ECLI:CZ:US:2007:3.US.260.07.1
sp. zn. III. ÚS 260/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a/ E. E., b/ Ing. P. E. a c/ Ing. P. E., zastoupených JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, č.j. 28 Cdo 2936/2005-115, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2005, č.j. 5 Co 1341/2005-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jejich ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a procesního spisu se podává následující.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 26. 1. 1994, sp. zn. 5 C 88/92, uložil žalovanému (Bytovému družstvu Domažlice) coby osobě povinné vydat stěžovatelům b/ a c/ a právní předchůdkyni stěžovatelky a/ jakožto osobám oprávněným podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 403/1990 Sb."), nemovitosti, jež ve výroku označil, zatímco žalobu o určení, že tyto nemovitosti - spoluvlastnické podíly "nikdy platně na československý stát nepřešly", zamítl. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 10. 1998, sp. zn. 15 Co 635/97, připustil zpětvzetí žaloby v části "týkající se určení", rozsudek okresního soudu v příslušném výroku zrušil a řízení v této části zastavil. Nevyhověl návrhu žalobců na opravu odůvodnění rozsudku podle §165 odst. 1 o.s.ř., jelikož podle jeho mínění nepřípustně směřoval do právního posouzení věci, nikoli do jejího skutkového základu.
Pro věc, do níž směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, je pak významné, že pozdější žalobce Česká republika - Ministerstvo financí České republiky (v řízení před Ústavním soudem "vedlejší účastník") dopisem ze dne 15. 10. 2003 (marně) vyzval stěžovatele - v důsledku uskutečněné restituční volby - k zaplacení náhrady za podstatné zhodnocení vydané stavby ve smyslu §10 odst. 3, §14 odst. 1, §19a odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. ve výši 21.773,- Kč.
O tomto nároku rozhodl Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 3. 2005, č.j. 9 C 270/2004-80, tak, že žalobu zamítl. Vycházel ze zjištění, že předmětné spoluvlastnické podíly stěžovatelů do vlastnictví státu nepřešly, jelikož rozhodnutí Finančního odboru ONV v Domažlicích ze dne 31. 12. 1960 o odnětí nemovitostí, vydané podle rozhodného vládního nařízení č. 15/1959 Sb., nebylo řádně doručeno, pročež nenabylo právní moci. Pak podle okresního soudu "nelze aplikovat ustanovení zákona č. 403/1990 Sb.", pročež "nárok žalobce na vydání podstatného zhodnocení stavby není dán" a nárok uplatněný z titulu bezdůvodného obohacení by byl promlčen (§107 obč. zák.).
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil, a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit mu 21.773,- Kč s příslušenstvím. Podle odvolacího soudu "podání restituční žaloby, o níž bylo kladně rozhodnuto, nelze pominout, a o tom, že okresní soud restituční žalobě (a žádné jiné) vyhověl, není pochyb", v důsledku čehož "závěry o tom, že nemovitosti na stát nikdy nepřešly, jsou závěry nadbytečnými" a nárok vedlejšího účastníka je se zřetelem k ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. po právu. Ani vznesená námitka promlčení není podle odvolacího soudu důvodná, poněvadž promlčecí doba počala běžet až dnem následujícím po doručení výzvy Ministerstva financí ze dne 15. 10. 2003.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2, věta před středníkem, o.s.ř.) a rovněž napadeným rozsudkem dovolání zamítl; vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., uzavřel však, že není důvodné. Jednak měl názory odvolacího soudu o promlčení nároků podle §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. za konsekventní dlouhodobé soudní praxi, jednak zhodnotil skutkové námitky stěžovatelů jakožto dovolacímu přezkumu nepřípustné.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti především zdůrazňují okolnosti, za kterých bylo dosaženo jejich vlastnické obnovy; namítají, že "důvod vydání domů byl v původním řízení vyjádřen pouze v odůvodnění rozsudku", a proto jím soudy "nebyly v následném řízení vázány a mohly si důvod vydání posoudit samy". Podle stěžovatelů "odvolací soud (na rozdíl od soudu prvoinstančního) zcela přehlédl základní skutečnost, že totiž i po zpětvzetí určovací eventuality žaloby v původním sporu zůstala zachována soudem připuštěná eventualita žaloby reivindikační". Okolnost, že "formulace žalobního návrhu (na vydání věci) u obou těchto typů žalob je zcela totožná (splývá)" představuje podle jejich názoru "snad právní kuriozitu", která by však neměla mít negativní dopady do jejich poměrů. K újmě na jejich právech tím "došlo jak v průběhu původního řízení, tak bohužel i v řízení o poskytnutí finanční náhrady za údajné zhodnocení obou domů", tvrdí stěžovatelé, a mají též za to, že tyto nedostatky právního posouzené věci se projevily i v hodnocení vznesené námitky promlčení vedlejším účastníkem uplatněného práva, přičemž nadto, a "především" ... "žádné vyčíslitelné zhodnocení" ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. a "konec konců ani dle předpisů o bezdůvodném obohacení" ve skutečnosti neexistuje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda je lze jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení a soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Podstatou ústavní stížnosti je kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence ve skutkové rovině řízení před obecnými soudy - z hlediska stěžovateli dovolávaných ústavně zaručených práv článkem 36 odst. 1 Listiny - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Je-li předmětem ústavní stížnosti především kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se kontext námitky nedostatku spravedlivého procesu nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatelé toliko pokračují v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovali, resp. mohli adresovat, již dříve. Nepřípustně očekávají, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Není důvod pochybovat, že skutkovému základu vedlejším účastníkem uplatněného nároku - ve smyslu existence podstatného zhodnocení stavby (§10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb.) - obecné soudy věnovaly adekvátní pozornost. Vycházely přitom ze znaleckých posudků z oboru ekonomika a stavebnictví zpracovaných znalcem J. . (procesní spis, č.l. 13-43), přičemž revizního posudku, ač posléze poučeni i podle §119a o.s.ř., se stěžovatelé nedožadovali (tamtéž, č.l. 76). Ač kritizují rozhodnutí dovolacího soudu pro údajně neadekvátní stručnost, pomíjejí, že v dovolání sice vyjádřili skutkové námitky, avšak způsobem, který právem dovolací soud posoudil jako v dovolacím řízení neuplatnitelný (srov. a contr. dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.).
Odvolací soud neuznal námitku stěžovatelů o "skutečném důvodu pro vydání ideálních spoluvlastnických podílů", a položil důraz na to, že rozhodnou nebyla samotná "eventualita žaloby reivindikační", nýbrž výsledek, jehož bylo v řízení vedeném před Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 88/92 dosaženo.
Ústavní soud si je vědom, že názory na adekvátní procesní podobu žalob podle tzv. restitučních zákonů se v době jejich aplikační praxe měnily, a to především se zřetelem k opodstatněné snaze zpřístupnit oprávněným osobám uplatnění jejich odůvodněných nároků. Soudní praxe se posléze ustálila v závěrech, že žaloba, jíž se žalobce domáhá uložení prohlášení vůle (uzavřít dohodu o vydání věci) a žaloba o vydání věci jsou navzájem zaměnitelné (rozsudek Vrchního soud v Praze sp. zn. 7 Cdo 56/94, publikovaný pod č. 39/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) a také rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Cdon 288/96 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy 6/1997 pod č. 82) znovu připomenul, že žalobou o vydání věci i žalobou o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci (zde podle ustanovení §5 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 403/1990 Sb.) lze dosáhnout téhož - tedy rozsudku, na jehož základě bude oprávněná osoba zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti.
Co však je podstatné, že judikatura obecných soudů se sjednotila také na tom, že uplatňuje-li oprávněná osoba svůj restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb. nebo č. 87/1991 Sb. žalobou o vydání věci, nejde o ochranu již existujícího vlastnického práva, neboť "existence tohoto práva se nepředpokládá". Žaloba o vydání věci zde slouží jako právní nástroj ochrany "zvláštních restitučních nároků"; je prostředkem "nápravy majetkových křivd" a obnovy původních majetkových vztahů (rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 56/94, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 115/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 124/1998, a další).
Tomu odpovídá, že nelze - jak se stěžovatelé domnívají - žalobu "o vydání" identifikovat s žalobou "reivindikační", a to nehledě již na to, že "vydat" nemovitosti prostě nelze. Stěžovateli představovaná žaloba o určení vlastnictví není již pojmově ztotožnitelná ani s žalobou o plnění ("vydání"), natožpak s restituční žalobou o majetkovou obnovu ve smyslu zmírnění majetkových křivd prostřednictvím "vydání věci" (viz §2, §4 zákona č. 403/1990 Sb.). První dvě totiž přepokládají existenci vlastnictví (a pozitivní výrok soudu vystihuje tuto existenci jako nepřetržitou - ex tunc), zatímco třetí nemůže vést k ničemu jinému, než k obnově vlastnictví, a to s účinky ex nunc.
Spor o to, čím měly (resp. neměly) být obecné soudy v dané věci - ve vztahu k řízení vedenému před Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 88/92 - vázány, se pak zjevuje zřetelně ve prospěch názoru, který uplatnil ve věci soud odvolací; totiž že zde šlo o vázanost výrokem, neboť, a to bez pochybností, byl výrokem restitučním. Námitka stěžovatelů, že soudy nesprávně vycházely z vázanosti (pouhým) odůvodněním restitučního rozhodnutí, je proto zjevně nepřípadná.
Ostatně jinak se stěžovatelé ku svému majetku ani dostat nemohli; je zjevné, že jim byl odňat (že by jej drželi, disponovali jím, jejich právo bylo zapsáno v příslušné evidenci, apod. stěžovatelé netvrdili - ostatně jinak by zřejmě ani nežalovali, resp. žalovali již dávno), a stejně tak nebylo zpochybněno, že se tak stalo "podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb." (§1 zákona č. 403/1990 Sb.), kde okolnost, zda se tak stalo podle něj "regulérně" či nikoli, je - z povahy (restituční) věci - nevýznamná (k tomu též viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.).
Jestliže tedy obecné soudy v napadených rozhodnutích uvažovaly ve shodě s těmito závěry, pak samozřejmě nelze jimi uplatněné názory považovat ani za excesivní ani "svévolné", resp. nepředvídatelné.
Ve vztahu k právní otázce počátku promlčecí doby práva na náhradu dle §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. postačí odkázat na dřívější judikaturu jak Ústavního soudu tak Nejvyššího soudu (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 600/99, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 250/97, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1659/2003); z ní je zřejmé, že výchozí právní skutečností, rozhodnou pro počátek běhu tříleté promlčecí lhůty (§101 obč. zák.) u nároku povinné osoby na úhradu rozdílu hodnot nemovitostí (podstatného zhodnocení), je v intencích §10 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb. výzva oprávněné osobě k plnění; jejím právním podkladem je, při nedostatku speciální zákonné úpravy, ustanovení §563 obč. zák., přičemž určení doby splnění závisí na vůli věřitele a splatnost plnění se datuje prvním dnem po jejím doručení. Ačkoli je představitelné (a obhajitelné) i jiné řešení této otázky, necítí Ústavní soud potřebu do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zasahovat (když ostatně se k ní již i přihlásil), neboť je právě na něm, aby podával výklad podústavního práva. Protiústavnost tohoto výkladu - ve smyslu výše vyloženém - Ústavní soud neshledává.
Je tedy namístě uzavřít, že podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu