ECLI:CZ:US:2007:3.US.36.07.1
sp. zn. III. ÚS 36/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele SETRA spol. s r.o., se sídlem v Brně, Zvonařka 16, zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2006, sp.zn. 21 Co 418/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně a zamítnut návrh na vydání předběžného opatření [§102 odst. 1, §76 odst. 1 písm. e) o.s.ř.].
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává následující.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 8. 2006, č.j. 16 C 287/98-392, nařídil v řízení o žalobě stěžovatele o vydání bezdůvodného obohacení (z titulu užívání jeho betonové plochy parkoviště žalovaným) na základě ustanovení §102 odst. 1 o.s.ř. předběžné opatření, kterým žalovanému zakázal "zcizit, darovat, vložit do obchodní společnosti či družstva, směnit nemovitosti (specifikované ve výroku usnesení) zapsané na L.V. č.1499, pro okres Brno-město, obec Brno, k.ú. Černovice, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, a zřídit k těmto nemovitostem jakékoliv věcné právo".
K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne ze dne 3. 11. 2006, sp. zn. 21 Co 418/2006, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobce na vydání předběžného opatření zamítl. V odůvodnění uvedl, že naléhavá potřeba vydání předběžného opatření pro obavu, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, osvědčena nebyla, neboť tvrzení o ní bylo podepřeno pouze čtyři roky starou zprávou o (dřívějším) pokusu žalovaného zpeněžit i sporné nemovitosti (areál), převzatou z "konkurzních novin (z 2. 9. 2002)". Odvolací soud nepřisvědčil ani závěru soudu prvního stupně, že by znaleckým posudkem z oboru účetnictví bylo osvědčeno vlastnictví žalobce k předmětné betonové ploše na parc. č. 2528/3 v období od 1. 6. 1990 do 8. 12. 2004; jednak nejde o způsobilý důkazní pramen, jednak působí protisměrně rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu ze dne 7. 9. 1992, č.j. Arb.5941/91-710. Je-li pochybné, že je stěžovatel vlastníkem "nemovitosti", s níž je spojeno v řízení uplatněné právo, pak "není pravděpodobné, uzavřel odvolací soud, že by žalobce měl za žalovaným tvrzenou pohledávku, resp. že by existenci této pohledávky osvědčil".
Požadavek odvolacího soudu co do průkazu "naléhavé potřeby" vydání předběžného opatření pokládá stěžovatel v ústavní stížnosti za rozporný s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (jde nad jejich rámec) a neodůvodněně jej znevýhodňuje; též tvrdí, že "protiprávním zpřísněním podmínek" jej odvolací soud zbavil možnosti domoci se ochrany jeho práv, což považuje za porušení "principu spravedlnosti a spravedlivého řízení". Potřeba zatímní úpravy a reálná obava ohledně vykonatelnosti jeho práv v budoucnu nebyla (není) dána "bezprostředně hrozící dobrovolnou dražbou", ale "reálnou obavou, že likvidační proces podniku žalovaného je de facto u konce"; souvisí tedy s samou podstatou likvidace žalovaného státního podniku a z toho vyplývajícího - možného - zásahu do jeho právního postavení. Odvolací soud se pak "zcela nepokrytě" vyjádřil k vlastnictví odstavné betonové plochy, čímž "jasně předznamenal" rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce zkoumání vlastnictví a "odklonil" se tak od toho, co mu zkoumat příslušelo, tj. od hodnocení předpokladů pro vydání předběžného opatření.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda aplikace ustanovení §102, §74 a násl. o.s.ř. obecnými soudy, respektive posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření (§102, §74 odst. 1, §75 odst.2 o.s.ř.), nezakládá nepřípustné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně opomíjí jiná ústavně konformní výkladová východiska, nebo je důsledkem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně vede ke kolizi s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Podle §102 odst. 1 o.s.ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon soudního rozhodnutí v řízení posléze vydaného byl ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření.
Má-li být předběžné opatření nařízeno, musí být tím, kdo takový návrh činí, "prokázána" především potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků [§75c odst. 1 písm. a) o.s.ř.]; tato potřeba nastává - obecně vzato - v těch případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro právní úkony, jež by vytvořily nezvratný stav. Co do "prokázání", lze se ztotožnit s tím, že "jde o více než osvědčení, tedy že o důvodech potřeby prozatímní úpravy musí navrhovatel soud přesvědčit. Nejde však přesto o dokazování, protože pro dokazování v procesním smyslu nejsou zde podmínky. Procesní dokazování je možné pouze při jednání, které se však zde nenařizuje." (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, Praha: Linde 2005, s. 132). U ostatních okolností významných pro nařízení tohoto předběžného opatření postačí, budou-li alespoň osvědčeny do té míry, aby bylo možno předběžné opatření vydat; jinými slovy, musí být zřejmé, že v řízení ve věci není nárok očividně vyloučen. K tomu Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 637/05 poznamenal, že obecný soud "...proto neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro vydání předběžného opatření, ale postačí pouhé osvědčení těchto skutečností; tyto se tedy musí jevit jako pravděpodobné".
Nařízení předběžného opatření pro obavu, že by výkon soudního rozhodnutí mohl být ohrožen, zásadně vyžaduje, aby oprávněnému svědčilo rozhodnutí, případně listina, která je titulem pro výkon rozhodnutí, a současně musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí mohl být - zejména v důsledku chování dlužníka - ohrožen. Tato doktrína, založená na existenci vykonatelného rozhodnutí, může být prolomena v případech odůvodněných mimořádnými okolnostmi (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck 2006, s. 299); předpokladem pro nařízení předběžného opatření je v těchto případech - kromě prokázání skutečností, jež odůvodňují obavu, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen - i to, aby bylo alespoň osvědčeno, že žalobce má tvrzenou pohledávku nebo jiný nárok a že nic nebrání tomu, aby mu jeho nárok byl rozhodnutím soudu přiznán.
Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (sp. zn. II. ÚS 221/98, IV. ÚS 189/01) dal najevo, že "smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)". Sice platí, že "ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, ... nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany", avšak Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§77 o.s.ř.), jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Současně je vyžadováno, aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti, tedy nárok sám (přičemž nemusí být prokázán nepochybně), a u předběžného opatření požadovaného z důvodu obavy z ohrožení výkonu rozhodnutí též pravděpodobnost možného ohrožení výkonu; tyto okolnosti je soud v řízení o nařízení předběžného opatření povinen zvážit (IV.ÚS 189/01).
Není důvod pochybovat, že odvolací soud tyto interpretační zásady rozhodných ustanovení procesního práva znal a že z nich vycházel.
V posuzované věci uzavřel, aniž by z tohoto rámce vybočil, že stěžovatel okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků z důvodů obav o možném ohrožení výkonu (v řízení posléze vydaného) rozhodnutí "neprokázal" a že též zde není relevantní základny, z níž by byla osvědčena existence tvrzené pohledávky.
Z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu se - coby rozhodné - podává, že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici posouzení této "potřeby" přiléhavější, neboť, jak bylo řečeno, hodnocení těchto předpokladů návrhu na vydání předběžného opatření vychází z podústavního práva a přísluší soudům obecným.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší soustředit se k úsudku, že důvod k závěru o pochybení obecného soudu - zde však jen v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení předestřených předpokladů pro nařízení předběžného opatření zde zjevně není. Odvolacím soudem přijatý závěr má věcné i logické zakotvení v doložených okolnostech, a není důvod nesdílet úsudek, že tvořil dostatečný podklad pro rozhodnutí. Za excesivní nelze považovat ani stěžovatelem kritizovaný názor, že je třeba v řízení "osvědčit naléhavou" potřebu vydání předběžného opatření z důvodu ohrožení výkonu rozhodnutí, když je zcela zjevné, že tato "naléhavá" potřeba vyvstala ze skutečnosti, že stěžovateli dosud nesvědčilo rozhodnutí, jež by mohlo být titulem pro jeho výkon. Nedostatek formálního rozlišování mezi pojmy "potřeba, "naléhavá potřeba", resp. "obava, že ...", jež stěžovatel napadá, jím tvrzenou povahu nezákonného "zpřísnění podmínek" pro vydání předběžného opatření nepředstavuje.
Úvahy stěžovatele o tom, nakolik úsudek odvolacího soudu o nedostatku osvědčení pohledávky coby podmínky pro nařízení předběžného opatření ve smyslu §102 o.s.ř. předurčuje (ovlivňuje) následné rozhodnutí ve věci samé, jsou v rozhodných souvislostech zjevně bezvýznamné.
Z hlediska namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je tedy namístě v rozhodném smyslu (viz výše) shrnout, že právní názory, které odvolací soud ku zdůvodnění zamítavého výroku o návrhu na nařízení předběžného opatření uplatnil, ze standardů soudní praxe nevybočují, a nelze je proto považovat za nepředvídatelné ani svévolné.
Výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu, překračuje hranice ústavnosti, tudíž v dané věci splněny nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu