ECLI:CZ:US:2007:3.US.263.07.1
sp. zn. III. ÚS 263/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. června 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A) J. H. a B) Ing. V. H., zastoupených Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem Plzeňská 181/183, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2006 č. j. 5 Cmo 434/2006-340, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. července 2005 č. j. 47 Cm 96/2003-182 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2003 č. j. 47 Cm 96/2003-72, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. P. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, kterými podle jejich názoru bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces z toho důvodu, že jim nebylo umožněno osobně se zúčastnit jednání ve věci samé před soudem prvního stupně a vznést při jednání své námitky a realizovat tak svoji procesní obranu. Tím mělo být současně zásadním způsobem porušeno jejich právo, aby byla jejich věc projednána v jejich přítomnosti, a aby se mohli vyjádřit k prováděným důkazům (ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dále jen "Listina").
Protože stěžovatelům prý nebylo doručeno předvolání k ústnímu jednání nařízenému na den 7. 11. 2003 u Krajského soudu v Praze, mělo dojít dále k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je každému zaručeno se stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na rovnost stran řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelé poukazují na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 18/04, I. ÚS 793/04), který v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva v otázce doručování předvolání účastníkům řízení zastává stanovisko, že "v procesu nalézání práva a spravedlnosti náleží každému subjektu právo, aby alespoň jednou mu bylo umožněno předstoupit před nezávislý soud či jiný nezávislý tribunál se svojí věcí".
Ke skutkové stránce věci stěžovatelé, stejně jako v řízení před obecnými soudy, namítají, že vedlejším účastníkem (v dřívějším řízení žalobcem) předložená směnka je padělek, který údajně nikdy nepodepsali, přičemž se domnívají, že tato skutečnost již neměla být předmětem dalšího dokazování, neboť prý byla prokázána v průběhu pravomocně skončeného řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 K 9/2000. Krajskému soudu v Praze dále stěžovatelé vytýkají, že v řízení postupoval nesprávně, pokud neověřil věrohodnost jimi vznesené námitky nepravosti směnky znaleckým posudkem, takže porušil ustanovení §120 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř"), které soudu ukládá provést veškeré důkazy ke zjištění nepochybného skutkového stavu a to bez ohledu na návrhy účastníků.
Protože odvolání stěžovatelů nebylo meritorně projednáno, neboť odvolací řízení bylo zastaveno, protože stěžovatelé nezaplatili soudní poplatek z odvolání a jejich předcházejícím žádostem o osvobození od soudních poplatků nebylo vyhověno, nemohla být výše uvedená pochybení soudu prvního stupně zhojena ani v řízení odvolacím.
Spolu s ústavní stížností stěžovatelé navrhují ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003 č. j. 47 Cm 96/2003-72, neboť to není v rozporu s veřejným zájmem, přičemž pro stěžovatele by jeho výkon formou prodeje nemovitosti znamenal ohrožení možnosti realizovat jejich základní životní potřeby, konkrétně bydlení v rodinném domě.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti návrhů stěžovatelů vyžádal zapůjčení spisu vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 47 Cm 96/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Vystavením vlastní směnky ze dne 14. 7. 1997 se Nakladatelství H&H a. s. (dále jen "Nakladatelství") zavázalo, že dne 14. 7. 2000 zaplatí žalobci částku 5 000 000,- Kč, přičemž za zaplacení směnky převzali stěžovatelé rukojemství. Směnka však nebyla při splatnosti zaplacena.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2002 č. j. 59 K 37/2001-190 byl na majetek Nakladatelství prohlášen konkurs. Na návrh vedlejšího účastníka byl Krajským soudem v Praze vydán na předmětnou částku směnečný platební rozkaz, který byl doručen stěžovatelům (č. l. 11). V námitkách stěžovatelé tvrdí, že předmětná směnka je padělek (č.l. 13). Protože písemné námitky stěžovatelů neměly potřebné náležitosti, vyzval soud stěžovatele, aby ve lhůtě do 10 dnů označili důkazy, jimiž by zejména prokazovali své tvrzení - že předmětnou směnku nepodepsali. Krajský soud účastníky předvolal k jednání ve věci na den 25. 7. 2003, z něhož se oba stěžovatelé omluvili z důvodu své dovolené. Nařízené jednání bylo odročeno na den 22. 8. 2003. Poté krajský soud opakovaně vyzval stěžovatele, aby ve stanovené lhůtě písemně doplnili označení důkazů a předložili listiny, jichž se případně dovolávají. Stěžovatelé oznámili soudu, že v řízení budou zastupováni obecným zmocněncem JUDr. Z. S. I ten se však z nařízeného jednání omluvil, ale vyslovil souhlas s jeho konáním bez účasti strany žalované. Přesto však bylo jednání odročeno z důvodu opětovného předvolání stěžovatelů na den 5. 9. 2003. Protože v době konání jednání ve věci byl obecný zmocněnec na dovolené, bylo i toto jednání odročeno na den 7. 11. 2003. Dne 31. 10. 2003 do podatelny krajského soudu jmenovaný obecný zmocněnec doručil osobně omluvu z účasti na jednání nařízeném na den 7. 11. 2003; odročení nařízeného jednání však nepožadoval (č. l. 65). Z tohoto důvodu bylo podle protokolu z jednání ve věci jednáno bez přítomnosti strany žalované, ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. Na tomto jednání dne 7. 11. 2003 vyhlásil Krajský soud v Praze rozsudek č. j. 47 Cm 96/2003-72, v němž v právní věci žalobce Ing. P. D. proti stěžovatelům o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 9. 4. 2003, č. j. 60 Sm 32/2003 - 11 rozhodl tak, že výše označený směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze k námitce stěžovatelů, že vedlejším účastníkem předložený prvopis směnky je padělek, uvedl, že ji neshledal jako důvodnou zejména proto, že z žádného ustanovení stěžovateli k důkazu předložené kupní smlouvy nelze dospět k závěru, že zde zmiňovaná směnka je jedinou směnkou, kterou stěžovatelé ve prospěch žalobce tentýž den podepsali. Naopak, z téže kupní smlouvy je patrné, že směnka vrácená stěžovatelce znějící na stejnou částku a vystavená ve stejný den, byla vystavena stěžovatelkou. Protože však předmětem řízení je zaplacení konkrétní částky ze směnky vystavené Nakladatelstvím, na níž se stěžovatelka podepsala jako avalista, nikoli jako její výstavce, není možné souhlasit s tvrzením stěžovatelů. Pokud se týkalo námitky o údajném neúspěšném uplatnění předmětné směnky v jiném řízení z důvodu údajného prokázání padělání směnky, krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že v řízení o návrhu na prohlášení konkursu na majetek stěžovatelů byla vedlejším účastníkem předložena, na rozdíl od probíhajícího řízení v této věci, jen kopie sporné směnky, jejíž důkazní hodnota je proto nulová. Krajský soud zdůraznil, že v předmětné věci doložil žalobce svůj návrh prvopisem směnky, jejíž pravost se nepodařilo stěžovatelům vyvrátit.
K dalším námitkám stěžovatelů krajský soud připomněl, že podle ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř. je řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ovládáno zásadou jeho koncentrace; bylo tedy povinností žalovaných v třídenní lhůtě uvést veškeré námitky, neboť k pozdějším námitkám již nelze přihlížet. Krajský soud dále v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, které konkrétní námitky stěžovatelů shledal opožděnými a z tohoto důvodu se nezabýval jejich důkazními návrhy. Protože námitky stěžovatelů byly shledány nedůvodnými, ponechal krajský soud předmětný směnečný platební rozkaz v platnosti.
V odvolání proti rozsudku krajského soudu stěžovatelé tvrdili, že předvolání k poslednímu jednání nebylo jejich obecnému zmocněnci řádně doručeno, neboť jmenovaný zmocněnec se v době doručení na místě doručení nezdržoval, což vylučuje náhradní doručení ve smyslu ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř.
Na č. l. 99 je založeno podání stěžovatelů, kteří se jím současně domáhali prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání, snížení soudního poplatku, případně umožnění jeho zaplacení formou splátek. Na č. l. 105 je pak evidována žádost stěžovatelů o osvobození od soudního poplatku. Protože stěžovatelé přes výzvu krajského soudu řádně nedoložili (ve stanovené lhůtě) své majetkové poměry, krajský soud usnesením ze dne 22. 4. 2004 č. j. 47 Cm 96/2003-123 stěžovatelům osvobození od soudního poplatku nepřiznal. Toto usnesení bylo po odvolání stěžovatelů potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2005 č. j. 9 Cmo 360/2004-153. Poté krajský soud opětovně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku.
Z důvodu nezaplacení soudního poplatku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2005 č. j. 47 Cm 96/2003-182 řízení o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003 č. j. 47 Cm 96/2003-72 zastavil. Tento soud s odvoláním na ustanovení §4 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích") konstatoval, že poplatková povinnost vzniká podáním odvolání. Protože v daném případě se stal soudní poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti (§7 odst. 1 citovaného zákona), krajský soud vyzval stěžovatele k jeho zaplacení poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků, a to ve lhůtě do 15 dnů od obdržení výzvy. Na tuto výzvu reagovali stěžovatelé pouze dalším odvoláním. Příslušný soudní poplatek nebyl stěžovateli uhrazen ani po odmítnutí jejich odvolání Vrchním soudem v Praze pro jeho nepřípustnost. Následovala další žádost stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků. Protože však ani v tomto podání stěžovatelé neuvedli žádné nové relevantní skutečnosti, krajský soud postupem podle ustanovení §9 odst. 1 citovaného zákona o soudních poplatcích řízení o odvolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003 č. j. 47 Cm 96/2003-72 zastavil.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 11. 2006 č. j. 5 Cmo 434/2006-340 odvoláním stěžovatelů napadené usnesení Krajského soudu v Praze potvrdil, s tím, že řízení o odvolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003 bylo zastaveno poté, co nebylo vyhověno žádostem stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků ani žádosti o povolení splátek. Odvolací soud, k námitce stěžovatelů o nedoručení výzvy k zaplacení soudních poplatků rovněž stěžovatelům, odkázal na ustanovení §45c o. s. ř., podle něhož se písemnosti soudu v případě zastoupení účastníků doručují jen jejich zástupcům. Výjimkou jsou případy, kdy by byla nutná jejich osobní aktivita v řízení. Zaplacení soudního poplatku však mezi takové výjimky nepatří. V předmětném usnesení se odvolací soud zabýval rovněž námitkou stěžovatelů ohledně tvrzené nesprávné výše soudního poplatku a uvedl, že pokud je předmětem řízení zaplacení peněžité částky, činí soudní poplatek vždy 4 % ze žalované sumy bez ohledu na to, co je právním důvodem tohoto nároku.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelů ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně upozorňuje na skutečnost, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není proto důvodu očekávat, že bude vykonávat pravomoc přezkumného dohledu nad jurisdikční činností těchto soudů. Tato zásada je platná ovšem v případě, že obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Podstatou ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2006 č. j. 5 Cmo 434//2006-340, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2005 č. j. 47 Cm 96/2003-182, je skutečnost, že stěžovatelé nebyli vyzváni k zaplacení soudního poplatku z odvolání v rámci občanskoprávního řízení za situace, kdy tato výzva byla doručena jen jejich obecnému zmocněnci, a vzhledem k tomu, že soudní poplatek nebyl ani v dodatečně stanovené lhůtě uhrazen, soud prvního stupně řízení o odvolání zastavil.
Především je třeba souhlasit s názorem obecných soudů v tom, že pokud proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba stěžovatelé, má každý z žalovaných z procesního hlediska postavení samostatných společníků a ve vztahu ke každému z nich se posuzuje žalovaný nárok samostatně. Soud prvního stupně tedy důvodně uložil zaplatit příslušný soudní poplatek každému z obou odvolatelů.
V případě námitky o nedoručení výzvy k zaplacení soudního poplatku stěžovatelům, ale "jen" jejich obecnému zmocněnci, Ústavní soud poznamenává, že ustanovení §45c o. s. ř. v platném znění umožňuje doručovat písemnosti soudu účastníkům, kteří jsou v řízení zastoupeni, toliko jejich zástupcům, neboť v případě výzvy k zaplacení soudního poplatku se má za to, že nejde o úkon "nezastupitelný", protože nejde o osobní povinnost účastníka něco konat (viz Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář - I. díl, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 202). Stejný názor zastává též ustálená judikatura (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 232/04 ze dne 14. 9. 2004, resp. usnesení ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1949/99).
K námitkám stěžovatelů, že soud prvního stupně "měl alespoň vyhovět jejich žádosti o prodloužení lhůty splatnosti soudního poplatku", lze uvést, že je nepochybné, jak na tuto skutečnost ostatně důvodně poukazuje i odvolací soud v napadeném usnesení, že stěžovatelům byla od doby doručení výzvy soudu prvního stupně (dne 4. 5. 2005) do nabytí právní moci rozhodnutí o nevyhovění žádosti o osvobození od soudního poplatku poskytnuta doba více než dostatečná k tomu, aby svoji povinnost zaplatit příslušný soudní poplatek z odvolání splnili. Pokud tak neučinili, aniž jejich důvody v žádosti o osvobození od soudních poplatků byly pro rozhodování soudu o této otázce relevantní, museli být srozuměni s tím, že jejich odvolání (i přes jejich zjevně nepatřičné návrhy na "pokračování v řízení") nemůže být meritorně posouzeno a řízení o odvolání bude zastaveno. Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 419/05 k otázce ústavního přezkumu zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku poznamenal, že ve smyslu závěrů Ústavního soudu uvedených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 7/03, by se případný ústavní přezkum omezil jen na "spolehlivé prověření stěžovatele o zaplacení soudního poplatku", tj. na správnost zjištění relevantního skutkového stavu, což v projednávané věci stěžovateli zpochybňováno není.
Pokud se týká časové posloupnosti rozhodování obecných soudů o osvobození od soudních poplatků a o zastavení řízení z důvodu jeho nezaplacení, není ani v této otázce důvod uvažovat o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, neboť o žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků bylo negativně pravomocně rozhodnuto ke dni 3. 2. 2005. S ohledem na tuto skutečnost již při nezměněných podstatných okolnostech nemohlo být toto pravomocné rozhodnutí podrobeno dalšímu přezkumu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 541/05). Je pravdou, že o povolení splátek soudního poplatku bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně až dne 17. 2. 2006 pod č. j. Spr 199/2006-224. Přes tento časový odstup je nepochybné, že se tak (v obou případech) stalo ještě před pravomocným rozhodnutím o zastavení odvolacího řízení, o němž rozhodl odvolací soud usnesením ze dne 2. 11. 2006 pod č. j. 5 Cmo 434/2006-340. Z tohoto důvodu není ani tato námitka stěžovatelů o porušení jejich základních práv důvodná (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 588/2000 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 26, str. 107 a násl.).
Z takto vyložených důvodů se zjišťuje, že k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod nedošlo, a proto ústavní stížnost v části, směřující proti usnesením Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jak jsou v záhlaví označena, byla posouzena jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, které je třeba vnímat jako řízení svým způsobem mimořádné. Při své činnosti Ústavní soud proto uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto, resp. v případě, že stěžovatel zavinil, že rozhodnutí, s nímž je nespokojen, nemohlo být přezkoumáno v rámci odvolacího řízení, v němž mohl uplatnit své námitky proti rozhodnutí prvoinstančního orgánu.
Tak je tomu i v projednávané věci. Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak zejména z obsáhlých námitek vztahujících se v převážné míře k pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003 č. j. 47 Cm 96/2003-72, vyplývá, že skutečným důvodem pro podání ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím Krajského soudu v Praze, jímž nebyly námitky stěžovatelů (zčásti pro jejich opožděnost) akceptovány a bylo rozhodnuto ponechat výše označený směnečný platební rozkaz v platnosti.
Řízení o ústavních stížnostech je vybudováno v zásadě na přezkumu věcí pravomocně skončených (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Fyzická nebo právnická osoba, která se cítí být dotčena na svých základních právech a svobodách pravomocným rozhodnutím, v řízení, jehož byla účastníkem, je oprávněna podat ústavní stížnost, ovšem s tím, že před jejím podáním musí vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Výjimka z tohoto pravidla je možná pouze za situace, kdy ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O takový případ se však v projednávané věci nejedná a ani stěžovatelé takovou skutečnost ve své ústavní stížnosti neuvádějí.
Jak již bylo výše uvedeno, odvolací řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání; ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Praze tedy nebylo možno v důsledku procesního postupu stěžovatelů přezkoumat a jimi podaným odvoláním se meritorně zabývat. Skutečnost, že nabyl právní moci předmětný rozsudek Krajského soudu v Praze, aniž stěžovatelé mohli (případně) zvrátit výsledek řízení v rámci odvolacího přezkumu, jde k tíži výhradně stěžovatelů. Pro tento vadný procesní postup je z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytoval, ústavní stížnost ve vztahu k výše označenému rozsudku Krajského soudu v Praze nepřípustná.
Ústavní soud s ohledem na důvody výše vyložené posoudil ústavní stížnost v části, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003 č. j. 47 Cm 96/2003-72 jako nepřípustnou, a z tohoto důvodu ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud se týká návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2003 č. j. 47 Cm 96/2003-72 podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud v této souvislosti konstatuje s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu učiněného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu