ECLI:CZ:US:2007:3.US.661.06.1
sp. zn. III. ÚS 661/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2006, č.j. 14 Co 172/2006-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a nepřímo též čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byl zrušen výrok II. v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o tom, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů".
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává následující.
Usnesením soudu prvního stupně ze 11. 5. 2005, č.j. 72 E 373/2005-5, byl nařízen výkon rozhodnutí - usnesení ze dne 5. 4. 2005, č.j. 11 C 340/2004-89, jímž bylo k návrhu oprávněné nařízeno předběžné opatření ku plnění stěžovatelovy vyživovací povinnosti. K odvolání povinného (stěžovatele) odvolací soud (usnesením ze dne 27. 9. 2005, č.j. 14 Co 539/2005-27) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Dalším usnesením ze dne 19. 1. 2006, č.j. 72 E 373/2005-31, soud prvního stupně návrh oprávněné na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl s tím, že vzhledem k tomu, že již bylo rozhodnuto ve věci samé, předběžné opatření podle §77 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. zaniklo. Oprávněné uložil povinnost zaplatit z titulu náhrady nákladů řízení stěžovateli částku 11.400,- Kč.
Proti zamítavému usnesení podala oprávněná odvolání a současně návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vzala zpět. Odvolací soud (ústavní stížností napadeným) usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Ve vztahu k nákladovému výroku dovodil, že řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí návrhu a tudíž "bylo na místě" uvažovat o přiznání nákladů řízení dle §146 odst. 2, věty první, o.s.ř., avšak na straně oprávněné jsou však dány "důvody zvláštního zřetele", které odůvodňují aplikaci ustanovení §150 (ve spojení s §254 o.s.ř.). Ty odvolací soud shledal v důvodu, pro který stěžovatelka vzala svůj návrh zpět, tj. v tom, že "než bylo pravomocně rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí podle usnesení o předběžném opatření, bylo rozhodnuto ve věci samé a předběžné opatření pozbylo účinnosti".
Stěžovatel považuje rozhodování odvolacího soudu o nákladech řízení za chybné, přisvojil-li si možnost posoudit otázku náhrady nákladů řízení "zcela jinak" než soud prvního stupně, když jeho rozhodnutí již nelze napadnout opravnými prostředky; v takovém postupu totiž spatřuje stěžovatel porušení principu dvojinstančnosti řízení. Konkrétně pak namítá, že odvolací soud nevzal v úvahu, že oprávněná podala "zcela chybný návrh" na nařízení výkonu rozhodnutí a tento (následně) ani neopravila, ani jej po vyhlášení rozhodnutí ve věci samé nevzala včas zpět; též podle stěžovatele odvolací soud nepřihlédl k tomu, že v důsledku "chybného návrhu a postupu" oprávněné byla po dobu více jak jednoho roku "zadržována podstatná část (jeho) mzdy", což zapříčinilo neschopnost dostát dalším závazkům. Proto se mu aplikace ustanovení §150 o.s.ř. - i s ohledem do způsobeného "zásahu do jeho práva na výdělek" - jeví jako nesprávná a nespravedlivá.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00). Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti typicky způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro výjimku, jež je v ústavněprávní praxi připouštěna, se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl.36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jestliže stěžovatel nečiní pochybným, vycházel-li odvolací soud při posouzení kritické nákladové otázky z hlediska "procesního zavinění oprávněné" na tom, že řízení muselo být zastaveno (ve smyslu ustanovení §146 odst. 2, věta prvé, o.s.ř.), klade se toliko otázka, zda odvolacím soudem současně vyložené ustanovení §150 o.s.ř. (aplikované s negativním dopadem do poměrů stěžovatele) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.
Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení §150 o.s.ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v daném případě použitelným (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005).
Tím, že výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, jde o protiústavní interpretaci teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně. Povinností soudu též je své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti.
Taková situace však v dané věci zjevně nenastala; odvolací soud rozhodná hlediska pro užití ustanovení §150 o.s.ř. vymezil způsobem, jemuž nelze upřít racionální základnu, a své rozhodnutí též adekvátně odůvodnil; nikterak nelze dovodit, že jeho závěry (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné.
Odvolací soud vzal v rovině výkladu §150 o.s.ř. v potaz i širší kontext soudního řízení, a tomu nelze ničeho - ústavněprávně - vytknout, jakkoliv to stěžovatel vnímá ve vztahu ke svým nárokům na náhradu nákladů řízení za nespravedlivé.
Za protiústavní nelze přirozeně považovat ani postup odvolacího soudu, jestliže v rozhodnutí podle §222a odst. 1 o.s.ř. rozhodl o nákladech řízení jinak než soud prvního stupně; zde je naopak přiléhavé poukázat na to, že se stěžovateli dostalo příležitosti se k procesnímu úkonu oprávněné, na jehož základě odvolacího soud rozhodoval, řádně vyjádřit a předestřít svoji oponenturu. O protiústavní porušení "zásady dvojinstančnosti", jak stěžovatel dovozuje, nemůže být řeč již vzhledem k zásadám, jež ovládají odvolací stadium občanskoprávního řízení (§201 a násl. o.s.ř.). .
K namítanému procesnímu chování oprávněné se poznává, že se dopustila jediného pochybení, jež spočívalo v nedostatku uvedení splatnosti běžného výživného podle vykonávaného titulu (soud prvního stupně se pak v usnesení o nařízení výkonu od úpravy založené titulem nadto odchýlil). Jinak jí nelze vytknout - jak činí stěžovatel - že v řízení postupovala jakkoli nesoustředěně, resp. "chybně"; procesní úkon opravy návrhu učinila bezprostředně poté, co se dozvěděla ze zrušujícího usnesení odvolacího soudu, že její původní návrh trpěl vadou, a jakou. Podobné lze vztáhnout i k jejímu zpětvzetí návrhu, jestliže bylo vyvoláno okolností, že v mezidobí bylo rozhodnuto ve věci samé, a nastaly tím (pro vykonávané předběžné opatření) důsledky, jež předjímá ustanovení §77 odst. 1 o.s.ř.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu