ECLI:CZ:US:2007:3.US.324.06
sp. zn. III. ÚS 324/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti S. G., zastoupeného JUDr. PhDr. Alenou Novotnou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 17 Co 21/2004, a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 9. 2003, č.j. 4C 607/97-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež obecné soudy vydaly v občanskoprávním řízení o náhradu škody způsobenou provozem dopravních prostředků.
Stěžovatel brojí především proti postupu obecných soudů při provádění dokazování a hodnocení důkazů; za nesprávné považuje, že byl přeceněn význam znaleckého posudku z oboru dopravy, neboť znalec neměl "dostatečné podklady pro určení místa nehody" a "osvětlil jen dílčí momenty předmětné dopravní situace a to ještě v teoretických variantách". Za pochybení považuje i neprovedení navrženého důkazu - výslechu jeho manželky, jež byla též účastna dopravní nehody. Namítá rovněž porušení svého práva na soudní rozhodnutí v přiměřené době, jelikož řízení bylo zahájeno již v roce 1997 a soudy v něm postupovaly se "značnými a zbytečnými" průtahy.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 4C 607/97 se podává, že Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, č.j. 4C 607/97-176 (jenž byl vydán poté, co jeho předchozí rozhodnutí ze dne 7. 10. 1998 bylo usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 1. 2001 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení) zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal proti druhému účastníku dopravní nehody (žalované I. Š.) náhrady škody v částce 7.387,60 Kč s příslušenstvím, vzniklé poškozením jeho vozidla, jakož i vydání bezdůvodného obohacení v částce 5.388,- Kč s příslušenstvím, jež na straně žalované mělo vzniknout tím, že uhradil opravu vozidla jejího. Podle soudu prvního stupně se stěžovateli nepodařilo doložit podmínky odpovědnosti žalované (které posuzoval podle §420 obč. zák.), přičemž právě na něm spočívalo břemeno důkazu, že žalovaná porušila konkrétní právní povinnost. Z obdobných důvodů posoudil i navazující nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl do výše jedné poloviny uplatněných nároků; oproti soudu prvního stupně věc posoudil podle §427 a násl. obč. zák., o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, a uplatnil jako rozhodné hledisko účasti obou provozovatelů na způsobení vzniklé škody (§431 obč. zák.). Jelikož ani přes obsáhlé dokazování nebyla zjištěna objektivní míra účasti každého z účastníků na způsobené škodě (jejíž existence byla nepochybně zjištěna), přiklonil se odvolací soud k zásadě, že každý z účastníků střetu provozů odpovídá za škodu v rozsahu jedné poloviny. Tomu pak odpovídá i posouzení nároku z bezdůvodného obohacení, a odvolacím soudem přijatý závěr, že stěžovatel má právo na vrácení poloviny plnění, kterým uhradil opravu vozidla žalované.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění obecnými soudy.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s tím, co bylo objektivně zjištěno, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu.
Nic takového v dané věci dovodit nelze; ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval, resp. mohl adresovat, již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Jen na vysvětlenou stěžovateli lze dodat následující.
Z obsahu soudního spisu vyplývá, že obecné soudy provedly obsáhlé dokazování výpověďmi účastníků, svědků a znaleckým posudkem, a to za náležité procesní účasti obou procesních stran a k jejich návrhům.
Právní závěry, jež soudy učinily ve vztahu k odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě účastníků na základě ustanovení §431 obč. zák., mají proto potřebný základ ve skutkových zjištěních, a jak skutková zjištění, tak právní závěry (soudu odvolacího) nepostrádají dostatečné a srozumitelně odůvodnění; odvolací soud dal přesvědčivě najevo, proč z hlediska správně určeného odpovědnostního institutu, a vzhledem ku konkrétním možnostem dalšího dokazování, již dokazování nad dosud ustavený rámec je nadbytečné, resp. nereálné.
Měřeno kritérii ústavněprávního přezkumu proto nelze odvolacímu soudu, jenž ustavil výsledek sporu, ničeho vytknout.
Stěžovatelovy výhrady proti znaleckému posudku z oboru dopravy, vypracovanému Doc. Ing. A. B., DrSc., nemohou vystihovat nic jiného, než nedostatky dostupného skutkového podkladu, na kterém má ovšem účast též stěžovatel, jestliže se nepostaral o obvyklé (a přístupné) bezprostřední šetření rozhodných okolností dotčené dopravní nehody. Ústavněprávní reflexi nemá ani námitka, že soud nevyslechl jako svědkyni jeho manželku, neboť za daných okolností nebylo reálné od provedení tohoto důkazu očekávat zásadní přínos (stěží bylo očekávatelné, že by míra "účasti na způsobené škodě" mohla být posouzena jinak než dosud).
Relevantní vliv na výsledek řízení o ústavní stížnosti nemohou mít ani výtky z tvrzených průtahů v řízení. Jestliže ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má "důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv; jinak by totiž kasační nález Ústavního soudu postrádal právní funkci, neboť samotné zrušení pravomocných rozhodnutí by k nápravě průtahů, které již odezněly, nikterak nenapomohlo" (srov. sp. zn. III. ÚS 441/03, IV. ÚS 235/04, IV. ÚS 441/04 a další). Uvedená podmínka zde splněna není, a ani stěžovatel její existenci netvrdil.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Lze tudíž uzavřít, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Zjevně jen nedopatřením navrhl stěžovatel i zrušení rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 10. 1998 (v téže jeho věci), neboť, jak bylo výše zaznamenáno, byl již zrušen odvolacím soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu