ECLI:CZ:US:2007:3.US.679.06
sp. zn. III. ÚS 679/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Květoslavou Maříkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Čs. armády 556, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 6. 2006, č.j. 6 Co 1193/2006-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byl zrušen výrok II. v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení".
Z ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se podává následující.
Rozsudkem soudu prvního stupně byla žalovanému uložena povinnost vyklidit tam označené nemovitosti a povinnost zaplatit žalobci (stěžovateli) na náhradě nákladů řízení částku 57.307,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalovaného rozhodl odvolací soud - mimo jiné - napadeným (měnícím) nákladovým výrokem tak, že v řízení před soudem prvního stupně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že "sice uložení povinnosti hradit náklady řízení procesně neúspěšnému účastníku by odpovídalo ustanovení §142 o.s.ř.", avšak na straně žalovaného jsou dány "důvody zvláštního zřetele", které odůvodňují aplikaci ustanovení §150 o.s.ř.; ty podle jeho názoru spočívají jednak v jeho majetkových a sociálních poměrech (vzhledem k nimž byl již v řízení před soudem prvního stupně osvobozen od soudních poplatků) a jednak v "okolnostech dané věci", jmenovitě v tom, že ve vztahu k vyklizované nemovitosti žalovaný vynaložil (spolu se svými předchůdci) předtím, než bylo rozhodnuto "o přechodu vlastnického práva" ve prospěch žalobců, "značné prostředky na to, aby nemovitost byla schopna užívání".
V ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že ústavněprávní přezkum konkrétní aplikace §150 o.s.ř. obecným soudem je namístě jen v případě, že v postupu soudu lze "shledat prvky libovůle", dovozuje však, že takový stav zde nastal, jestliže odvolací soud příslušné závěry zdůvodnil "zcela nedostatečně a nepřesvědčivě"; "jen poměry na straně žalovaného" důvodem pro užití ustanovení §150 o.s.ř. být nemohou, a "další okolnosti, k nimž vzal odvolací soud zřetel", se podle jeho názoru již dané věci netýkají, jestliže byly zohledněny v předchozím řízení o přechodu vlastnického práva.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř. platí - coby zásada - že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl; jsou-li však tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud - výjimečně - náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.). Závěr soudu o tom, zda existují "důvody hodné zvláštního zřetele", musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Významné jsou z pohledu aplikace §150 o.s.ř. především okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoje účastníků v průběhu řízení a další (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I.díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou spíše výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti typicky způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro výjimku, jež je v ústavněprávní praxi připouštěna, se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož ani stěžovatel nepochybuje, že odvolací soud správně zhodnotil výsledek řízení z hlediska "úspěchu ve věci" (ve smyslu výše citovaného ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř.), klade se toliko otázka, zda jím vyložené ustanovení §150 o.s.ř. (s negativním dopadem do poměrů stěžovatele) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.
Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace citovaného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v konkrétním případě použitelným. Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně "neúspěšného" účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o.s.ř., není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. sp. zn. II. ÚS 167/2005). Ústavní soud však současně uvádí, že úvaha, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, a je povinností soudu také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit; v postupu, který by nebyl odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti.
Výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Taková situace však v dané věci zjevně nenastala.
Nelze dovodit, že odvolací soud uvedeným hlediskům ústavněprávní konformity rozhodnutí o náhradě nákladů občanskoprávního řízení nedostál. Neplatí, že rozhodná hlediska pro užití ustanovení §150 o.s.ř. vymezil nepřiléhavě a v rozporu se zásadami, jež jsou v soudní praxi ustálené a přijímané, a nelze mu ani vytýkat, že názory, které uplatnil též srozumitelně neodůvodnil. Není důvod ani k úsudku, že závěry odvolacího soudu (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné.
Odvolací soud vzal v rovině výkladu §150 o.s.ř. v potaz i jiná hlediska, než jsou majetkové a sociální poměry žalovaného, a ani širší kontext soudních sporů, které stěžovatel proti žalovanému vede, a jejich výsledky, na něž odkázal v zohlednění "okolností dané věci", není důvod při hodnocení otázky náhrady nákladů řízení přehlížet. Proto položil-li na ně odvolací soud důraz, nejde o projev "svévole", jak dovozuje stěžovatel. Z toho, co lze z ústavní stížnosti a z ní napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovodit, se podává, že obě soudní řízení mají jedinou (restituční) základnu, a vystihují jen různé fáze procesu vlastnické změny (ve prospěch stěžovatele) a jejího faktického uskutečnění. Za "extrémní rozpor s principy spravedlnosti", resp. vybočení ze standardního výkladu ustanovení §150 o.s.ř. (viz výše), proto nepředstavuje zohlednění okolností uplatněných odvolacím soudem ani v té ani v oné fázi zmíněného procesu, ani případně v obou.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu