ECLI:CZ:US:2007:3.US.262.07.1
sp. zn. III. ÚS 262/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Formkov, spol. s r. o., se sídlem v Praze 9, Oderská 843, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc. advokátem v Praze 2, Botičská 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2006, čj. 2 Afs 7/2006-107, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2005, čj. 6 Ca 103/2004-72, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 16. 3. 2004, čj. FŘ-9075/13/03, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 25. června 2003, čj. 178122/03/009512/5962, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, včas odeslanou Ústavnímu soudu dne 29. ledna 2007, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky, které byla v záhlaví uvedeným dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 9 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 1997 ve výši 473 610,- Kč.
Stěžovatelka dovozuje porušení základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listiny", když tvrdí, že daň byla vyměřena po lhůtě stanovené pro její doměření (viz ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků), čímž bylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále neměla stěžovatelka možnost vyjádřit se k některým provedeným důkazům, zejména k protokolu o výslechu obviněné N., což mělo vliv na zpochybnění věrohodnosti svědka S., a vedlo to k porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Místní šetření se dostalo zcela mimo rámec zákona, když trvalo déle než tři roky a obcházelo tak povinnost zahájit daňové řízení (s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu). Dále stěžovatelka polemizuje s hodnocením důkazů v její věci a s otázkou unesení důkazního břemene (tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny) a také s procesním postupem správce daně.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 7/2006. Podle Nejvyššího správního soudu většinu argumentů uplatněných v ústavní stížnosti stěžovatelka neuplatnila ani ve správní žalobě, ani v kasační stížnosti. Rovněž Městský soud v Praze k ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelka v žalobě ani nenamítla uplynutí lhůty pro vyměření daně, ani to, že ve věci nemělo být provedeno územní šetření, nýbrž daňová kontrola. Základem přezkumu Městského soudu byla tedy otázka unesení důkazního břemene stěžovatelkou, a zda byly získané důkazy hodnoceny v souladu se zákonem. Finanční úřad pro Prahu 9 i Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu polemizují se skutkovými tvrzeními stěžovatelky. Stěžovatelka ve své replice vysvětluje, proč rozšířila svou argumentaci teprve ve stádiu řízení před Nejvyšším správním soudem. Tím důvodem byla změna judikatury Nejvyššího správního soudu, která měla být podle stěžovatelky zohledněna ve všech neskončených řízeních, zejména s ohledem na smysl nového právního názoru Nejvyššího správního soudu (potřeba zvýšené ochrany základních práv daňových subjektů v daňovém řízení). Dále stěžovatelka v replice rozvádí některá svá skutková tvrzení.
Ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost představuje prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, pouze však za podmínky předchozího vyčerpání všech procesních prostředků určených k ochraně práva. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Obdobně podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem kasační stížnosti; to neplatí, je-li na napadeném výroku závislý výrok, který napaden nebyl, nebo je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Jak Ústavní soud upozornil, rozhodnutí výkonné moci je možno napadnout před správním soudem jen z jasně specifikovaných právních a skutkových důvodů (tzv. žalobní body), které mohou být doplněny jen ve lhůtě pro podání žaloby. Taková právní úprava správního soudnictví, ačkoli stanoví přísnější nároky na postup žalobce, než je tomu v občanském soudním řízení, je zcela ústavně konformní (viz nález II. ÚS 529/05 ze dne 19. června 2007, www.judikatura.cz). Pokud tedy stěžovatelka nevyužila možnosti uplatnit některé námitky před správním soudem, nemůže tyto námitky nově uplatňovat před Ústavním soudem, který by je v podstatě byl nucen řešit jako soud prvého stupně. To se vztahuje jak na námitky o uplynutí lhůty pro vyměření daně, tak na to, že místním šetřením byla obcházena povinnost zahájit daňovou kontrolu. Na této právní úvaze nic nemění ani to, že stěžovatelka tyto námitky nepodala dříve, s ohledem na to, že jako použitelné se ukázaly teprve v důsledku změny judikatury Nejvyššího správního soudu. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka důvody kasační stížnosti doplnila teprve poté, co Nejvyšší správní soud své rozhodnutí učinil, jakkoliv jeho rozhodnutí nebylo ještě v daném okamžiku stěžovatelce doručeno. Ústavní soud připomíná, že změna judikatury obecným nebo správním soudem nemůže být důvodem pro opětovné otevírání věcí již pravomocně rozhodnutých, jak by tomu muselo být i v tomto případě.
Co se týče zbývajících námitek, jejichž projednání před Ústavním soudem přípustné je, vztahují se ke způsobu hodnocení důkazů správcem daně, k ústavnosti postupu správce daně při dokazování, a k unesení důkazního břemene stěžovatelkou. Ústavní soud zde nemohl pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá. Stěžovatelka ve svých argumentech pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení III. ÚS 219/04, Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 591, a konstantní judikatura). Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva nebo hodnocení otázek skutkových, jsou k těmto otázkám plně kompetentní správní soudy. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud, ani jakýkoliv jiný soud, není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu jak Nejvyšší správní soud, tak Městský soud v Praze, podle názoru Ústavního soudu, v této věci dostály. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Městského soudu v Praze je dostatečně pregnantním, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. Ty námitky stěžovatelky, kterými se Ústavní soud mohl zabývat (viz shora), opakují argumenty uváděné ve správní žalobě a kasační stížnosti, s nimiž stěžovatelka před správními soudy neuspěla, a se kterými se správní soudy vypořádaly. V tomto ohledu proto postačí na napadená rozhodnutí obou soudů, a zejména pak Nejvyššího správního soudu, odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.
K argumentu stěžovatelky, že správce daně pochybil, pokud jako k důkazu přihlédl mj. též k protokolu z trestního řízení, Ústavní soud odkazuje na tuto partii napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu: "Je pravdou, že ze spisu není zřejmé, kdy byl tento protokol do spisu správce daně založen, a nelze tak ani zjistit, zda se daňový subjekt mohl s ním seznámit. I když v tom žalovaný pochybil, nemá toto pochybení takový vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, aby pro to muselo být zrušeno, a to právě pro jeho užití jen jako vedlejší argumentace k osobě jednoho ze svědků." Podle Nejvyššího správního soudu "žalovaný [Finanční úřad pro Prahu 9] jej zmínil jen v rámci hodnocení výpovědi jednoho svědka, a to jen jako jeden z důvodů jejího zpochybnění, neboť současně žalovaný argumentoval nepřiměřenou spontaneitou jeho projevu." Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud v tomto aspektu shledal procesní pochybení správce daně (a ztotožnil se tak se stěžovatelkou), nešlo o tak závažné pochybení, které by mělo takové následky, že by bylo nutno zrušit napadená rozhodnutí. S tímto názorem nepřísluší Ústavnímu soudu nijak polemizovat, neboť, jak Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně judikuje, Ústavní soud "není superrevizní instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných poklesků. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol. Úkolem Ústavního soudu není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ve sporných případech" (nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu