ECLI:CZ:US:2007:3.US.318.06
sp. zn. III. ÚS 318/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. P. S., zastoupeného Mgr. Jiřím Váchou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lumírova 526/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2005, č.j. 28 Cdo 1639/2004-161, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, č.j. 19 Co 471/2003-148, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2001, č.j. 13 C 329/94-103, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 11. 2002, č.j. 13 C 329/94-123, a doplňujícího rozsudku ze dne 27. 5. 2003, č.j. 13 C 329/94-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podaným návrhem, který i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele, kterou se proti vedlejšímu účastníku (Akademii věd ČR - Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd ČR) domáhal uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání domu č.p. 30 v Praze - Dejvicích a pozemky parc. č. 2708 (o výměře 5448 m2), parc. č. 2709 (o výměře 5448 m2), parc. č. 2710 (o výměře 112 m2), parc. č. 2711 (o výměře 100 m2), parc. č. 2712 (o výměře 389 m2), parc. č. 2706/2 (o výměře 389 m2), parc. č. 2706/3 (o výměře 312 m2) a parc. č. 2706/5 (o výměře 696 m2) v katastrálním území Dejvice (dále jen "předmětných nemovitostí"). Dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) ve smyslu ust. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o mimosoudních rehabilitacích").
Odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Ve skutkových a právních závěrech se se soudem prvního stupně ztotožnil a jím užitou právní argumentaci podrobně rozvedl. Znárodnění zestátněním bylo uskutečněno podle tehdy platných předpisů, a za určující rovněž pokládal, že k přechodu dotčeného majetku na stát došlo před zákonem stanoveným rozhodným obdobím.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud (též napadeným usnesením) jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud nevybočil z ustálené soudní praxe ani není jeho rozhodnutí "v rozporu s hmotným právem" (srov. §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jimi vydaných rozhodnutí; jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Jinak řečeno, samo o sobě není ani rozhodné, namítá-li stěžovatel, že napadená rozhodnutí jsou věcně nesprávná; kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, neboť tím je až kriterium ústavnosti. To se v daných souvislostech - je-li napadeno výlučně právní posouzení věci - nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad dotčených právních předpisů (ustanovení) je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání rozhodných právních institutů a jejich vzájemného vztahu (zde především těch, jež upravují podmínky vlastnických nároků na základě restitučních titulů a reflektujících znárodňovací předpisy), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Obsahové těžiště obšírně odůvodněné ústavní stížnosti spočívá v tvrzení, že podmínka rozhodného období, jakož i podmínky další, k úspěšnému uplatnění daného restitučního nároku stanovené, byly v dané věci splněny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že ministr průmyslu vyhláškou ze dne 26. 1. 1946, č. 231/1946 Ú. l. I (dále jen "vyhláška") vyslovil zestátnění (znárodnění) podniku Auerova společnost s r. o. v Praze, nikoliv však majetkové podstaty představované podnikem Auerova společnost s r. o., dříve Ing. R. M. Podnik v Praze 6 (dále jen "předmětný podnik") podle stěžovatele neměl vazby na podnik Auerova společnost s r.o., podnik s továrním zařízením pro výrobu plynožárných tělísek podle §1, odst. 1, č. 8, písm. a/ dekretu presidenta republiky č. 100/1945 Sb., a nepředstavoval ani pomocný podnik nebo pomocný závod. Stěžovatel tedy zpochybňuje, že by byl podnik znárodněn dle §4 odst. 2 a 3, respektive §4 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. Národnímu podniku Janka vyhláškou č. 1285/1946 Úl. l. I. přikazovaná majetková podstata nebyla podle jeho názoru majetkem dle §1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. znárodněným. K přechodu předmětného podniku na stát proto podle stěžovatele došlo až v rozhodném období ve smyslu §1 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to v souvislosti se změnou příslušných předpisů o hospodaření s majetkem národních podniků a novými předpisy o státním majetku a jeho správě.
Podmínky zásahu Ústavního soudu do řízení vedeného před obecnými soudy, jež byly shora vyloženy, v dané věci splněny nejsou.
Je vhodné předeslat, že námitky, že "znárodňovací" vyhláška na dotčený podnik nedopadala, do znárodňovacího procesu jej nepojala a stát majetkovou podstatu (bez právního důvodu) převzal až v rozhodném období, obsažené v ústavní stížnosti, nebyly, ačkoli být mohly, uplatněny v předchozím řízení. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 a nález sp. zn. I. ÚS 650/99, dostupné v elektronické verzi na www.judikatura.cz) vyplývá, že v řízení před obecnými soudy neuplatněné námitky již v řízení o ústavní stížnosti efektivně vznést nelze (viz zásada subsidiarity ústavněprávního přezkumu).
Bez ohledu na to je stěžovateli též přiléhavé připomenout, že podle §1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. byly sice "jakékoliv majetkové převody a jakákoliv majetkově-právní jednání, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého", prohlášeny za neplatné (jestliže byly uzavřeny po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce), nicméně §1 odst. 2 stanovil, že "způsob uplatnění nároků, plynoucích z ustanovení odstavce 1, budiž upraven zvláštním dekretem presidenta republiky, pokud se tak nestalo již tímto dekretem". Zákon č. 128/1946 Sb., který tento dekret provedl, vycházel z téhož principu; ku vlastnické obnově podle něho nedochází ze zákona, nýbrž až na základě rozhodnutí soudu vydaného v občanskoprávním řízení o oprávněnou osobou uplatněném nároku na vrácení věci (práva), jenž podle §8 zákona podléhal promlčení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 18/97, I. ÚS 285/2000, I. ÚS 351/2000 a další, obdobně též nález Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 1947, č.j. 428/45-3, Boh. A 1592).
Neobstojí proto názor, v řízení stěžovatelem uplatňovaný, že do procesu znárodnění nemohl být dotčený majetek zahrnut již proto, že - bez dalšího, resp. přímo - se uplatnily důsledky §1 dekretu č. 5/1945 Sb.
Obecné soudy (výslovně soud odvolací a dovolací) přiléhavě zdůraznily, že i pro osoby oprávněné podle §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) platila podmínka přechodu majetku na stát v rozhodném období (§1 odst. 1 téhož předpisu) a právem se proto soustředily k postižení důsledků, jež byly založeny rozhodnými znárodňovacími procesy. Adekvátně identifikovaly jak v nich užité právní nástroje tak jejich účinky, včetně určení okamžiku přechodu postiženého majetku na stát.
Výstižně pak poznamenal odvolací soud, že i kdyby bylo akceptovatelné tvrzení stěžovatele, že dotčený majetek znárodnění nepodléhal, nemohla by být v restitučním režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích k dispozici jiná skutková podstata než zakotvená v §6 odst. 2 tohoto zákona, jejíž naplnění ve shodném čase jako uskutečněné znárodnění není zjevně zpochybnitelné; i pro ni však z hlediska vlastnické obnovy platí podmínka převzetí majetku ("věci") státem v rozhodném období, jež proto splněna není rovněž. Tím spor o "skutečný rozsah znárodnění", otevřený ústavní stížností, pozbývá smyslu.
Z hlediska ústavněprávního závěru obecných soudů tedy nelze ničeho vytknout. Nepostrádají potřebnou skutkovou základnu a nepředstavují ani zjevné vybočení z přijímaných interpretačních standardů; obecné soudy je též adekvátně (logicky a přesvědčivě) ve svých rozhodnutích odůvodnily. Stěžovatel ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Je proto namístě uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Důsledně tomu Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Vladimír K ů r k a v. r.
předseda senátu