ECLI:CZ:US:2007:3.US.343.07.1
sp. zn. III. ÚS 343/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 4. 2006, č.j. 13 To 127/2006-1191, a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 2. 2006, č.j. 1 T 141/2005-1156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a též porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy "připustily, aby skutek, pro který byl posléze odsouzen, byl popsán teprve v upozornění policejního orgánu na změnu právní kvalifikace (jeho) jednání", že posuzovaly též jednání, jehož trestnost byla již promlčena, jakož i jednání, ke kterému došlo dlouhou dobu "před vznikem závazkového vztahu" k některým (posléze poškozeným) věřitelům. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že se odmítl meritorně zabývat jeho dovoláním přesto, že podmínky §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu nebyly splněny.
Po změně zástupce pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel doplnil ústavní stížnost o konkrétní argumentaci ve prospěch dříve vyjádřeného názoru o nepřípustnosti trestního stíhání. Dovozuje, že k okamžiku "sdělení obvinění" ze dne 20. 4. 2004 byl totiž skutek pod bodem 1) tohoto "sdělení" promlčen a zákonný podklad prý nemělo ani "sdělení obvinění" ze dne 30. 3. 2005, jelikož byly promlčeny skutky uvedené pod body 1) - 7) [§67 odst. 1 písm. c) tr. zákona]. Orgány činné v trestním řízení se podle jeho názoru otázkou odkdy začíná běžet promlčecí doba (§67 tr. zákona) nezabývaly a nepřípustnost jeho trestního stíhání [§11 odst. 1 písm. b) tr. řádu] použitím výkladu praeter legem ignorovaly. Stěžovatel nesouhlasí s názory Nejvyššího soudu, že jeho jednání vykazovalo znaky pokračování v trestném činu, jakož i prvky trestného činu hromadného, a že jeho jednání nebylo možno rozdělit na jednotlivé dílčí útoky. Podle stěžovatele je nepochybné, že "mnohost útoků není formálním znakem skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele dle §256a odst. 1, 2 tr. zákona a tudíž není právně významnou okolností pro závěr ohledně právní kvalifikace (jeho) jednání". Úvahy Nejvyššího soudu "se proto dostávají do roviny interpretační a aplikační libovůle".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč; pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva v trvání 18 měsíců.
Odvolání stěžovatele a jedné z poškozených společností (Pražské silniční a vodohospodářské stavby, a.s.) odvolací soud napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatelovo dovolání poté Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257) nebo jestliže by byly výrazem "libovůle".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Těžištěm ústavní stížnosti, jak vyplývá z výše vyloženého jejího obsahu, je jednak kritika postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, jednak trestněprávního posouzení skutku, jež je mu kladen za vinu, a to zejména ve vztahu k podmínkám přípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, které adresoval již soudům obecným.
Ústavní soud nemá důvod pochybovat o správnosti názoru, který vyjádřil Nejvyšší soud, že usneseními o zahájení trestního stíhání ze dnů 20. 4. 2004 a 30. 3. 2005 stěžovateli bylo adekvátně "sděleno obvinění" ve vztahu ke všem zvýhodněným věřitelům, kteří pak byli podrobně, včetně uhrazených faktur, uvedeni jak v obžalobě, tak i ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pokud v průběhu přípravného řízení docházelo k úpravě popisu a individualizaci posléze žalovaného skutku, bylo to s ohledem na jeho povahu možné, jestliže základ stíhaného jednání zůstal totožný (totožnost skutku byla zachována). Takový postup neodporuje trestnímu řádu a tím není v rozporu ani s ústavně zaručenými právy (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 682/06). Procesní práva obviněného (zejména práva na obhajobu) dotčena nebyla.
Obecné soudy, a jmenovitě Nejvyšší soud, věnovaly potřebnou pozornost i námitce promlčení trestního stíhání, a jejich závěry Ústavní soud (oproti stěžovateli) za ústavně nekonformní nepovažuje.
Především není přesvědčivého argumentu ve prospěch stěžovatelových námitek proti kvalifikaci stíhaného jednání (skutku) jako vykazujícího "jak některé znaky pokračování v trestném činu, tak i prvky trestného činu hromadného". Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zákona postačí i jediný útok, spočívající - za splnění dalších zákonných podmínek - v zaplacení pohledávky i jen jednomu z více věřitelů, jejichž pohledávky jsou splatné. To však samozřejmě nevylučuje podřazení této skutkové podstatě i mnohost takových útoků, kdy dlužník plní v určitém období více věřitelům a opomíjí více jiných; pak se uplatní jako přiléhavé stěžovatelem kritizované posouzení Nejvyšším soudem, neboť vskutku, jak dovodil, nelze objektivně "vydělit" jednotlivé dílčí skutky, jelikož každé pozdější plnění jednomu věřiteli zakládá důvod "zmaření uspokojení" ve vztahu ke všem věřitelům neuspokojených pohledávek dříve splatných. Pro vymezení této specifické "hromadnosti" skutku je proto rozhodující určení prvního věřitele, jemuž nebylo plněno a posledního, jemuž naopak plněno bylo.
Z takto chápaného pojetí skutku, rozhodného z hlediska §256a tr. zákona, plyne důvodnost nejen výše formulovaného závěru o zákonu odpovídajícím zahájení trestního stíhání, nýbrž i názorů, soudy uplatněných, ohledně námitky promlčení trestního stíhání, neboť se prosadí zásady, jež jsou vlastní promlčení jak při pokračování v trestném činu (§89 odst. 3 tr. zákona) tak v případě trestných činů hromadných.
Stěžovatel se mýlí zjevně, pokud vychází z toho, že promlčecí doba (i kdyby mohlo jít o jednotlivé skutky) se odvíjí od okamžiku naplnění "skutků", identifikovaných pouze splatností neuhrazených pohledávek, aniž by bylo současně přihlíženo ku (ostatně klíčovému) okamžiku pozdějšího plnění jiným věřitelům.
Pokud tedy k uhrazení poslední zvýhodňující platby došlo dne 27.10.2000 a usnesení o zahájení trestního stíhání nabylo právní moci dne 24.5.2004, nemohlo k promlčení trestního stíhání dojít [§67 odst. 3 písm. a) tr. zákona].
Co do námitky absence "jednotícího úmyslu", vyjádřil se k ní již přiléhavě opět Nejvyšší soud, a Ústavní soud necítí potřebu k podanému výkladu cokoli dodávat (viz též rozhodnutí uveřejněná pod č. 46/67, č. 3/72 Sb. rozh. tr., případně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1217/2005). Soud se zabýval i tím, zda jednání stěžovatele nemohlo být interpretovatelné jakožto jednání provázené odůvodněným předpokladem vytvořit podmínky pro získání dostatečných majetkových hodnot pro dodatečné uspokojení i ostatních věřitelů (dříve splatných pohledávek).
Za relevantní nelze mít ani námitku, že soudy "vzaly v úvahu též jednání, ke kterému došlo před vznikem závazkového vztahu mezi stěžovatelem (dlužníkem) a posléze poškozenými věřiteli", neboť závěr Nejvyššího soudu, že při hodnocení stěžovatelova jednání "je důležitý celkový výsledek", je akceptovatelný. K relevantně namítané situaci mohlo dojít jen na samém počátku inkriminovaného jednání, jestliže nejstarší kalkulované uhrazené pohledávky byly splatné 21. 1. 1997 a 5. 2. 1997 a tehdy zde ještě žádná splatná a neuhrazená pohledávka nebyla (nejstarší neuhrazená pohledávka se stala splatnou až 19. 2. 1997.). V případě těchto dvou "útoků" však jde o částky nepatrné (cca 4.000 Kč), což celkové posouzení vymezeného skutku ovlivnit nemohlo.
Na tomto základě, shrnutím řečeného, je namístě závěr, že se stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Je zjevné, že v ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračoval v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva, přičemž nepřípustně očekával, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek trestního řízení dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu