ECLI:CZ:US:2007:3.US.694.07.1
sp. zn. III. ÚS 694/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti JUDr. J. K., advokáta, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 1. 2007, č.j. 14 To 6/2007-246, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 20. 11. 2006, č.j. 10 T 40/2005-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu") stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 9 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a 3, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně při rozhodování o nároku obhájce (obviněného R. P.) na odměnu a náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 2, 3 tr. řádu stěžovateli nepřiznal odměnu a náhrady za úkony (ohlášené v podání ze dne 24.4.2006, doručeném soudu dne 3. 5. 2006), jež stěžovatel spojoval s návrhem podle §33 odst. 2, 3 tr. řádu o přiznání bezplatné obhajoby. Argumentoval tím, že tento procesní úkon byl učiněn až po skončení trestního stíhání (po právní moci rozhodnutí ve věci obviněného, jež nastala již 12. 4. 2006), a není ani úkonem, k němuž by ustanovený obhájce byl i poté - ve smyslu §41 odst. 5 tr. řádu - oprávněn.
Stížnostní soud rovněž napadeným usnesením stížnost stěžovatele jako nedůvodnou (§148 odst. 1 písm. c) tr. řádu) zamítl. Přisvědčil soudu prvního stupně, že po skončení trestního stíhání mohl stěžovatel (z postavení obhájce) podat dovolání, žádost o milost a o odklad výkonu trestu, nikoli však návrh podle §33 odst. 2, 3 tr. řádu, pročež mu odměna a náhrady za tento úkon právní služby již nepřísluší.
Nepřiznání odměny a náhrad založilo porušení shora označených základních práv podle stěžovatele proto, že se odvíjejí od návštěvy ve věznici Kynšperk, již si odsouzený vyžádal pro potřeby zamýšleného dalšího opravného prostředku (dovolání); podání návrhu podle §33 odst. 2, 3 tr. řádu bylo jejím výsledkem proto, že dovolání bylo shledáno neúčelným. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, neboť měla-li by být odměna obhájci přiznána jen tehdy, pokud je dovolání skutečně podáno, "mohlo by to vést k přílišné opatrnosti, zda odsouzeného navštívit" na straně jedné a k "nemístné snaze i v nedostatečně odůvodněných případech podávat dovolání" na straně druhé. Stěžovatel je proto názoru, že pokud měl soud pochybnosti, zda učinil návštěvu odsouzeného na jeho žádost a za účelem podání dovolání, mohl jej vyzvat k doložení této skutečnosti, anebo si ji ověřit u odsouzeného.
Podstatou ústavní stížnosti je tedy spor o výklad ustanovení §151 odst. 2, 3 tr. řádu ku §41 odst. 5, resp. §33 odst. 2 téhož předpisu. V podrobnostech jde o to, zda odměna a náhrady obhajoby přísluší obhájci po skončení trestního stíhání též za ty úkony právní služby, jež nelze přímo podřadit pod procesní úkony, k nimž je obhájce i tehdy povolán, resp. zda je takovým úkonem porada s klientem, jež vyústění ve smyslu uskutečnění procesních úkonů podle §41 odst. 5 tr. řádu neměla.
Je zjevné, že stěžovatel především nesouhlasí s výkladem a aplikací podústavního práva obecnými soudy.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudím řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
V rovině ústavněprávní - v rozhodném kontextu - je přiléhavé především poukázat na fixovaný závěr, že advokát zápisem do seznamu advokátů dal z ústavního hlediska předběžný souhlas (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci van der Mussele proti Belgii ze dne 23. listopadu 1983, série A. č. 70) mimo jiné k tomu, že v tomto ohledu bude omezeno (za výhody současně poskytované) jeho právo na zisk z podnikání (čl. 11 Listiny), a tím ve své podstatě i podnikání samotné (čl. 26 Listiny). Toto omezení není pojímáno za rozporné s ústavním pořádkem, jestliže odpovídá principu proporcionality, a nemá zásadní průmět do sféry základních práv a svobod (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/06).
Ústavní soud se otázkou povahy odměny ustanoveného advokáta zabýval též ve stanovisku Pl. ÚS-st.-1/96, na jehož odůvodnění lze odkázat, přestože bylo přijato ještě za platnosti předchozího předpisu (vyhlášky č. 270/1990 Sb. ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb.). Ústavní soud zde mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, publikovaný in: Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 a násl.).
Existenci takové "rozhodné intenzity" zásahu ve věci stěžovatele dovodit nelze již proto, že jemu nepříznivé závěry obecných soudů nepostrádají racionální základnu, lze je rozumně zastávat, a stěžovatel ani netvrdí, že představují očividné vybočení ze standardů ustáleného výkladu a tím i rozhodnutí nepředvídatelné, resp. "svévolné". Stěžovateli byla přiznána odměna a náhrady v celkové výši 19.839,- Kč za deset úkonů právní služby (po 1.080,- Kč), zatímco stěžovatel učinil sporným odměnu a náhrady spojené s úkonem právní služby jediným.
Ani "jistý rozpor", který stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje v tom, že soud prvního stupně jeho návrhu podle §33 odst. 2 tr. řádu (z větší části) vyhověl, avšak současně mu odepřel nárok na odměnu a náhrady za tentýž úkon (zde právní služby), zde Ústavní soud neshledává. Problém, o který jde, je založen jinde; nárok na odměnu a náhrady za procesní úkony po skončení trestního stíhání není jakkoliv spjat s jejich úspěchem (potencionálním či faktickým), nýbrž s typovým hodnocením reálné potřebnosti takových úkonů (jež nalézá v platném právu výraz ve výčtu podaném ustanovením §41 odst. 5 tr. řádu).
Vyložené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci tedy splněny nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu