ECLI:CZ:US:2007:3.US.607.06
sp. zn. III. ÚS 607/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. M., zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 4. 2006, č.j. 56 Co 53/2006-260, rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 18. 10. 2004, č.j. 7 C 6/2003-181, usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 29. 11. 2004, č.j. 7 C 6/2003-197, a usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 15. 3. 2004, č.j. 7 C 6/2003-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jejího názoru mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen "Úmluvy").
Z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň - jih sp. zn. 7C 6/2003 se podává, že tam jmenované žalobkyně se proti stěžovatelce domáhaly zaplacení dlužného nájemného ve výši 82.017,- Kč z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 26. 9. 2001, a to za období od 1. 1. 2002 do 31. 1. 2003, kdy byl nájemní poměr ukončen. Stěžovatelčin vzájemný návrh (výslovně označený jako návrh podle §97 o.s.ř.), jímž stěžovatelka uplatnila v něm specifikované majetkové nároky proti žalobkyním (především na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení), soud usnesením ze dne 15. 3. 2004, č.j. 7C 6/2003-107, vyloučil k samostatnému projednání (§97 odst. 2 o.s.ř.).
Rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobkyním částku 80.770,-Kč s příslušenstvím; co do částky 1 300,- Kč soud k návrhu žalobkyň řízení zastavil (výrok II.), a dále rozhodl o povinnosti žalobkyň k zaplacení soudního poplatku (výrok III.), o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení žalobkyním (výrok IV.) a státu (výrok V.). V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že dne 26. 9. 2001 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, jelikož však předmětem nájmu byly prostory, k nimž nebylo vydáno příslušné kolaudační rozhodnutí, byla smlouvou neplatnou. Protože tím stěžovatelka v době od 1. 1. 2002 do 30. 1. 2003 nebytové prostory ve vlastnictví žalobkyň užívala bez právního důvodu (a provozovala v nich podnikatelskou činnost), získala tím majetkový prospěch, jehož výše byla zjištěna znaleckým posudkem, a k jejímuž vydání ji soud zavázal.
Usnesením ze dne 29. 11. 2004, č.j. 7C 6/2003-197, soud prvního stupně doplnil výrok V. rozsudku ze dne 18. 10. 2004 tak, že rozšířil povinnost stěžovatelky k náhradě nákladů řízení vzniklých státu (v podobě náhrady hotových výdajů a odměny znalce).
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím usnesením v napadených výrocích potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění, jakož i právní závěry.
V ústavní stížnosti stěžovatelka proti označeným rozhodnutím brojí především tvrzením, že k vyloučení jejího (vzájemného) návrhu k samostatnému projednání došlo v rozporu se zákonnými ustanoveními (§97 odst. 1, 2 o.s.ř.), neboť tak podle jejího názoru nelze učinit, jde-li o návrh, který je "byť z části vzájemně závislým nárokem"; z důvodu absence odůvodnění jej současně považuje za rozhodnutí, jež "v sobě nese nezákonnou libovůli soudu v rozhodování". K napadenému rozsudku soudu prvního stupně namítá, že soudu bylo známo, že nebytové prostory žalobkyň měl od roku 1994 v nájmu její manžel a ona jejich část již dříve využívala; proto závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 26. 9. 2001 se tudíž vztahuje i na nájemní smlouvu předchozí (ze dne 30. 12. 1993) uzavřenou mezi žalobkyněmi a jejím manželem. Soud však pomlčel o tom, že podle této "první" nájemní smlouvy bylo žalobkyním zaplaceno do 30. 9. 2001 celkem 407.121,- Kč a z druhé neplatné smlouvy dalších 39.000,- Kč (do 31. 12. 2001), jakož i pominul, že předmět nájmu byl (přestavbou) na náklady manžela i její zhodnocen. "Nezákonným postupem, kdy neaplikoval správně zákonné ustanovení o vzájemné povinnosti účastníků neplatné smlouvy vzájemně si vrátit poskytnuté plnění", pak podle stěžovatelky soud odmítl poskytnout ochranu jejím, odtud vyplývajícím nárokům. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje v tom, že soud "nezhodnotil správně obsah výslechů svědků", neprovedl navržené důkazy o poskytnutých platbách a tento postup náležitě nezdůvodnil. Dosud uvedené pak podle stěžovatelky platí i ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona Ústavním soudu, odmítne usnesením soudce zpravodaj (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) návrh také tehdy, je-li nepřípustný (nestanoví-li zákon jinak).
Podle §35 odst. 2, věty první, zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná.
To je rozhodné ve vztahu k usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 3. 2004, č.j. 7 C 6/2003-107, neboť stěžovatelka je napadla ústavní stížností již dříve (ze dne 14. 7. 2006), a Ústavní soud ji usnesením ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. II. ÚS 430/06, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl. Pro připomenutí stěžovatelce se uvádí, že Ústavní soud zde zdůraznil, že "jde o usnesení o vedení řízení, jehož vydání je na úvaze obecného soudu a zásadně nejde o rozhodnutí, které by bylo s to jakkoli zasáhnout do práv účastníků. Takové rozhodnutí nemusí být odůvodněno (§169 odst. 2 o.s.ř.) a není proti němu přípustné odvolání (§202 odst. 1 písm. a/). Rozhodnutí obecného soudu neshledává Ústavní soud svévolným, jak naznačuje stěžovatelka".
Opětovná stížnost je tedy (v této části) nepřípustná, a tím nezpůsobilá věcného projednání; Ústavní soud ji proto ve smyslu citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu odmítl.
Podstatou ústavní stížnosti v části, směřující proti meritorním rozhodnutím obecných soudů, je kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelkou dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Nic takového v dané věci dovodit nelze, a to ani v rovině skutkové ani právního posouzení věci. Ústavní stížností stěžovatelka toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Pochybení nelze spatřovat ani v rozhodném názoru o procesních a hmotněprávních důsledcích zjištění, že nájemní smlouva, z níž žalobkyně původně dovozovaly v řízení uplatněný nárok na zaplacení nájemného, byla uzavřena neplatně.
Stěžovatelka se mýlí, dovozuje-li zhoršení svého procesního postavení z toho, že v tomto řízení nebyl obecnými soudy vzat v úvahu její vzájemný nárok vůči žalobcům; stejně tak neplatí, že si tím soud "vytvořil předpoklad" pro popření jejího práva (na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalobkyním) v jiném řízení. Pro ochranu tvrzenému právu byl totiž vytvořen adekvátní prostor v jiném, samostatném řízení, přičemž stojí za zaznamenání, že neobstojí ani názor, že jí uplatněné nároky (vzájemným návrhem) spolu s nároky žalobkyň představují tzv. synallagmatické závazky ve smyslu §457, §560 obč. zák. (viz kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1270/99, uveřejněný pod č. 13/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Je též významné, že stěžovatelka postupovala v dané věci podle §97 odst. 1 o.s.ř., a nikoli podle §98 o.s.ř.; jinými slovy, v ústavní stížnosti se nepřípustně dovolává obrany, k níž se v řízení před obecnými soudy neuchýlila.
V důsledku toho se relevantními pro posouzení věci o zaplacení dlužného nájemného nemohly stát ani důkazy, týkající se plateb nájemného ze smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 30. 12. 1993 mezi žalobkyněmi a Ing. Mikulášem Molnárfim (manželem žalované), stejně jako důkazy ohledně nákladů vynaložených v souvislosti s tvrzeným technickým zhodnocením pronajatého objektu (v prvním případě vycházejí nadto ze zcela jiného právního vztahu, jinak subjektově vymezeného, resp. jinak vymezeného v čase). Nelze tudíž efektivně namítat, jak činí stěžovatelka, že tím, že její důkazním návrhům soudy nevyhověly, se zpronevěřily principům spravedlivého procesu.
Lze tudíž uzavřít, že se stěžovatelce zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu