ECLI:CZ:US:2007:3.US.386.06
sp. zn. III. ÚS 386/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 1 To 140/2006, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 1. 2006, č. j. 4 PP 126/2005-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel v ní tvrdí, že těmito rozhodnutími soudy porušily jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), a pominuly, co jim ukládá čl. 90 al. 1 Ústavy České republiky.
K porušení ústavně zaručených práv došlo podle stěžovatele tím, že podmínku podmíněného propuštění z výkonu trestu obecné soudy spatřovaly ve výkonu dvou třetin uloženého trestu, ačkoli podle jeho názoru postačilo vykonat jen jeho polovinu. Stěžovatel míní, že "nelze postupovat dle §62 odst. 1 tr. zák., pokud byl sice pachatel uznán vinným trestným činem uvedeným v tomto ustanovení, ale trest mu byl vyměřen dle přísnějšího ustanovení"; proto nesouhlasí s protichůdnou interpretací obecných soudů, které v jeho věci dovodily, že "jestliže je pachatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za více trestných činů, pro postup dle §62 odst. 1 tr. zák. postačí, jestliže i jeden z nich patří do okruhu zde uvedeného". Vzhledem k ústavně nekonformnímu výkladu a aplikaci uvedeného ustanovení trestního zákona byl v rozporu se zásadou ne bis in idem potrestán dvakrát; stěžovatel si je sice vědom, že obecné soudy se opírají o ustálenou soudní praxi, je však toho názoru, že pokud pojem "osoba odsouzená za trestný čin" v ustanovení §62 odst. 1 tr. zákona připouští dvojí výklad, musí být podle zásady in dubio pro reo zvolena ta verze, jež je pro odsouzeného příznivější.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí se podává, že napadeným usnesením okresního soudu byla dle ustanovení §61 odst. 1 písm. a) a §62 odst. 1 tr. zákona a contrario zamítnuta stěžovatelova (zde "odsouzeného") žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 35 T 13/2000 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 4 To 59/2001 a ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 35 T 13/2000 za trestné činy padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst. 2, 3, písm. b/ tr. zákona za použití ustanovení §143 tr. zákona, pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zákona a pokus trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §8 odst. 1 k §176 odst. 1, 2 písm. b/ tr. zákona. Za uvedené trestné činy mu byl podle ustanovení §140 odst. 3 tr. zákona uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 11 roků a dále peněžitý trest, který byl později přeměněn na trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.
Napadeným usnesením krajského soudu byla podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Oba soudy (prvního i druhého stupně) svá rozhodnutí shodně odůvodnily tím, že stěžovatel nesplnil zákonnou podmínku ustanovení §62 odst. 1 tr. zákona, totiž vykonat dvě třetiny uloženého trestu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle §62 odst. 1 může být osoba odsouzená - mimo jiné - za trestný čin podvodu podle §250 odst. 4 podmíněně propuštěna až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody.
Jelikož platí, že není ústavně zaručeného práva, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy a závěry zákonem stanoveným postupem odůvodnily (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 285/05).
V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k zohlednění hledisko respektu k principům spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu), jež stěžovatel dovozuje především z čl. 36 odst. 1 Listiny. Zásah Ústavního soudu pak přichází v úvahu v případě, že obecné soudy vyložily rozhodné hmotné právo (§62 odst. 1 tr. zákona) tak, že nepřípustně postihly některá ze základních práv a svobod (včetně situací jejich střetu) nebo zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Stěžovatelem dovolávaná zásada "in dubio pro reo" sice (sama o sobě) má zřejmý ústavněprávní reflex, v posuzované věci však být dotčena nemohla, neboť je z povahy věci (doktrinálně) uplatnitelná jen v rovině skutkové (skutkových zjištění), a naopak při výkladu právní normy místa nemá. Princip "ne bis in idem" stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zmínil, leč neuvedl blíže, co zde měl na mysli; v čem jeho porušení mělo spočívat Ústavnímu soudu není zřejmé rovněž.
Jelikož stěžovatel nenamítá, že by soudy uplatněný výklad byl výrazem vybočení z ustálené rozhodovací praxe (a byl tím výkladem "svévolným"), zbývá k hodnocení, zda lze tuto interpretaci §62 odst. 1 tr. zákona kritizovat pro rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99), resp. proto, jak tvrdí stěžovatel, že soudy pominuly možný výklad jiný, podle jeho názoru "ústavně konformní".
Ústavní soud je toho názoru, že nikoliv.
Podle §35 odst. 1 tr. zákona odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; vedle trestu přípustného podle takového zákonného ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Neumožňuje-li tento zákon za některý z takových trestných činů uložit jiný trest, než je trest odnětí svobody, nemůže být úhrnným trestem jiný z trestů uvedených v §27 jako trest samostatný.
Úhrnný trest má tím povahu tzv. jednotného trestu, tzn. že po vnější stránce se neliší od trestu ukládaného za jediný trestný čin, a jeho konkrétní úprava vystihuje tzv. zásadu absorpční.
V případě stěžovatele nejpřísněji trestným byl trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, 3 písm. b/ tr. zákona; přestože není zařazen do výčtu obsaženého v ustanovení §62 odst. 1 tr. zákona, nic to nemění na skutečnosti, že dalším z trestných činů, jehož spácháním byl stěžovatel uznán vinným, byl trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 4 tr. zákona, jenž v taxativním výčtu §62 odst. 1 tr. zákona naopak uveden je. Ačkoliv se trest v případě souběhu ukládá podle zákonné trestní sazby primárně jednoho ze spáchaných trestných činů, k odsouzení dochází samozřejmě ve vztahu ku všem trestným činům, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným, přičemž spáchání více trestných činů zakládá přitěžující okolnost podle §34 písm. k/ tr. zákona. Konkrétní, zákonem stanovený, režim ukládání trestu za více trestných činů se přirozeně nemůže dotknout určení, spácháním kterých trestných činů byl obviněný uznán vinným, resp. za které byl odsouzen.
Jelikož smyslem ustanovení §62 odst. 1 tr. zákona je zpřísnit podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro osoby odsouzené za nejzávažnější trestné činy, bylo by zcela protismyslné tyto osoby zvýhodnit jen proto, že v situaci souběhu více trestných činů byly odsouzeny též za trestný čin (v konkrétním případě) ještě přísněji trestný.
Na základě lexikálního i teleologického výkladu se tedy právem (ve shodě se závěry obecných soudů) uzavírá, že odsouzení za trestný čin vyjmenovaný v §62 odst. 1 tr. zákona coby podmínku podmíněného propuštění po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody nelze identifikovat s odsouzením (jen) za ten trestný čin, jenž byl při ukládání trestu za více trestných činů rozhodný jakožto nejpřísněji trestný ve smyslu §35 odst. 1 tr. zákona. Opačný názor stěžovatele neobstojí ani v rovině obecného ani ústavního práva.
Nic nenasvědčuje ani tomu, že obecnými soudy nebyla dodržena pravidla řádného procesu; žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, opatřily si odpovídající skutkový podklad pro rozhodnutí a z konečného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se při rozhodování řídily a proč důvod pro vyhovění stížnosti stěžovatele neshledaly (§134 odst. 2 tr. řádu).
Shrnutím řečeného lze tedy konstatovat, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu