ECLI:CZ:US:2007:3.US.700.06
sp. zn. III. ÚS 700/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti PaedDr. L. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci. Masarykovo náměstí 1/II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 675/2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 11. 2005, č.j. 13 To 387/2005-725, a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 5. 9. 2005, č.j. 2 T 263/2004-698, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle stěžovatelova názoru obecné soudy porušily právo na spravedlivý proces zejména tím, že při hodnocení důkazů postupovaly v "příkrém rozporu se směrnicí obsaženou v §2 odst. 6 tr. řádu a opomenuly se zabývat (jeho) právně relevantními skutkovými tvrzeními (...) a jím nabízenými důkazy". Uvádí, že s některými jeho argumenty se soudy nevypořádaly vůbec, s jinými pouze "obecně" a "povšechně" (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 532/01 a sp. zn. III. ÚS 617/2000); stěžovatel je toho názoru, že "jeho obhajoba nebyla vyvrácena a že skutek, pro který byl stíhán, nevykazuje pro absenci subjektivní stránky znaky skutkové podstaty trestného činu podle §250 tr. zákona". V jednotlivostech pak kritizuje hodnocení konkrétních důkazů a poukazuje na skutečnosti, které mají potvrzovat jeho nevinu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu (pro jednání, kterého se dopustil jako jednatel společnosti Dřevokomplex, s.r.o.) uznán vinným trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, odst. 3 písm. b/ tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu dvou let; podle §226 písm. a/ tr. řádu byl zproštěn obžaloby pro jiný skutek (v němž vystupoval v postavení jednatele společnosti Tourist Compact, s.r.o.) a poškození byli se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele (a poškozeného Města Litomyšle) krajský soud rovněž stížností napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl; poté stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto (§256i odst. 1 písm. e/ tr. řádu).
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústavy"). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda obecnými soudy podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. ustanovení, jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu), nezakládají nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se k okolnostem jednotlivých útoků pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b/ tr. zákona (včetně otázky požáru a případného plnění ze strany pojišťovny, neúplnosti účetnictví firmy z období před jejím převzetí a okolnosti zablokování účtu společnosti Dřevokomplex, s.r.o.) korektně vyjádřily shrnutím použitých důkazů (zejména výpovědí svědků, znaleckého posudku), a své závěry dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích odůvodnily. V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.
Ku stěžovatelově stěžejní námitce, že se pro absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu nedopustil, obecné soudy (prvního a druhého stupně i soud dovolací) poukazovaly na zjištění, že při převzetí společnosti byl stěžovatel informován o její špatné finanční situaci, měl přístup ke všem účetním dokladům a na každotýdenních poradách vedení společnosti získával informace o aktuálním ekonomickém stavu, přesto však v delším časovém období pokračoval ve finančním zatěžování společnosti. Jestliže pak dospěly k závěru, že stěžovateli muselo být zřejmé, alespoň ve formě úmyslu nepřímého (§4 odst. 1 písm. b/ tr. zákona), že svým závazkům nebude moci dostát, nelze takový závěr považoval za pochybení - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů aplikace relevantních zákonných ustanovení.
Z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad ani pro úsudek, že obecné soudy porušily ústavně zaručená práva při organizaci provádění dokazování a při hodnocení důkazů.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Vladimír Kůrka, v. r.
předseda senátu