ECLI:CZ:US:2007:3.US.249.06.1
sp. zn. III. ÚS 249/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. K. J., zastoupené JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 14, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, č.j. 31 Co 496/2005-58, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 8. 2005, č.j. 9C 59/2005-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 1, 3, 4, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o jí podané žalobě pro zmatečnost, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č.j. 23 Co 579/2004-42.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 9C 59/2005 se podává následující.
Usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. 9. 2004, č.j. 9C 1756/2002-15, byl zamítnut návrh stěžovatelky (v řízení žalobkyně) na vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalovanému (HYPO-CONSULT, a.s., se sídlem v Praze 2, Jaromírova 64) uloženo zdržet se zásahů ohrožujících výkon práv odpovídajících specifikovaným věcným břemenům [§76 odst. 1 písm. f) o.s.ř.]. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2004, č.j. 23 Co 579/2004-42, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka žalobou pro zmatečnost, odůvodněnou tvrzením, že v odvolacím řízení ve věci předběžného opatření rozhodovala soudkyně JUDr. J. V., bývalá manželka místopředsedy představenstva žalované Ing. J. V., jenž je současně členem představenstva společnosti STAVOCENTRAL a.s., která má (jako dodavatel žalovaného) rovněž zájem na výsledku řízení. Podle stěžovatelky je jmenovaná soudkyně vyloučenou ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 16. 8. 2005, č.j. 9C 59/2005-23, žalobu pro zmatečnost zamítl, když námitku, že ve věci rozhodovala soudkyně vyloučená dle §14 odst. 1 o.s.ř., shledal bezdůvodnou. Podle jeho názoru ve věci "není dán důvod pochybovat o (ne)podjatosti" jmenované členky odvolacího senátu, jelikož její manželství s Ing. J. V. bylo rozvedeno již v roce 1991, bývalí manželé spolu od roku 1992 nežijí, a v době vydání napadeného usnesení Ing. J. V. jako statutární orgán žalované ani další (označené) společnosti nepůsobil. Současně soud prvního stupně uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze podřadit pod rozhodnutí ve smyslu §229 odst. 1 o.s.ř., jež by bylo možno žalobou pro zmatečnost napadnout.
Se závěrem o nezpůsobilém předmětu žaloby pro zmatečnost se ztotožnil i odvolací soud, který z tohoto důvodu usnesením ze dne 30. 11. 2005, č.j. 31 Co 496/2005-58, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jež odůvodnila zcela shodně jako posuzovanou ústavní stížnost. Dovolání však vzala posléze zpět a Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 2. 2007, č.j. 21 Cdo 1311/2006-75, dovolací řízení zastavil. Ku zpětvzetí dovolání stěžovatelka přistoupila proto, jak uvedla, že mezi účastníky původního řízení "došlo k dohodě o předmětu sporu", a proto oba žádají, aby soud řízení zastavil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala na tvrzení uplatněném v řízení před obecnými soudy, že v odvolacím řízení ve věci předběžného opatření rozhodovala vyloučená soudkyně, čímž došlo k "významnému a nezanedbatelnému porušení procesních norem", a nově namítla i to, že o žalobě pro zmatečnost rozhodoval v prvním stupni JUDr. M. K., "vyloučený" podle §14 odst. 3 o.s.ř. z důvodu, že "žalobou napadené rozhodnutí vydal nebo věc projednával". Stěžovatelka též poukázala na "ustálenou judikaturu" Ústavního soudu (sp. zn. I.ÚS 167/94, I.ÚS 371/04, I.ÚS 370/04, II.ÚS 369/04, III.ÚS 523/04, či III.ÚS 448/04), posuzující otázku objektivní nestrannosti soudce.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda obecnými soudy podaný výklad ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. ve vztahu k důvodům vyloučení soudce nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolává.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. O rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces jde také tehdy, je-li rozhodnutí obecného soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek srozumitelného a přesvědčivého odůvodnění (§157 odst.2 o.s.ř.).
Žaloba pro zmatečnost (§229 o.s.ř.) představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Obecné soudy (zvláště pak soud odvolací) pohlížely na rozhodnutí, jímž byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření dle §102 odst. 1 o.s.ř., jako na rozhodnutí nezpůsobilé stát se předmětem žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 1 o.s.ř.) s odůvodněním, že "není rozhodnutím, kterým by se řízení končilo ani se nejedná o rozhodnutí ve věci samé". Tento názor je zjevně nesprávný.
Podle §229 odst. 1 písm. e) o.s.ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící. Rozhodnutím, "kterým bylo řízení skončeno", je samozřejmě rozhodnutí ve věci samé, nikoli však jen to; je jím logicky i rozhodnutí, jímž řízení skončilo jinak, nemeritorním (procesním) rozhodnutím o odmítnutí žaloby nebo zastavením řízení, resp. "jakýmkoli způsobem, jímž se podle zákona řízení končí" (viz vztah §229 odst. 1 ku §229 odst. 2, 3 o.s.ř.). Argumentem a contrario ve vztahu k §229 odst. 2, 3 o.s.ř. pak lze dovodit, že ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. dopadá nejen na "celek řízení", nýbrž i na rozhodnutí, vydaná v jeho určité fázi, jestliže - na rozdíl od rozhodnutí, která se vydávají v průběhu řízení a slouží toliko jeho organizaci a vedení - se jimi řízení končí ohledně určitého, relativně samostatného předmětu, a jež představují jeho výsledek, který jinak (bez využití opravných prostředků) již nelze zvrátit. Byl-li tento názor (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2758/2005), s nímž se Ústavní soud ztotožňuje, vztažen k "relativně samostatné" fázi konkursního řízení, v níž bylo rozhodnuto o návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, není žádného logického ani věcného důvodu jej neuplatnit i ve vztahu k tomu obdobně "relativně samostatnému" stadiu občanskoprávního sporného řízení, jímž je rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření (ve smyslu §102 odst. 1 o.s.ř.). Ještě výrazněji vystupuje "relativní samostatnost" do popředí v situaci řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření podle §74 odst. 1 o.s.ř., kde pro vyloučení žaloby pro zmatečnost z důvodů podle §229 odst. 1 o.s.ř. žádný rozumný důvod nesvědčí zcela zjevně, zejména není-li zde přípustné dovolání. Přitom z hlediska požadavků adekvátní procesní ochrany rozhodnutím o předběžném opatření dotčeného účastníka řízení neexistuje argument, proč mezi oběma druhy předběžného opatření rozlišovat. Ostatně do 1.1.2001 (účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.) nebylo pochyb, že mimořádný opravný prostředek ve věcech předběžných opatření k dispozici byl (srov. tehdejší znění §237 odst. 1 o.s.ř.), a k 1. 1. 2001 došlo ke změně jen potud, že dřívější důvody dovolání se staly důvody - právě - žaloby pro zmatečnost.
Lze proto uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření v dané věci, je (bylo) rozhodnutím, jímž bylo skončeno řízení ve smyslu §229 odst. 1 o.s.ř., pročež není udržitelný ten důvod zamítnutí stěžovatelčiny žaloby pro zmatečnost, jenž vycházel z názoru opačného.
Je však třeba zdůraznit, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost (vada, nesprávnost) soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04, IV. ÚS 679/05, III.ÚS 9/06).
Ač odvolací soud pochybil, jestliže se otázkou posouzení nestrannosti soudkyně věcně nezabýval, nelze než dospět k závěru, že i kdyby námitku podjatosti soudkyně podrobil věcnému přezkumu, nemohlo jeho rozhodnutí vyznít ve prospěch stěžovatelky příznivěji, když pozitivní závěr o "vyloučení" soudkyně JUDr. V. v tomto případě možný není (jak dovodil soud prvního stupně).
Podle ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.
K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně ( srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. ÚS 342/06, sp. zn. I. ÚS 371/04) vyjadřuje tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního (osobní nestrannost soudce ve vztahu k účastníkům či věci), jednak z hlediska objektivního (zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti). O tom, že lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce, musí existovat opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný (pouhé subjektivní přesvědčení účastníka řízení nepostačí), na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není; i ta musí mít však "objektivní" základnu.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, tak je tomu v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. §116 obč. zák.), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 82/2003, sp. zn. 29 Odo 29/2004, 29 Odo 115/2004, a další).
O žádný z takových případů však v posuzované věci zjevně nejde; pouhá okolnost, že označená soudkyně je bývalou manželkou statutárního zástupce žalovaného nemůže sama o sobě (bez dalšího) založit pochybnost o její nepodjatosti se zřetelem ku podmínce nepřípustného poměru k osobě žalovaného, případně k jiným účastníkům řízení. Není zde ani rozumné (objektivní) opory pro přesvědčení stěžovatelky o "specifické povaze vztahu mezi bývalými manželi, který není zcela neutrální", a stěžovatelka k opačnému závěru adekvátní argumenty nenabízí. Témuž přisvědčil zjevně i soud prvního stupně; rozhodné je, že od roku 1992 zde mezi členkou odvolacího senátu a členem statutárního orgánu žalovaného vztah osob blízkých (§116 obč. zák.) není, a existence jinak založeného "blízkého vztahu" není ani relevantně tvrzena.
Výhrady stěžovatelky ohledně podjatosti soudkyně odvolacího soudu tudíž v kontextu ústavněprávního přezkumu, jak byl výše vymezen, proto neobstojí.
Argument stěžovatelky, že též ve věci podané žaloby pro zmatečnost rozhodoval v prvním stupni soudce (JUDr. M. K.) vyloučený pro jeho poměr k věci z důvodu, že (zmatečnostní) žalobou napadené rozhodnutí vydal či věc projednával (§14 odst. 3 o.s.ř.), je nepřípadný již proto, že žaloba pro zmatečnost směřovala nikoliv proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž proti rozhodnutí soudu odvolacího, kde JUDr. M. K. jako soudce samozřejmě nepůsobil. Důvod pro jeho vyloučení z řízení o žalobě pro zmatečnost tudíž dán nebyl.
Lze proto uzavřít, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Ústavní soud nemůže nezaznamenat podivení, že stěžovatelka na podané ústavní stížnosti setrvala, ačkoli dovolání (shodného obsahu) vzala zpět, s výslovným sdělením, že mezi účastníky byl spor vyřešen cestou mimosoudní.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu