vydávaných nemovitostí. Stěžovatelky též poukázaly na to, že v této věci již Ústavní soud k jejich ústavní stížnosti rozhodoval (nálezem ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 606/04), a podle jejich názoru jim dal zapravdu, čehož však odvolací soud nedbal.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §80 písm. b), resp. §161 odst. 3 o.s.ř. obecnými soudy s důsledky posouzení podmínek pro přiznání náhrady nákladů řízení o vydání nemovitosti podle zákona č. 403/1990 Sb., nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence; tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelek v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy (ve smyslu podaného výkladu).
Nic takového v projednávané věci dovodit nelze.
Ve zmíněném nálezu ve věci stěžovatelek ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 606/04, Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu "nejednotnost úsudku, pokud jde o aplikaci ustanovení jednotlivých vyhlášek", neboť ačkoli šlo o stále stejný spor, soud jej, vycházeje z obsahu aplikovaných ustanovení, v jedné fázi považoval za věc určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, a v jiné fázi za věc nahrazení projevu vůle. Odůvodnění tehdy napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, ze dne 30. 7. 2004, č.j. 40 Co 852/2004-332) Ústavní soud označil za "neúplné a nepřezkoumatelné", neboť nečiní závěry k odlišnému textu vyhlášky č. 270/1990 Sb. a §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb." a nevyjasňuje ani aplikaci §7 písm. e) vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Stěžovatelkám tedy nelze přisvědčit, pokud naznačují, že v citovaném nálezu Ústavní soud vyslovil také závazný názor, že jako východisko pro určení výše "tarifní hodnoty" a tedy i náhrady nákladů řízení, je v jejich případě třeba použít (výlučně) hodnotu nemovitosti. Rozhodovacím důvodem kasačního nálezu byl totiž nedostatek vnitřně sourodého, věcně přesvědčivého a přezkoumatelného odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu.
Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních podzákonných předpisů (o nákladech občanskoprávního řízení), postačilo by se omezit pouze na konstatování, že úvaha odvolacího soudu, vtělená do nyní napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, hodnocená z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu, obstojí. Je především věcí podústavního práva a jeho výkladu, zda může soud restituční žalobu podle zákona č. 403/1990 Sb. považovat za žalobu o nahrazení projevu vůle, tedy za takovou, jejíž předmětem je (primárně) penězi neocenitelné plnění, či nikoli.
Ústavní soud si je vědom, že názory na adekvátní procesní podobu žalob podle tzv. restitučních zákonů se v době jejich aplikační praxe měnily, a to především se zřetelem k opodstatněné snaze zpřístupnit oprávněným osobám uplatnění jejich odůvodněných nároků. Soudní praxe se posléze ustálila v závěrech, že žaloba, jíž se žalobce domáhá uložení prohlášení vůle (uzavřít dohodu o vydání věci) a žaloba o vydání věci jsou navzájem zaměnitelné (rozsudek Vrchního soud v Praze sp. zn. 7 Cdo 56/94, publikovaný pod č. 39/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a také rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Cdon 288/96 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 6/1997 pod č. 82) znovu připomenul, že žalobou o vydání věci i žalobou o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci (zde podle ustanovení §5 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 403/1990 Sb.) lze dosáhnout téhož - tedy rozsudku, na jehož základě bude oprávněná osoba zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti.
Judikatura obecných soudů se sjednotila také na tom, že uplatňuje-li oprávněná osoba svůj restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo č. 87/1991 Sb. žalobou o vydání věci, nejedná se o ochranu již existujícího vlastnického práva, neboť existence tohoto práva se nepředpokládá. Žaloba o vydání věci zde slouží jako právní nástroj ochrany "zvláštních restitučních nároků"; je prostředkem "nápravy majetkových křivd" a obnovy původních majetkových vztahů (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 56/94 cit. výše, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 115/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 124/1998, a další).
Jestliže odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvažoval ve shodě s těmito závěry, pak samozřejmě nelze jím uplatněné názory považovat ani za excesivní ani "svévolné", resp. nepředvídatelné. Naopak by nebylo v souladu se zásadou rovnosti, měl-li by se základ rozhodování o náhradě nákladů restitučního řízení odvíjet toliko o náhodného výběru žaloby, jejímž prostřednictvím lze restituční nárok uplatnit. Že ostatně nejde o standardní vindikační (penězi ocenitelnou) žalobu bylo konstatováno již výše.
Shrnutím řečeného dospívá Ústavní soud k závěru, že se stěžovatelkám existence zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařila, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu