ECLI:CZ:US:2007:3.US.386.07.1
sp. zn. III. ÚS 386/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. M. F., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11 .2006, sp. zn. 7 Tdo 1197/2006, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 7 To 56/2006, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 3. 2006, č.j. 33 T 5/2005-2739, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V jednotlivostech stěžovatel především poukazoval na to, že co do odsouzení pro trestný čin podvodu kromě výpovědi spoluobžalovaného S. T. neexistuje jediný důkaz, který by proti němu svědčil, a v případě trestného činu vraždy nebyla prokázána jeho přítomnost na místě činu, jelikož "několik svědků" potvrdilo, že v době vraždy se nacházel jinde. Právo na spravedlivý proces bylo podle stěžovatele porušeno tím, že před soudy (prvního a druhého stupně) nebyla provedena "celá řada" jím navrhovaných důkazů, které "mohly a měly" prokázat jeho nevinu, zatímco byly prováděny veškeré důkazy navrhované státními zástupci, čímž soudy podle jeho názoru porušily i princip rovnosti účastníků (konkrétně stěžovatel namítl, že nebyli vyslechnuti svědek J. a svědkyně J.; odvolací soud pak neprovedl výslech svědků M., M. a J. a nebylo provedeno ani znalecké zkoumání "duševního stavu" svědka L.). Hodnocení důkazů oběma soudy je podle stěžovatele nadto v extrémním nesouladu s obsahem těchto důkazů. Rozhodnutí dovolacího soudu pak stěžovatel napadl tvrzením, že soud "nevyužil práva zhojit vady napadených rozhodnutí".
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zákona taktéž spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacet tři roků. O odvolání stěžovatele, spoluobžalovaného S. T. a krajského státního zástupce rozhodl vrchní soud tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu stěžovatelova spoluobžalovaného; stěžovatelovo odvolání podle §256 tr. řádu zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se dovolával stěžovatel v první řadě) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, "což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí.
Co do tvrzených vad při provádění a hodnocení důkazů platí, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro úsudek, že obecné soudy (prvního a druhého stupně) pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů - při organizaci provádění dokazování, stejně jako při hodnocení důkazů. Přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Stěžovatelovými námitkami se zabývaly již obecné soudy; adekvátně vyložily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Oba soudy taktéž v podrobnostech rozvedly, proč navrhovaná doplnění dokazovaní jsou nadbytečná (ohledně zkoumání duševního stavu svědka V. L. na str. 9 rozsudku krajského soudu a str. 17 rozsudku vrchního soudu; co do výslechu svědků J., J., G. M., J. M. a opětovného výslechu A. J. na str. 17 a 18 rozsudku vrchního soudu). Z pohledu judikatury Ústavního soudu se tedy o tzv. opomenuté důkazy nejedná.
Není důvod ani pro úsudek, že obecné soudy porušily právo rovnosti účastníků, když vyhověly důkazním návrhům státního zástupce a nikoliv všem návrhům stěžovatelovým, neboť, jak bylo uvedeno výše, řídí se soudy zásadou volného hodnocení důkazů a není jejich povinností vyhovět každému důkaznímu návrhu. V této souvislosti je také na místě stěžovateli připomenout, že státní zástupce v trestním řízení není toliko jeho protivníkem, když podle §2 odst. 5 tr. řádu všechny orgány činné v trestním řízení objasňují zákonným způsobem i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby a postupují v souladu se svými právy a povinnostmi tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti opakuje výhrady, jež uplatnil již v předchozích stadiích řízení, a - nepřípustně - očekává, že rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již shora zaznamenáno, že postavení čtvrté opravné instance mu nepřísluší.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu