ECLI:CZ:US:2007:3.US.760.06.1
sp. zn. III. ÚS 760/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. K., správce konkursní podstaty úpadce - České národní záložny, spořitelního a úvěrního družstva, se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Kostelní 23, zastoupeného Mgr. R. G., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 7. 2006, č.j. 8 Cmo 217/2006-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že "účastník řízení je povinen zaplatit navrhovateli (stěžovateli) náklady řízení ve výši 984,77 Kč".
V řízení před obecnými soudy se stěžovatel (správce konkursní podstaty) domáhal rozhodnutí, aby žalovanému (I. W.) byla uložena povinnost zaplatit mu 1.250,-Kč s 11% úrokem z prodlení (od 21. 9. 1999) z titulu uhrazovací povinnosti členů spořitelního a úvěrního družstva (úpadce) na úhradu ztráty z hospodaření z minulých let, a to na základě rozhodnutí členské schůze družstva ze dne 18. 9. 1999. Platební rozkaz ze dne 3. 2. 2003, č.j. 37 Cm 45/2002-12, jímž bylo návrhu stěžovatele vyhověno, byl podaným odporem (v němž žalovaný namítal nepřiměřeně vysoké náklady a úroky z prodlení) zrušen; stěžovatel poté vzal návrh zpět s tím, že žalovaný jistinu (1 250,- Kč) v průběhu řízení uhradil.
Usnesením ze dne 20. 4. 2006, č.j. 37 Cm 45/2002-31, soud prvního stupně řízení zastavil a žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 3.447,-Kč. K odvolání stěžovatele (směřujícího jen proti nákladovému výroku) odvolací soud toto usnesení ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil tak, že náhradovou povinnost stanovil ve výši 984,77 Kč. Přisvědčil sice námitce stěžovatele, že náklady advokátního zastoupení se spravují nikoli vyhláškou č. 177/1996 Sb., nýbrž vyhláškou č. 484/2000 Sb., dospěl však k závěru, že se zřetelem k okolnostem (důvodům) zpětvzetí návrhu bylo nutno při rozhodování o nákladech řízení postupovat nejen dle §146 odst. 2 o.s.ř., ale též (analogicky) podle §142 odst. 2 o.s.ř. Uhradil-li žalovaný dobrovolně toliko částku 1.250,-Kč (jistinu), když celková výše uplatněného nároku (s úroky z prodlení) k rozhodnému okamžiku činila celkem 2.155,61 Kč, zaplatil pouze 58 % navrhovatelem požadované částky, a jen ve vztahu k ní mohl být návrh vzat zpět "pro chování odpůrce" (§146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř.,); co do částky úroků z prodlení (905,61 Kč) však zastavení řízení zavinil stěžovatel (§146 odst. 2, věta první, o.s.ř.). Odvolací soud tudíž dále uvažoval na podkladě analogie ustanovení §142 odst. 2 o.s.ř. tak, že od procesního "úspěchu" třeba odečíst "neúspěch (42%)", čemuž odpovídá, že stěžovatel má právo na náhradu nákladů řízení "toliko v 16% uplatněného nároku".
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že úvaha odvolacího soudu, "pokud jde o procesní úspěšnost" ve vztahu k nákladovém výroku, "není v rovině jednoduchého práva správná". Je tomu tak podle jeho názoru proto, že podle §3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. "se při určení sazby podle odst. 1 nepřihlíží k příslušenství pohledávky nebo práva"; odvolací soud se proto měl zabývat otázkou "zavinění" na zastavení řízení jen ve vztahu k jistině, a zde je zavinění žalovaného jednoznačné. Ve věci měl tudíž "plný procesní úspěch" a důvod k poměrnému krácení odměny zde nebyl; postupoval-li odvolací soud jinak, podle stěžovatele "porušil vyhl. č. 484/2000 Sb.".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00, III. ÚS 727/00, III. ÚS 619/00). Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti typicky způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro výjimku, jež je v ústavněprávní praxi připouštěna, se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech soudního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Taková situace však v dané věci zjevně nenastala.
Stěžovateli především nelze přisvědčit, dovozuje-li (ať již pro úsudek podle §142 odst. 12 o.s.ř. nebo podle §146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř.), že nemá být přihlíženo k příslušenství žalobou (návrhem) uplatněného nároku, jelikož tomu překáží dikce ustanovení §3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. Toto ustanovení totiž nemá jiný význam, než pro určení sazby odměny za zastupování účastníka advokátem v soudním řízení ve věcech, v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky nebo jiné penězi ocenitelné plnění, a nikterak samozřejmě neovlivňuje úvahu o procesním úspěchu zastupovaného účastníka, případně o tom, v jakém rozsahu bylo zpětvzetí návrhu vyvoláno chováním odpůrce.
Jinak Ústavní soud, vzhledem k vymezenému rozsahu jím vedeného přezkumu, povolán hodnotit "úvahu odvolacího soudu ... v rovině jednoduchého práva" (jak sám stěžovatel uvádí) není. Odvolací soud uplatněný výklad rozhodných procesních ustanovení adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnil, a nelze mu ani upřít racionální základnu a snahu o dosažení účelného a přiléhavého výsledku. Bez ohledu na to, bylo-li by možné jej kritizovat z hlediska správnosti, platí zjevně, že nepředstavuje ani exces ani libovůli; existenci "kvalifikované vady", identifikované výše s podmínkou zásahu Ústavního soudu, dovodit nelze.
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu