ECLI:CZ:US:2007:3.US.682.06
sp. zn. III. ÚS 682/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Jindrou Mlčochovou, advokátkou se sídlem v Karviné - Fryštátu, K. Sliwky 126/18, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 1 To 57/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek, který vydal Vrchní soud v Olomouci v jeho trestní věci. Odvolací soud podle něj nesplnil svou povinnost "přezkoumat zákonnost" a "napravit procesní vady" rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (resp. spravedlivý proces) zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Stěžovatel především polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, kritizuje provádění a hodnocení důkazů před soudem prvního stupně a poukazuje na konkrétní důkazy, které vylučují jeho účast na spáchání jednotlivých útoků (umožňování přepravy cigaret bez celní kontroly). Uvádí, že se trestné činnosti nedopustil a že jeho vina nebyla prokázána.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že po zrušení původního odsuzujícího rozsudku Krajský soud v Ostravě znovu rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2005, č.j. 35 T 12/2001-2876, jímž byl stěžovatel shledán vinným pomocí k trestným činům porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §10 odst. 1 písm. c/ k §124 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ tr. zákona, k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c/ k §148 odst. 1, odst. 3 písm. a/, c/ tr. zákona, k trestnému činu porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §10 odst. 1 písm. c/ k §148a odst. 1, odst. 2 písm. a/ tr. zákona a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a/, c/, odst. 2 písm. a/, c/ tr. zákona. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Zároveň mu byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000 Kč s náhradním trestem v délce trvání pěti měsíců a trest zákazu činnost na dobu pěti let.
K odvolání obviněných i státního zástupce vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu částečně zrušil (ve výrocích týkajících se stěžovatele a ostatních obviněných) a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl; v případě stěžovatele změnil právní kvalifikaci toliko ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele tím, že odpadl znak obsažený v ustanovení §158 odst. 2 písm. a/ tr. zákona ("opatřil takovým činem jinému značný majetkový prospěch"), jehož užití odvolací soud shledal neodůvodněným. Co do výše uloženého trestu snížil odvolací soud pouze náhradní trest odnětí svobody uložený pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě vykonán (z pěti na dva měsíce).
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústavy"). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V prvé řadě se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti s ohledem na skutečnost, že stěžovatel proti napadenému rozsudku vrchního soudu nepodal dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel buduje argumentaci v ústavní stížnosti na námitkách, které zásadně nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b trestního řádu, není na místě trvat na vyčerpání tohoto opravného prostředku, neboť jeho podání by zjevně nevedlo k meritornímu přezkumu. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, které adresoval již soudům obecným. Oba soudy (soud prvního i druhého stupně) vysvětlily, proč považovaly stěžovatelem předloženou skutkovou verzi za účelovou a k okolnostem jednotlivých útoků se korektně vyjádřily shrnutím použitých důkazů (odposlechy, záznamy telefonních hovorů, "zelený sešit" spoluobviněného S., doznání spoluobviněného M. aj.). V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.
Ve vztahu k stěžovatelově námitce, že jeho vina nebyla prokázána, je tedy namístě - z hlediska ústavněprávního - konstatovat, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což se stěžovateli doložit nepodařilo. Napadenému rozhodnutí nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění.
Porušení práva na spravedlivý proces nelze shledat ani ve skutečnosti, že soudy neprovedly stěžovatelem navrhovaný výslech svědka Sporysze, neboť již soud prvního stupně svůj postup odůvodnil (že svědek byl již dříve v hlavním líčení vyslechnut). Nejde o tzv. opomenutý důkaz, tedy o procesní situaci, v níž by návrh účastníka na provedení konkrétního důkazu byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut. Skutečnost, že se k neprovedení uvedeného důkazu nevyjádřil (výslovně) poté i soud odvolací, není takovým pochybením, které by dosahovalo intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
Co do stěžovatelovy námitky, že jeho účast na útoku ze dne 3. 3. 2002 "nebyla žalována", Ústavní soud především poukazuje na to, že z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že stěžovatelovo jednání bylo soudy popsáno jako souhrn jednotlivých dílčích útoků celkem čtyř pokračujících trestných činů. Nové usnesení o zahájení trestního stíhání pro dílčí útok pokračujícího trestného činu by bylo na místě vydávat pouze za situace, kdyby stěžovatel pokračoval v jednání, pro které je stíhán, i po zahájení trestního stíhání, a tak tomu v daném případě nebylo, resp. nešlo o nový skutek (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 199/05).
Dovolává-li se stěžovatel zároveň zásady obžalovací, resp. zásady totožnosti skutku, je přiléhavé připomenout, že soud samozřejmě může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze, v zájmu zabezpečení práva na obhajobu obviněného, nesmí překročit (§220 odst. 1 trestního řádu); pojem totožnosti skutku však trestní řád ani trestní zákon blíže nedefinují. Je nutné jej posuzovat podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci, přičemž nejde jen o naprostou shodu mezi jednotlivými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě s usnesením o zahájení trestního stíhání). Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu věci, k nimž došlo při soudním projednávání věci (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02). Úpravy popisu skutku, které pouze individualizují žalovaný skutek, k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku proto nevedou; popis jednotlivých útoků, kterými byl stíhaný skutek spáchán, byl orgány činnými v trestním řízení upřesňován, nicméně základ stíhaného jednání zůstal totožný. Jedním z možných předpokladů pro zachování totožnosti skutku je shoda alespoň v jednání při rozdílném následku (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Komentář k trestnímu řádu, II. díl., s. 1412), a taková situace v posuzovaném případě ohledně dotčeného jednání nastala. Nelze tedy dospět k závěru, že uvedená zásada, a tím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, byly postupem soudů porušeny.
Na tomto základě, shrnutím řečeného, je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu