ECLI:CZ:US:2007:3.US.544.06.1
sp. zn. III. ÚS 544/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) H. M. a b) K. M., zastoupených JUDr. R. L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2006, č.j. 15 Co 52/2006-228, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 6. 2005, č.j. 3 C 175/2002-197, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byly porušeny čl. 11 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Stěžovatelé se coby vlastníci pozemků parc. č. 3398/2 a parc. č. 3398/8 v k.ú. Ch., zapsaných na listu vlastnictví č. 363 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Tachov, žalobou domáhali, aby soud žalovaným M. a I. S. (vlastníkům přiléhajícího pozemku parc. č. 3397/20), uložil povinnost odstranit "plot s podezdívkou a další části jejich staveb z pozemků žalobců". Soud prvního stupně o žalobě stěžovatelů rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že zřídil dle §135c odst. 3 obč. zák. ve prospěch žalovaných věcné břemeno "na dobu neurčitou" tak, že vlastníci zatížených pozemků jsou povinni strpět "současnou stavbu plotu s podezdívkou a chůzi na části těchto pozemků vyznačených geometrickým plánem č. 644-28/2005, který je nedílnou součástí rozsudku", a to za náhradu ve výši 2.000,- Kč ročně se splatností "vždy k 31. 12. každého roku k rukám vlastníků parc. č. 3398/2 a parc. č. 3398/8". Odvolací soud k odvolání obou stran sporu rozsudek jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.).
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce stěžovatelů, že jim obecné soudy přiznaly za zřízené věcné břemeno náhradu "nepřiměřeně nízkou", respektive "zcela zanedbatelnou a nevyvažující v žádném případě výrazné omezení vlastnického práva", čímž "porušily svými rozsudky čl. 11 odst. 4 Listiny".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Důvod k zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.
Předně je namístě připomenout, že ústavnost ustanovení §135c odst. 3 obč. zák., jež umožňuje omezit vlastnické právo, nebyla napadena, resp. stěžovatelé ji nezpochybňují, a to ani ve vztahu ku čl. 11 odst. 1, 4 Listiny, jehož se jinak dovolávají. Z ústavní stížnosti se podává, že toliko namítají, že vypořádání jejich právního vztahu s žalovanými z tzv. neoprávněné stavby ve smyslu §135c obč. zák., zejména vzhledem ku stanovené výši náhrady za zřízení věcného břemene, založily obecné soudy na protiústavním výkladu a aplikaci ustanovení §135c odst. 3 obč. zák.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
O nic takového - co do zřízení věcného břemene - však zde zjevně nejde, resp. nelze důvodně obecným soudům vytýkat.
Právní názory, jež obecné soudy uplatnily, nikterak nevybočují ze standardů soudní praxe, stejně jako z idejí, jež dříve vyjádřil Ústavní soud (viz kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy, ročník 1999, č. 3, str. 87; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 22 Cdo 2145/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, ročník 2000, č. 9, str. 404-405; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod č. 32/2006 tamtéž; stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 198/95, I. ÚS 137/03, II. ÚS 114/03, III. ÚS 455/03 a dalších).
Zcela nemístná je představa stěžovatelů, že by mohlo být cokoli relevantního v tom, že "žalovaní vystavěli neoprávněnou stavbu plotu v době vlastnické držby (jejich) právních předchůdců", pročež proti ní nemohli "zakročit", jelikož tím stěžovatelé jen flagrantně přehlížejí, co je obsahem právního nástupnictví. Stejně tak je nevýznamné, namítají-li, že "žalovanými tvrzená dobrá víra ... nebyla nikdy prokázána", neboť tuto otázku již před Ústavním soudem otevřít nelze, poněvadž platí, že hodnocení důkazů je vyhrazeno obecným soudům, ledaže představuje věcný a logický exces, a tak tomu v dané věci není, resp. stěžovatelé ani netvrdí.
V dalším již nemůže jít o nic jiného, než o výši náhrady, již obecné soudy stanovily, zřizujíce věcné břemeno.
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - ve výše uvedeném smyslu - zjevně mít nelze.
Ani stěžovatelé nepochybují, že obecné soudy určovaly výši náhrady postupem dle ustanovení §136 o.s.ř., jež předpokládá situaci, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná jejich nemožnost jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku; jde tedy o posouzení skutkové, jež činí soud "podle své úvahy".
I kdyby bylo jakkoli sporné - pro stanovení náhrady za zřízené věcné břemeno - přímé užití zákona č. 151/1997 Sb., resp. jeho ustanovení §18 (na čemž je postaven znalecký posudek podaný v řízení před soudem prvního stupně), nelze přehlédnout, že pak je k dispozici již jen ten náhradový režim, který je obecným soudům z aplikační praxe ustanovení §135c odst. 3 obč. zák. znám (viz výše označená rozhodnutí Nejvyššího soudu), pro nějž - coby východiska - kritéria určení výše náhrady zakotvená v §18 zákona č. 151/1997 Sb. již použitelná (spolu s dalšími) být zřejmě mohou (hledisko výnosu v dané věci znalec pokládal za neužitelné).
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že úvahy soudu prvního stupně, na jejichž základě byla náhrada za zřízené věcné břemeno stanovena, postrádají potřebnou přesvědčivost, nicméně Ústavní soud rovněž neshledává dostatečně silný důvod, jde-li o úvahy "volné", kritizovat jejich výsledek. Ani stěžovatelé jej relevantně nezpochybňují, resp. nezpochybňují úsudek odvolacího soudu, že - tím, že byla náhrada stanovena ročním plněním na dobu neurčitou - se jim dostalo spíše více než "dostatečné materiální satisfakce", kterou žalovaní posléze zřejmě akceptovali.
Především s připomenutím výše prezentovaných zásad (omezení) ústavněprávního přezkumu, pak tomu odpovídá závěr (byť jej Ústavní soud považuje za hraniční), že stěžovateli předestřená oponentura nemá ústavněprávní reflex, jelikož jím otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu a aplikace práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; "přece jen" závěry obecných soudů nepostrádají jistou racionální základnu a jsou odůvodněny. Bylo-li shora řečeno, že kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo. Náhrada za věcné břemeno byla stěžovatelům poskytnuta, pročež o kolizi s čl. 11 Listiny ani potud nejde.
Zcela nepřípadné jsou pak námitky stěžovatelů ve vztahu k (tvrzenému) porušení čl. 36 odst. 3 Listiny, jelikož nemají žádnou vazbu na ústavní stížností napadená rozhodnutí, resp. na věc, o niž před obecnými soudy šlo.
Poněvadž se stěžovatelům zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu