ECLI:CZ:US:2007:3.US.649.06.1
sp. zn. III. ÚS 649/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů společností a/ CVF Investments Limited, se sídlem 27 Pinardou Street, Alpha Business Centre, 2nd floor, 1060 Nicosia, Kyperská republika, b/ K T, Inc., se sídlem 2711 Centerville Road, Suite 400, City of Wilmington, County of Newcastle, Delaware, Spojené státy americké, a c/ CVF Investments LLC, se sídlem 29 Commonwealth Avenue, Suite 1005, Boston, MA 02116, Spojené státy americké, zastoupených Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, proti zásahu orgánu veřejné moci - zápisu fúze společností K-T-V invest, a.s. a ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s. do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví označený úkon obecného soudu a navrhli, aby Ústavní soud nálezem Krajskému soudu v Brně (dále jen "rejstříkovému soudu") uložil a/ zrušit výmaz a opětovně zapsat společnost K-T-V invest, a.s. do obchodního rejstříku, b/ provést výmaz všech blíže specifikovaných změn týkajících se společnosti ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s. a c/ rozhodnout bez odkladu usnesením o návrhu společností K-T-V invest, a.s. a ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s. (dále též "zúčastněných společností") ze dne 28. 7. 2006 na zápis fúze do obchodního rejstříku.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rejstříkový soud porušil jejich ústavně zaručená základní práva upravená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že dne 28. 7. 2006 valná hromada společnosti K-T-V invest, a.s. (jejímiž akcionáři jsou též stěžovatelé) schválila fúzi se společností ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s. a téhož dne byl podán u rejstříkového soudu návrh na zápis do obchodního rejstříku. Dne 31. 7. 2006 podali stěžovatelé u Městského soudu v Praze žalobu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o sloučení.
Rejstříkový soud po přezkoumání návrhu a k němu přiložených listin zápis bez vydání rozhodnutí (§200da o.s.ř.) dne 2. 8. 2006 v zákonem stanovené lhůtě provedl.
Dle stěžovatelů spočíval "jiný zásah veřejné moci" v okolnosti přímého zápisu. O zápisu fúze do obchodního rejstříku podle jejich názoru "mělo být vydáno řádné usnesení" a k "faktickému provedení zápisu fúze do obchodního rejstříku mohl soud přistoupit pouze pokud by usnesení nabylo právní moci". "Řádné usnesení" jim mělo být doručeno, a stěžovatelé měli mít právo podat odvolání; obdobně nepřípustně soud ignoroval procesní návrhy státního zastupitelství.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti (včetně jejího doplnění "reakcí na vyjádření Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2007 a 3. března 2007" ze dne 29. 6. 2007) postupně namítali 1/ že rejstříkový soud opomenul účastenství stěžovatelů v rejstříkovém řízení, založené jejich procesním postavením v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady slučované společnosti K-T-V invest, a.s., stejně jako účastenství státního zastupitelství, které do rejstříkového řízení vstoupilo, 2/ že nebyl respektován požadavek, aby navrhovatelem a jediným účastníkem řízení byl podnikatel, kterého se zápis týká, 3/ nastalo "významné omezení práv akcionářů domáhat se ochrany proti nepříznivým účinkům fúze" ustanovením §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., 4/ že soud pominul, že konstitutivní zápis nelze učinit přímo, 5/ že zapisované skutečnosti neměly podklad v připojených notářských zápisech, a konečně 6/ že byli zbaveni práva domáhat se po napadeném zápisu do obchodního rejstříku vyslovení neplatnosti valné hromady o fúzi, stejně jako určení neplatnosti smlouvy o fúzi.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Je potřebné předeslat, co Ústavní soud konstantně uvádí, že mu nepřísluší reagovat na každou (zdánlivou nebo i existující) odchylku od podústavním právem zakotvených pravidel; jeho pravomoc je i zde založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody. Základní práva a svobody působí v oblasti jednoduchého práva jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; porušení až jich, resp. porušení zjevné a intenzivní, jmenovitě v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s konsensuálně akceptovanými zásadami výkladu obecného práva, je pak způsobilá založit i porušení práv nebo svobody základních, chráněných ústavním pořádkem.
Z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda postup rejstříkového soudu nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci, kterým by bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Tak tomu (jmenovitě v kontextu stěžovateli dovolávaných čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) však není (zásadně) tehdy, jestliže obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, resp. aniž by se od nich relevantně odchýlil, dbaje základních zásad civilního procesu; v takovém případě nemůže Ústavní soud činit závěr, že řízení o zápisu fúze bylo vedeno způsobem, který ve svém důsledku zasáhl do základních ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů.
K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §87 odst. 1 písm. d) Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243); v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 30/95 konstatoval, že "skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena". Ústavní soud přitom ve své judikatuře nevylučuje, že by jiný zásah veřejné moci mohl vzejít z výsledku řízení o zápisu do veřejného seznamu (srov. sp. zn. IV. ÚS 720/01, II. ÚS 21/03, II. ÚS 172/04, III. ÚS 527/04; popř. sp. zn. II. ÚS 189/02, I. ÚS 146/03).
Argument stěžovatelů "jiným zásahem orgánu veřejné moci" však může logicky obstát jen v případě, že postavení účastníků rejstříkového řízení jim bylo obecným soudem neprávem (v rozporu se zákonem - viz výklad shora) upřeno.
Stěžovatelé své účastenství dovozovali z judiciálního výkladu podaného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.9.2002, sp. zn. 29 Odo 43/2002, 29 Odo 44/2002, 29 Odo 124/2002, dle nějž platí, že navrhovateli v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, kterým byla společnost zrušena, je nezbytné přiznat postavení účastníka i rejstříkového řízení o povolení výmazu společnosti z obchodního rejstříku.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se v rejstříkovém řízení nerozhoduje o právech nebo povinnostech akcionářů, ale pouze o právech nebo povinnostech podnikatelského subjektu zapsaného či zapisovaného do obchodního rejstříku; akcionáři společnosti tím nemohou být účastníky rejstříkového řízení o zápisu změn, jež se této akciové společnosti týkají (k případnému porušení jejich práv došlo již dříve, usnesením valné hromady, která je podkladem pro povolení zápisu do obchodního rejstříku). K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5; usnesení sp. zn. I. ÚS 158/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, č. 35; obdobně sp. zn. III. ÚS 360/99, II. ÚS 361/99, II. ÚS 466/2000, IV. ÚS 529/2000, IV. ÚS 720/01, IV. ÚS 635/02, III. ÚS 527/04).
I kdyby právní názor, vyjádřený ve výše uvedeném judikátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 43/2002, 29 Odo 44/2002, 29 Odo 124/2002, mohl představovat ústavněprávně relevantní hledisko, je jím předestřený argument stěžovatelů nepřípadný již proto, že vychází z kvalitativně zcela odlišné (právní) situace; jeho normativní základnou je totiž stav před 1. 1. 2001 (srov. §94 o.s.ř., ve znění účinném poté). Tím spíše se odkaz na označené rozhodnutí Nejvyššího soudu jeví nepřípadně v poměrech založených právní úpravou po 1. 7. 2005, jestliže ustanovení §200c odst. 1 o.s.ř., ve znění zákona č. 216/2005 Sb., pro rejstříkové řízení užití §94 odst. 1 a 2 o.s.ř. vylučuje jednoznačně.
Požadavek, aby navrhovatel a jediný účastník řízení byl podnikatel, kterého se zápis týká, byl vzhledem k výše uvedenému vymezení účastenství v rejstříkovém řízení dodržen.
Neobstojí ani výtka stěžovatelů odkazem na podnět Krajského státního zastupitelství v Brně doručený rejstříkovému soudu dne 31. 7. 2006 a na údajně pominutá oprávnění státního zastupitelství podle §35 o.s.ř.; coby rozhodné totiž platí - již z povahy ústavní stížnosti - že je bezvýznamná námitka případným porušením procesních práv subjektu jiného, než stěžovatelů samých.
Proto jen pro úplnost se poznamenává, že na podnět Krajského státního zastupitelství v Brně k zahájení řízení o dosažení shody mezi zápisem v obchodním rejstříku a skutečným stavem rejstříkový soud reagoval usnesením ze dne 7.8.2006, č.j. F 29122/06, B 4455-268, jímž deklaroval, že se uvedené řízení nezahajuje. Jelikož Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že usnesení o nezahájení řízení (jako takové) nemá oporu v procesním právu, toto rozhodnutí usnesením ze dne 23. 11. 2006, č.j. 8 Cmo 378/2006-331, zrušil (aniž ovšem tím dal najevo, že řízení být zahájeno mělo).
Vzhledem k nedoloženému účastenství v rejstříkovém řízení nepřísluší stěžovatelům ani relevantní námitka proti rejstříkovým soudem zvolené formě zápisu, resp. proti absenci rozhodnutí. Je-li ostatně provedení zápisu pouze faktickým úkonem soudu, je logické, že proti němu není přípustný opravný prostředek; jestliže občanský soudní řád přezkum vylučuje, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jeho přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního.
Z téhož důvodu nemohou stěžovatelé ničeho vytěžit ani z ustanovení §200da odst. 4, věty první, o.s.ř.
Rejstříkový soud shledal dostatečný podklad navrhovaných zapisovaných skutečností (§38 obch. zák.) v přiložených notářských zápisech dle §80a a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů, osvědčujících konání valných hromad zúčastněných společností a uzavření smlouvy o fúzi. Z notářských zápisů o rozhodnutí řádné valné hromady společnosti ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s., ze dne 22. 6. 2006, č.j. N 413/2006, NZ 381/2006, strana osmnáctá, respektive řádné valné hromady společnosti K-T-V invest, a.s., ze dne 28. 7. 2006, č.j. N 522/2006, 0NZ 481/2006, strana devátá, vyplývá, že uvedená usnesení byla valnými hromadami přijata a jejich obsah i způsob přijetí jsou dle úsudku notářky JUDr. D. S. v souladu se zákonem a stanovami společnosti. Z notářského zápisu o rozhodnutí řádné valné hromady společnosti ČESKÁ INVESTIČNÍ A SPRÁVCOVSKÁ a.s., ze dne 22. 6. 2006, č.j. N 413/2006, NZ 381/2006, se též nepodává, že by Ing. M. S. byl osobou, u které je dána překážka pro výkon funkce dle §38l obch. zák.
Rejstříkové soudy vzhledem k principu vyloučení dvojí kontroly - notářské a soudní - nepřezkoumávají (opakovaně) hmotně právní předpoklady návrhů na zápis, ale pouze prověřují splnění zákonem definovaných předpokladů formálních. Odkaz na nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03 je nepřípadný již proto, že soudům v rejstříkovém řízení napříště (od účinnosti zákona č. 216/2005 Sb.) přísluší nikoli "věcný přezkum", nýbrž oprávnění (zásadně) registrační.
Koncepci a povaze rejstříkového řízení odpovídá i úprava vtělená do stěžovateli kritizovaného ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. (jeho zrušení ostatně ani nenavrhují - srov. sp. zn. I. ÚS 111/96). Připustit možnost přerušení řízení by přineslo zjevně nežádoucí důsledky (viz kupříkladu vztah §200db odst. 1 ku §200db odst. 3 o.s.ř.).
Co do "dalšího podpůrného argumentu" stěžovatelů je přiléhavé připomenout zásadu, již Ústavní soud vyslovil rovněž opakovaně, že mu nepřísluší podávat výklad obecného práva a v jeho rámci se zabývat průmětem přímého zápisu do procesních poměrů (od rejstříkového řízení odlišného) řízení o neplatnost usnesení valné hromady [§131 odst. 3 písm. c), §220h odst. 3 a 4 obch. zák.], respektive možností revokace rozhodnutí o přeměně (§69 odst. 7 obch. zák.). Spor o interpretaci podústavního práva stěžovatelé otevřeli i úvahou o specialitě uvedených ustanovení vzhledem k ustanovením §220da o.s.ř. (viz např. sp. zn. III. ÚS 380/06). K tomu srov. úvahu o "přednosti uplatnění zákona pozdějšího" in Štenglová, I.: Obchodní rejstřík po novele, Praha: ASPI, 2005, str. 176.
V důsledku (a shrnutím) řečeného se dospívá ku konečnému závěru, že - z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu - existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu