ECLI:CZ:US:2007:3.US.638.07.1
sp. zn. III. ÚS 638/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1323/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Napadeným rozsudkem vrchního soudu bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na obhajobu tím, že v průběhu trestního řízení došlo k natolik "dramatickým změnám" v náhledu na jeho jednání, že podstata trestnosti tohoto jednání byla "posunuta zcela jinam", pročež postrádal "elementární míru jistoty, v čem konkrétně je spatřována trestnost toho, co je mu kladeno za vinu".
V podrobnostech stěžovatel uvedl, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, se zaměřením k tomu bylo vedeno celé přípravné řízení a pro uvedený trestný čin byl posléze postaven před soud. Přestože v řízení před soudem prvního stupně nedošlo "po stránce důkazní k ... závažnějším posunům", rozsudkem tohoto soudu (ze dne 28. 12. 2005) byl shledán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku dle §128 odst. 2, 4 tr. zákona, jehož "konstrukce je založena na ... zcela odlišných předpokladech, a který směřuje k ochraně zcela odlišných vztahů a hodnot, než trestný čin podvodu dle §250 tr. zák.". Z úvah odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně zrušil, nebylo lze jednoznačně pochopit, jakého konkrétního trestného činu se měl dopustit. Soud prvního stupně jej následně opětovně shledal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona; v následném odvolacím řízení dospěl vrchní soud k názoru, že posuzovaný skutek je třeba kvalifikovat jako trestný čin poškozování věřitele dle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona a původní posouzení ve smyslu trestného činu zneužívání informací v obchodním styku bylo "zmírněno" na právní kvalifikaci pouze podle §128 odst. 2 tr. zákona.
Napadeným rozsudkem vrchního soudu bylo podle stěžovatele porušeno také jeho právo na spravedlivý proces a na respektování presumpce neviny potud, že skutkové závěry, na kterých byl vybudován výrok o vině, byly založeny na "dílčí části reálného skutkového děje, která byla vytržena k kontextu okolností dalších", jež vylučovaly, že by stěžovatel jednal v úmyslu poškodit společnost SEZOOZ OIL, a.s., či způsobit škodu jejím věřitelům. Stěžovatel tvrdí, že v době, kdy měl ze společnosti SEZOOZ OIL, a.s. formou půjček vyvádět aktiva, do společnosti zároveň vkládal majetkové hodnoty, které převyšovaly hodnotu aktiv, jež čerpal. Konkrétně nechal na řad společnosti SEZOOZ OIL, a.s. vystavit směnku společnosti Slovenský plynárenský priemysel, š.p., znějící na částku 500.000.000,- Sk, a to aniž by společnost SEZOOZ OIL, a.s., měla na toto plnění nárok. Ve vzájemné bilanci mezi ním a společností SEZOOZ OIL, a.s., tak této společnosti poskytl majetkovou hodnotu několikanásobně vyšší; že jí nebyla plně využita, již nebylo "věcí (jeho) odpovědnosti".
Usnesenímu, jímž bylo odmítnuto dovolání, stěžovatel vytýká, že Nejvyšší soud rozhodl již dne 8. 11. 2006, tj. 6 dní před skončením lhůty k podání dovolání; tím mu bylo znemožněno s tímto podáním disponovat, jmenovitě je doplnit. Tento postup Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za "nezákonný" a "hrubě odporující základním principům právního státu".
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu sp. zn. 35 T 7/2003 se podává, že stěžovatel byl v pořadí prvním rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 35 T 7/2003, uznán vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej takového zboží, na dobu osmi roků.
K odvolání stěžovatele i státního zástupce byl rozsudek soudu prvního stupně usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 2 To 29/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. řádu zrušen a věc podle §259 odst. 1 tr. řádu vrácena k dalšímu řízení.
V pořadí druhým rozsudkem krajský soud stěžovatele opětovně uznal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2, 4 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců. Současně mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej takového zboží na dobu osmi roků.
K opětovnému odvolání stěžovatele i státního zástupce vrchní soud (ústavní stížností napadeným rozsudkem) tento rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem zneužívání informací v obchodním styku podle §128 odst. 2 tr. řádu a trestným činem poškozování věřitele podle §156 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti roků a šesti měsíců a trestu zákazu činnosti, spočívajícímu v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci, na dobu osmi roků.
Podané dovolání Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiných než zákonných důvodů) odmítl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí, jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily, což platí zejména o soudu dovolacím. V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.
Co do skutkové námitky, že odvolací soud vycházel jen z "dílčí části reálného skutkového děje", je v rovině ústavněprávního přezkumu především významné, že není důvod pochybovat, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu); přitom úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, vyložil dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby soudem učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedokládá. Napadenému rozhodnutí nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.
K uvedenému je vhodné dodat, že odvolací soud nedoplňoval skutková zjištění soudu prvního stupně pouhou úvahou, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz zformovaný v průběhu procesu, nýbrž provedl listinné důkazy další (a contrario nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 639/03 a sp. zn. IV. ÚS 343/04).
Ve vztahu k námitce, že v jeho trestní věci soudy nerespektovaly zásadu obžalovací, postačí odkázat na podrobný výklad, který stěžovateli předestřel dovolací soud; interpretace pojmu totožnosti skutku, již podal, a jeho uplatnění v dané věci zjevně nelze mít za ústavně relevantní vybočení ze standardů zákonného výkladu a tím za výraz nepředvídatelné libovůle. Ústavní soud opakovaně uvádí, že "základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilé založit i porušení práv nebo svobody základních, chráněných ústavním pořádkem".
O nic takového zjevně nejde ve vztahu k úsudku dovolacího soudu, že "totožnost skutku byla ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákona zachována při úplné shodě jednání stěžovatele (jehož podstatou bylo odčerpání peněžních prostředků z majetku společnosti SEZOOZ OIL, a.s. prostřednictvím uzavřených smluv a dodatků bez poskytnutí protihodnoty nebo vrácení peněz) a částečné shodě jím způsobeného následku (škody na majetku obchodní společnosti SEZOOZ OIL, a.s., jejímž důsledkem byla nemožnost uspokojit pohledávky věřitelů této společnosti)".
Ústavním soudem neoponovaný závěr o "totožnosti skutku" logicky - sám o sobě - podstatným způsobem relativizuje další stěžovatelovu výhradu, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, jelikož postrádal "elementární míru jistoty, v čem konkrétně je spatřována trestnost toho, co je mu kladeno za vinu". Již jen nadto lze znovu poukázat na vysvětlení, které stěžovateli podal v odmítavém usnesení dovolací soud (viz odkaz na odůvodnění prvotního kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, resp. absence důvodu k postupu podle §225 odst. 2 tr. řádu vzhledem k povaze jeho rozhodnutí následného). Není nepřiléhavý závěr, že se stěžovateli - k obhajobě potřebné - informace o možnosti jiného právního posouzení souzeného skutku adekvátně dostalo, a právo na obhajobu tak nebylo zkráceno.
Není konečně spolehlivého argumentu ve prospěch stěžovatelovy námitky, že k porušení ústavně zaručených práv došlo tím, že Nejvyšší soud rozhodl o dovolání dříve, než uplynula lhůta k podání dovolání. Není pochyb, v obecné procesní rovině, že takový postup koliduje s ustanoveními §265h odst. 2, věty druhé, a §265f odst. 2 tr. řádu; lze však též stěžovateli připomenout, že zřetel k zásadě "vigilantibus iura" posiluje naopak požadavek, aby již původní podání dovolatele bylo dovoláním úplným a nikoli jen "částečným", či "zatímním" apod. (nesvědčí-li zvláštní objektivní důvod, aby dovolání bylo posléze, co do dovolacího důvodu, resp. jeho argumentačního zpřesnění doplňováno). Stěžovatel však především pomíjí, že ústavní stížnost je prostředkem konkrétní ochrany ústavně zaručeného práva (zde na spravedlivý proces), zatímco jeho námitky se - oproti tomu - obrací zjevně do prostoru všeobecného (dodržení důsledků výše uvedených zákonných ustanovení vůbec), aniž by doložil (mohl doložit), že vytýkaný procesní nedostatek se reálně (a nepříznivě) promítl právě do jeho procesních poměrů. Zde je pak podstatné, že ačkoli stěžovatel tvrdí, že možnosti doplnit podané dovolání hodlal využít, tak ve skutečnosti neučinil, aniž by mu v tom cokoli bránilo; že dovolací soud rozhodl již 8. 11. 2006 se dozvěděl až 9. 1. 2007, kdy mu (obhájci) jeho usnesení bylo doručeno, tj. až poté, co lhůta k dovolání uplynula (13. 11. 2006), a tím i lhůta k jeho doplnění. Jiná situace by nastala, kdyby stěžovatel vskutku dovolání, podáním ve lhůtě podle 265f odst. 2 tr. řádu, relevantně doplnil, a dovolací soud k němu nepřihlédl (proto, že rozhodl dříve); tak tomu však v dané věci není (nejméně do 9. 1. 2007 zůstal stěžovatel zcela pasivní), a tuto skutečnost samozřejmě nemůže ovlivnit ani jeho snaha odvrátit "účelovost či pouhou formálnost" v ústavní stížnosti uplatněné námitky poukazem na to, že předchozí řízení trpělo "nedostatky" a "popsanými vadami".
Lze tedy uzavřít, že ani zde není důvod k závěru, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatele byla konkrétně poručena.
Na tomto základě, shrnutím řečeného, je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu