ECLI:CZ:US:2007:3.US.585.07.1
sp. zn. III. ÚS 585/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. března 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CIRET Immobilienverwaltungs GmbH, se sídlem Karlsbaderstrasse 12, Dinkelsbühl, Spolková republika Německo, zastoupené Dr. P. A. H., proti postupu Policie ČR, Okresní ředitelství Hodonín ve věci vedené pod ČTS: ORHO - 1312/KPV -TČ-2004 a postupu Okresního státního zastupitelství v Hodoníně ve věci vedené pod sp. zn. ZT 333/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství v Hodoníně (dále jen "okresní státní zastupitelství") ze dne 16. 8. 2006 č. j. ZT 333/2006 - 11. Dále stěžovatelka požadovala, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že příslušné orgány činné v trestním řízení jsou povinny pokračovat v řízení o podaném trestním oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku na Ing. L. P. jejíž osobní údaje stěžovatelka připojuje.
Označeným usnesením okresní státní zastupitelství zamítlo jako nedůvodnou stížnost stěžovatelky proti usnesení Policie ČR, Okresní ředitelství Hodonín (dále jen "policejní orgán"), ze dne 30. 4. 2006 ČTS:ORHO - 1312/KPV -TČ-2004. Tímto usnesením policejní orgán podle §159a odst. 2 trestního řádu odložil trestní oznámení stěžovatelky ohledně činnosti Ing. L. P., jednatelky společnosti PLUS, s. r. o. a obchodní společnice stěžovatelky. Ve své stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu stěžovatelka namítala, že policejní orgán vycházel z chybného výkladu ustanovení §255 tr. zákona, na jehož základě konstatoval, že sice byly naplněny všechny znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, avšak trestní stíhání je nepřípustné, neboť již uplynula promlčecí doba tří let uvedená v ustanovení §67 odst. 1 písm. d) tr. zákona.
Ve své stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu stěžovatelka uplatňovala svůj názor, že na jednání ing. P. se vztahuje kvalifikované ust. §255 odst. 2 písm. a) tr. zákona a promlčecí lhůta ve smyslu §67 odst. 1 písm. c) je proto pět let, což stěžovatelka odůvodňuje obsáhlou právní argumentací. Poté, co byla stížnost stěžovatelky podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu příslušným státním zástupcem zamítnuta, podala stěžovatelka podnět Krajskému státnímu zastupitelství v Brně o přezkoumání postupu okresního státního zastupitelství, který však byl jako bezdůvodný odložen, přičemž krajské státní zastupitelství ve svém přípise ze dne 2. 11. 2006 č. j. 2 KZN 2371/2006-13 odkázalo na usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 5 Tdo 1454/2004. Stěžovatelka se dále ve stejné věci bezúspěšně obracela na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a konečně na ministra spravedlnosti ČR s podnětem k podání stížnosti pro porušení zákona, ke kterému výše uvedeným postupem státních orgánů mělo dojít (viz k ústavní stížnosti přiložené kopie sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 9. 2. 2007 č. j. 191/2007-ODS-DOH/3 a přípis Nejvyššího státního zastupitelství, odboru trestního řízení ze dne 23. 1. 2007 č. j. 5 NZN 2750/2006-12).
Následně stěžovatelka podala projednávaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, v jehož odůvodnění vytýká státnímu zastupitelství a policejnímu orgánu, že svým postupem předjímají a nahrazují rozhodovací činnost soudů a brání tak průchodu spravedlnosti, a to v rozporu s čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání jiné osoby a věc byla odložena podle §159a odst. 2 tr. řádu.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že ,,jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy". Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že postupem orgánů činných v trestním řízení při vyhodnocování trestních oznámení ani navazujícími rozhodnutími nelze jakkoli zasáhnout do ústavním pořádkem chráněných základních práv oznamovatelů.
Lze dovodit z čl. 80 odst. 1 Ústavy, jakož i z ustanovení §2 odst. 8 tr. řádu, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství, zatímco rozhodnutí o vině a trestu spadá do kompetence nezávislých soudů (srov. čl 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Trestní oznámení nemá v rámci českého právního řádu charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby, nýbrž se v zásadě jedná o formu účasti občanů při prosazování veřejného zájmu na potlačování kriminality (srov. §1 odst. 2 tr. řádu). Z této pomoci fyzických a právnických osob orgánům veřejné moci k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů (viz §1 odst. 1 tr. řádu) nelze žádným způsobem dovozovat aktivní legitimaci fyzických a právnických osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Dále Ústavní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, např. na publikované usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14., usn. č. 29, a usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96 či I. ÚS 445/05.
Ve skutečnosti, že policejní orgán odložil trestní oznámení stěžovatelky, ani v navazujícím postupu a rozhodnutí státního zastupitelství tedy nelze spatřovat porušení jejích ústavně zaručených subjektivních veřejných práv, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu, neboť neexistuje ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána. Nelze ani přisvědčit námitce stěžovatelky, že by postup státního zastupitelství v projednávané věci byl v rozporu s čl. 40 odst. 1 Listiny. Stát prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, jako orgánů veřejné moci, rozhoduje o tom, zda byly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, upravené v trestním řádu, či nikoli (srov. čl. 8 odst. 2 Listiny).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu