ECLI:CZ:US:2007:3.US.252.06.1
sp. zn. III. ÚS 252/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. U., zastoupeného JUDr. J. F., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 13Co 537/2005-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluvy") bylo zrušeno v záhlaví označeného rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v řízené o úpravu rodičovské zodpovědnosti na dobu před a po rozvodu manželství.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 91 Nc 46/2002 se podává následující.
Výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 8. 2004, č.j. 91 Nc 46/2002-128, byli nezletilí O. a L. na dobu do rozvodu svěřeni do střídavé péče obou rodičů, stěžovateli bylo uloženo přispívat na výživu O. částkou 900,- Kč a na L. částkou 1 050,- Kč měsíčně, a dále bylo rozhodnuto o jeho povinnosti uhradit nedoplatek na výživném za období od 1. 2. 2002 do 31. 8. 2004 ve výši 11.900,- Kč, resp. 16.550,- Kč. Pro dobu po rozvodu manželství bylo ve věci střídavé péče obou rodičů a povinnosti stěžovatele k úhradě běžného výživného rozhodnuto stejně (výrok II.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č.j. 91 Nc 46/2002-157, rozhodl soud tak, že se matce pro dobu před a po rozvodu manželství výživné na nezletilé děti nestanoví.
O stěžovatelově odvolání rozhodl napadeným rozsudkem odvolací soud tak, že za dobu od 1. 2. 2002 do 31. 10. 2005 stěžovateli uložil povinnost zaplatit na výživu O. částku 7.400,- Kč a na výživu L. částku 18.500,- Kč, a stejně jako soud prvního stupně rozhodl o výživném matky dětí. Dalším výrokem, "ve vztahu k výživnému za dobu od 1. 11. 2005 nadále, jakož i na dobu po rozvodu manželství rodičů", rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že doplněným dokazováním bylo zjištěno, že obě nezletilé děti se od 27. 2. 2005 nachází ve výlučné péči stěžovatele, který na jejich výživu platil pravidelně (od 1. 2. 2002 do 28. 2. 2005) výživné v částce 500,- Kč pro každého z nich; od 28. 2. 2005 matce na výživu nezletilých nepřispívá, ta naproti tomu platí na výživu dětí celkem 500,- Kč a stěžovateli poukazuje rodinné přídavky. Po zjištění výdělkových poměrů obou rodičů a nákladů na zájmovou sportovní činnost nezletilých dětí a na základě dalších výsledků doplněného dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě, aby stěžovatel "byl s účinností od 1. 2. 2002 do 31. 10. 2005 zavázán platit k rukám matky na výživu nezl. L. částku 1.000,- Kč měsíčně a na výživu nezl. O. částku 700,- Kč měsíčně", přičemž přihlédl k tomu, že se stěžovatel "podílí na výživě nezletilých v převážné míře tím, že jim hradí veškeré náklady, které jim vznikají z titulu členství v Hockey clubu" . Stěžovateli proto podle odvolacího soudu vznikla povinnost zaplatit za období od 1. 2. 2002 do 31. 10. 2005 (fakticky vzal soud pro výpočet této částky období od 1. 2. 2002 do 25. 2. 2005) na výživu pro L. celkem 37.000,- Kč a pro O. celkem 25.900,- Kč; z těchto částek pak odečetl 18.500,- Kč u každého dítě, jež v uvedeném období stěžovatel zaplatil dobrovolně. Odvolací soud také zohlednil, že stěžovatel plnil svoji vyživovací povinnost k nezletilým za období realizované střídavé výchovy "částečně naturálně a částečně finančně" a za situace, kdy se děti nacházejí "toliko ve skutečné výchově otce", pak k nim plní vyživovací povinnost již "zcela formou naturálního plnění a dluh k rukám matky mu nevzniká, i když jí finanční prostředky nepředává". Výrok o tom, že se matce dětí výživné za období od 1. 2. 2002 do 31. 10. 2005 nestanovuje, odůvodnil odvolací soud tím, že "matka s ohledem na věk nezletilých dětí plnila výživné k nim výkonem osobní péče".
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud vzal sice na vědomí změnu výchovných poměrů (k níž došlo od 28. 2. 2005), kdy se dosud praktikovaná střídavá péče o nezletilé děti změnila v jeho péči výlučnou, jakož i nový návrh (ze dne 3. 5. 2005) na změnu výchovného prostředí, avšak jím vydané rozhodnutí tomu podle jeho názoru neodpovídá. Má za to, že "faktická a nepopíratelná změna výchovného prostředí nezletilých" byla (i při existenci pravomocného výroku o střídavé péči) důvodem ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, který by v jednom (novém) řízení rozhodl jak o výši (jemu) stanoveného výživného za dobu do ukončení střídavé péče, tak i o návrhu na změnu výchovného prostředí a stanovení výživného matce. Jestliže odvolací soud rozhodl ve věci samé, pak měl vzít v úvahu faktickou změnu výchovného prostředí a rozhodnout o jeho vyživovací povinnosti jen do doby, než k této změně došlo (tedy do 25. 2. 2005); tím, že rozhodl (sám) o období (až) do 31. 10. 2005, postupoval v rozporu s §9 odst.1 a §10 odst.1 o.s.ř. a jemu "odebral jednu soudní instanci". Ke skutečnosti, že obě děti byly od 25. 2. 2005 v jeho výlučné péči, odvolací soud podle stěžovatele nepřihlédl ani při rozhodování o výživném ze strany matky, neboť v tomto období již "neplnila výživné výkonem osobní péče". Období do 31. 10. 2005 ve vztahu k výživnému tak odvolací soud podle stěžovatele "definitivně uzavřel" i pro "případné další rozhodnutí", neboť zrušující výrok se týká až výživného za období od 1. 11. 2005 (tím mu měl soud rovněž "odebrat jednu soudní instanci"). Výrok o "nestanovení výživného matce" považuje stěžovatel též za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů (§157 odst. 2 o.s.ř.), a rovněž má za to, že odvolací soud nevyčerpal celý předmět řízení, když rozhodl "toliko o dlužném výživném", a nikoliv již o výši "běžného" výživného za dobu od 1. 2. 2002 do 31. 10. 2005.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Těžiště ústavní stížnosti, vycházející z námitky nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, spočívá v námitce, že odvolací soud nesprávně aplikoval procesní instituty, provokované potřebou adekvátní reagence na tvrzené (hmotněprávně založené) "změny poměrů".
Byť byl v dané věci zřejmě k dispozici i procesní postup jiný, nelze za protiústavní považovat ani ten, který zvolil odvolací soud, jestliže přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně i potud, že rozhodoval o výživném, dospělém po jeho vydání. V obecné rovině neodporuje tomu, co je v rozhodovací praxi ustálené, a co reflektuje praktické požadavky vedení daného řízení; opak by totiž znamenal - co do výživného za další období do okamžiku jeho rozhodování - vždy nutnost rozhodnutí "zrušit" a věc vrátit soudu prvního stupně. I pro odvolací soud ostatně platí zásada, že pro posouzení v řízení uplatněného nároku (zde na opětující se plnění) je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí (§154 odst. 1 o.s.ř.). Z ústavněprávních pozic pak nejde o relevantní exces, resp. nepřípustné vybočení z procesních standardů (viz výklad výše), jestliže v hmotněprávním základu věci nenastala podstatná změna, nebo sice nastala, není však mezi účastníky skutkově sporná, jestliže ji odvolací soud zřetelně skutkově vymezil (v čase i v důvodu) a adekvátně promítl do rozhodnutí. Za těchto okolností, jež lze v dané věci mít za splněné, tudíž nelze efektivně namítat "odebrání instance", jak činí stěžovatel. Nadto stěžovatel nemohl utrpět postupem odvolacího soudu jakoukoli újmu, jestliže - ačkoli ve výroku uvedl, že mu stanovil výživné za dobu až do 31. 10. 2005 - při určení jeho výše zohlednil změnu spočívající v převzetí výchovy obou dětí již ku dni 1.3.2005, a za období následné mu výživné proto nestanovil, resp. při shrnutí celkové výše výživného za minulou dobu s jeho vyživovací povinností v peněžní formě nepočítal.
Dovozené závěry se pak uplatní i ohledně rozhodování o výživném ze strany matky nezletilých dětí. Také zde odvolací soud uvažovanou změnu zohlednil, byť - vskutku - nevýstižně v odůvodnění uvedl, že matka vyživovací povinnost plnila "výkonem osobní péče"; tuto část odůvodnění je však přiměřené vnímat společně s jinými úvahami odvolacího soudu, z nichž je zjevné, že pro období od 1. 3. 2005 kalkuloval současně s matkou dobrovolně (peněžně) plněným výživným ve výši 500,- Kč měsíčně.
Stěžovatelův názor, že odvolací soud "nevyčerpal celý předmět" řízení tím, že výslovně neuvažoval o výživném "běžném", neobstojí již proto, že rozhodoval-li odvolací soud - věcně - jen ve vztahu k období minulému (do 31. 10. 2005), nemohlo se jednat o nic jiného, než o výživné "dlužné".
Z řečeného se tedy podává, že výše vyslovené podmínky, za kterých obecnými soudy v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, a kdy ústavní stížnost je důvodná, zde splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu