ECLI:CZ:US:2007:3.US.524.07
sp. zn. III. ÚS 524/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele R. R., zastoupeného JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem Nádražní 2040, 256 01 Benešov, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2007 sp. zn. 7 To 12/2007 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006 sp. zn. 2 T 25/84, to v části, jíž bylo rozhodnuto o vzetí do vazby a nepřijetí nabídky písemného slibu, a o návrhu na zrušení ustanovení §306a odst. 2 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §306a odst. 2 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Praze (I.) byl ohledně stěžovatele podle §388 odst. 3 písm. b) tr. řádu zrušen rozsudek tamního soudu ze dne 16. dubna 1985 sp. zn. 2 T 25/84 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 7. srpna 1985 sp. zn. 1 To 15/85, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy (§219 tr. zák.) a trestným činem loupeže [§234 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.] a uložen mu trest odnětí svobody v trvání 20 roků, pro jehož výkon byl zařazen do III. nápravně výchovné skupiny. Tímtéž výrokem Krajský soud v Praze rozhodl rovněž o vzetí stěžovatele do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu. Dále potom (II.) nepřijal nabídku písemného slibu ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stížnost stěžovatele směřující do výroků předmětného usnesení v rozsahu rozhodnutí týkajícího se vazby Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením následně zamítl.
Tato rozhodnutí, jak se podává z petitu a rovněž obsahu návrhu, stěžovatel napadl včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností. To s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. [K návrhu potom přiložil i další rozhodnutí vydaná na základě §73 odst. 1 písm. a), §73a odst. 2 písm. b) tr. řádu.]
K zásahu do označených ústavních kautel mělo dojít dle narace návrhu již tím, že stěžovateli "do dnešního dne obvinění ve smyslu §160 tr. ř. sděleno nebylo". Policii byla dle tvrzení stěžovatele jeho rakouská adresa v roce 1982 známa, z čehož vyvozuje, že předpoklady pro řízení proti uprchlému nebyly dány. Má za to, že v jeho vazební věci nedošlo k nastoupení předpokladů uvedených v §67 písm. a) tr. řádu. Co do jím snesených argumentů takto nejprve pro nedůvodnost podezření ze spáchání trestného činu a posléze nevěrohodnost původního dokazování. Zejména potom ovšem s ohledem na to, že teprve poté, co po svém uvěznění neuspěl se stížností u Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva, ani ministra spravedlnosti, a o následném návrhu na obnovu řízení v roce 2004 "soud více než rok nejednal", uprchl dne 8. listopadu 2005 z věznice, přičemž odcestoval do svého trvalého bydliště v SRN, odtud chtěl dosáhnout zrušení "sporného a nespravedlivého rozsudku" a ve smyslu svého návrhu předloženého soudu ve Stuttgartu se sám vydání pod podmínkou nového trestního řízení domáhal. V podrobnostech ve vztahu k těmto námitkám potom připojil závěrem tvrzení o nedostatečném, nikoliv řádném a vyčerpávajícím odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 645/99, I. ÚS 663/2000, I. ÚS 303/01 a III. ÚS 612/06 se domáhal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a poté je nálezem zrušil. S odkazem na §74 zákona č. 182/1993 Sb. dále navrhl rovněž zrušení §306a odst. 2 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Vycházeje z takto vymezeného přezkumu, posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný.
Námitka stran tvrzené absence "řádného sdělení obvinění" postrádá dle jeho názoru z pohledu intencí, jakož i naznačené procesní situace §388 odst. 3 písm. b) tr. řádu relevanci.
K vlastnímu vazebnímu důvodu formulovanému v §67 písm. a) tr. řádu nutno uvést, že z nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 se podává, že pro jeho naplnění postačení za splnění dalších podmínek i reálná hrozba vysokého trestu. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud zdůraznil subjektivní hledisko, kdy se musí jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem, která se upíná ke stíhanému trestnému činu. Přitom hrozbou vysokého trestu lze podle tohoto nálezu odůvodnit existenci uvedeného vazebního důvodu toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností, opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Tato podmínka byla v posuzované věci (již z povahy stíhaného trestného činu vraždy) splněna, když stěžovatel nepředložil takové důvody, které by obavy z útěku na straně obecných soudů rozptýlily.
Ze zmíněného nálezu totiž současně vyplývá, že čím je výraznější hrozba vysokého trestu, a takto i obava z útěku, tím silnější důvody (konkrétní okolnosti) na podporu ponechání na svobodě musí svědčit obviněnému, tj. musí zde být velmi pádné důvody zakládající rozumný úsudek o tom, že zde není dostatečná obava z jeho útěku. Soudy přitom svůj opačný názor (mimo samotnou hrozbu vysokého trestu) především zdůraznily i poukazem na konkrétní relevantní okolnosti: stěžovatel uprchl z výkonu trestu, který mu byl původním rozsudkem uložen, přičemž se jednalo o pečlivě plánovaný a fundovaně připravovaný čin; ten považují obecné soudy za nepřiměřené vyjádření nesouhlasu s odsouzením a při hrozícím vysokém trestu tyto skutečnosti jsou způsobilé dle jejich názoru vzbudit důvodnou obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu. Vrchní soud v Praze připomněl, že k původnímu zadržení stěžovatele došlo pouze v součinnosti s příslušnými mezinárodními orgány na základě zatýkacího rozkazu. Zdůrazněno bylo i to, že "přeceňovat" nelze ani (jím namítané) okolnosti, že se sám dopravil letecky do České republiky, neboť to byla příznivější alternativa vedle té, že by byl dopraven eskortně německou policí do Rozvadova a předán tuzemským policejním orgánům. Z těchto důvodů nepřijaly rovněž písemný slib učiněný na základě §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Napadená rozhodnutí jsou v intencích námitek stěžovatele v nezbytném rozsahu přezkoumatelným způsobem odůvodněna a z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto usnesení uvedených v §134 odst. 2 tr. řádu obstojí, když úvahy obecných soudů se pohybují v rámci argumentačního pole vymezeného konstelací, v níž se trestní věc stěžovatele nalézá (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Řečené lze potom vztáhnout i k výtce ohledně odůvodnění existence podmínek uvedených v dikci §68 odst. 1 věty druhé tr. řádu, stejně jako i finálního odstavce §67 tr. řádu.
Ustanovení §306a odst. 2 zákona č. 141/1961, o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nebylo ve věci stěžovatele ze strany obecných soudů v případě rozhodování o vazbě aplikováno, proto evidentně není osobou oprávněnou k podání návrhu na jeho zrušení (srov. §74 zákona č. 182/1993 Sb.).
Vzhledem k uvedenému bylo tudíž o návrhu stěžovatele rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení se takto pro neprodlené rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti stal bezpředmětným.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu